:: Lucreziino srdce 3 ::
 
 autor: Petra Vávrová 26.06.2022, 21:55 
 
 
Pomalu jsem přišla ke dveřím a otevřela je. Ve dveřích stála tetička Adriana.
„Co se děje, Lucrezie?“ ptá se.
„Nic, tetičko, nic…,“ snažím se rychle si utřít slzy.
„Ale dítě, něco tě trápí… jen se mi svěř, já to tatínkovi nepovím.“
„Nic, teto, nic mě netrápí.“
„No jak chceš, Lucrezie.“
Teta odchází z mého pokoje.
Smutně jsem se zadívala na svůj odraz v zrcadle. Mé rusé vlnité vlasy mi spadají do tváře a zakrývají modrozelené oči. Převlékla jsem se a šla spát.
Slunce mě šimrá po tváři. Ne, ještě chvilku mě nech spát! Po pěti minutách se vysoukám z postele a jdu k oknu. Otevřu jej a dýchám čerstvý vzduch ze zahrady, provoněný pylem. Obléknu si modré šaty a vlasy si spínám do volného drdolu. Cestou na snídani potkám Giulii.
„Dobré ráno,“ pozdravím ji, ale ona mi neodpoví.
Dnes vůbec nemám chuť k jídlu. Žvýkám pečivo, ale moc mi nechutná. Vstávám od jídla a jdu s omluvou do zahrady. Přemýšlím nad tím, proč otec nebyl na snídani.

Čtu si v besídce knihu, když vtom na mne padne stín. Giulia!
„Máš jít okamžitě k Rodrigovi!“ přikazuje mi.
„Okamžitě?“ pípnu.
„Ano, okamžitě!“
Giulia naštvaně odchází.
Jdu s knihou v ruce k otcově pracovně. Zaťukám a vejdu.
„Lucrezie, jsem rád, že jsi přišla.“
„Pročpak jsi nebyl na snídani, tatínku?“
„Musel jsem zařizovat něco ohledně delegace k papežovi,“ omlouvá se otec.
„Delegace?“ podivím se.
„Ano, z Portugalska a Španělska.“
Při zmínce o Španělsku zesmutním.
„Copak se děje, dítě moje?“
„Nic, tatínku.“.
„Ale proč jsem tě zavolal, Lucrezie. Byl tu posel a nechal ti tu tohle,“ ukazuje na balíček na stole.
Vezmu jej do ruky a otevřu. Je v něm kniha „Dekameron“.
„Od koho to je?“ divím se.
„Od tvého budoucího manžela,“ usměje se otec.
„Potřebuješ ještě něco, otče?“ zeptám se.
„Ne, zlatíčko, je to všechno.“
Sedím ve svém pokoji a listuji knihou. Uprostřed je vložený dopis. Otevřu obálku a čtu.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz