:: Prsten osudu (8) ::
 
 autor: Filip Vávra 07.04.2020, 21:44 
 
Kapitola 8. Jak jsem se stal vojenským sluhou u nadporučíka Lukáše a kterak Kaska škrábal ve Lnářích brambory
 
Prase vyvěsil svůj kundí prapor na volyňské radnici. Volyně byla zruinovaná a zůstalo tam jen velmi málo obyvatel. Myslivec se usídlil v hostinci Na Ostrovci, ze kterého učinil svou rezidenci. Jeho jednotky na jihu ohrožovaly Vimperk, dále k východu obsadily Buk a Šumavské Hoštice, Lažiště, Husinec s tamní přehradou na řece Blanici, zcela na východě se pak ocitly v rovinách kolem Vodňan a na severu vyrážely k Putimi, dále na Ražice, Sudoměř a ke Štěkni a pomalu obkličovaly Strakonice, naše milé okresní město.
Já a Kaska jsme se cítili celí nesví, když nás vojáci nutili za střízliva se plazit po zemi, překonávat překážky, dělat kliky a jiné vylomeniny. Pak nám oběma dali po jedné útočné pušce. Učili nás střílet do terče ve tvaru prasete, přičemž jsme některé z nich nakrmili olovem. Poté nám zcela bezdůvodně útočné pušky zase odebrali, zavřeli nás do arestu a druhého dne si nás zavolal náš kapitán.
„Zranili jste několik svých kolegů!“ zařval brunátný čtyřicátník.
„Sloužíme slasti!“ odvětili jsme jednohlasně.
„Nechtěli jste říct spíše, že sloužíte vlasti?“ zajímal se kapitán.
„Ne, chtěli jsme říct, že sloužíme chlastu!“ podotkl Kaska, který se celý třásl, poněvadž měl absťák a všude kolem sebe viděl bílé krysy.
„Ven!!!“ zařval kapitán.
Kapitán se nás chtěl zbavit, proto pozval na karty nadporučíka Lukáše. Nadporučík Lukáš byl vnukem nějakého rakousko-uherského obrlajtnanta, který padl za císaře pána a jeho rodinu roku 1916 v nějaké haličské prdeli. Náš kapitán měl všechna esa v rukávu, přesto se mu podařilo nás úspěšně prohrát. Svou radost však vypočítavě nedával před nadporučíkem najevo.
Nadporučík Lukáš nás naložil do svého džípu a odvezl nás z Čestic, které druhého dne stejně Prase dobyl, do Lnář, malebné vsi v kraji blatenských rybníků. Armáda totiž zabrala tamní blázinec, jenž nesl honosný název Psychiatrická léčebna Lnáře a jenž býval kdysi klášterem bosých augustiniánů.
V tomto klášteře svého času pobýval i básník Otokar Březina, jenž byl celkem osmkrát navržen na Nobelovu cenu za literaturu a jehož občanské jméno znělo velice poeticky, jmenoval se totiž Václav Jebavý, což mocně zapůsobilo i na duši Kaskovu.
Nyní se bývalý klášter, posléze blázinec a nakonec sídlo vojenského útvaru stalo i naším domovem, jelikož nadporučík Lukáš ze mě udělal svého pucfleka a Kasku poslal do vojenské kuchyně, aby tam škrábal brambory.
Oba jsme měli omezené příděly alkoholu a zvýšené příděly antabusu, jelikož ve Lnářích se dříve léčil i mnohý alkoholik včetně slavných kytaristů a jistého bezvýznamného pisálka, který se jmenoval Filip Vávra nebo tak nějak a který prý zahynul v přesypech singapurských sepsí i bez psa.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz