:: Lék na vše ::
 
 autor: Nikis 26.06.2022, 23:03 
 
I v těch nejtěžších chvílích je důležité mít u sebe své přátele. A to Carly moc dobře ví.
 
„Rád tě vidím," objal mě Kyle, když jsem přišla na [i]naše[/i] místo do parku. Byla už tma a lampa nad lavičkou zářila jako vždy.
„Já tebe taky," zašeptala jsem.
„Řekneš mi už, co se stalo?" zeptal se.
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o babičce Sophii?" posadila jsem se na lavičku.
„Ta, co pekla ty úžasné koláče? Jasně!" přikývl.
„Zemřela," řekla jsem a cítila sucho v krku.
„Bože, to je mi líto," vzal mě kolem ramen, „jsi v pohodě?"
„Vůbec," zavrtěla jsem hlavou, „dneska má v New Yorku pohřeb a mamka mi zablokovala přístup k bankovnímu účtu. Nemůžu tam ani jet." Začala jsem znovu brečet.
„Carrie," zašeptal a objal mě, „zase bude dobře."
„Tady," podal mi po chvilce kapesník.
„Chápeš to? Ona odmítla jet na pohřeb své vlastní mámy," vzlykla jsem, „to je tak strašně nemorální. A ke všemu to zakázala i mně. Jak se mám zbytku rodiny podívat do očí?"
„Neber si to tak. Neznamená, že když jsi tam nebyla, že jsi na ni zapomněla. Je mnoho způsobů, jak uctít něčí památku," otřel mi slzy z tváře.
„Díky, Kyle," pokusila jsem se usmát.
„Týden jsi doma zavřená, měla by sis vyčistit hlavu," řekl mi po další půl hodině.
„Nemám náladu," odvětila jsem.
„Pojď s námi zítra na studentský večírek," nabídl mi.
„Kyle, já fakt nechci," odporovala jsem.
„Tak jak myslíš," usmál se.
Tma byla čím dál hustší. Nebylo vidět na krok daleko. Světlo z lampy ozařovalo jen nás a lavičku.
„To je skvělé místo," zašeptala jsem, „připomíná mi to jedno místo kousek od našeho starého bytu v New Yorku."

Povídali jsme si do jedenácti, pak mě Kyle doprovodil domů a já se šla konečně vyspat.

Druhý den ráno jsem dorazila na přednášku.
„Carrie," vrhla se ke mně Chelsea a objala mě, „chyběla jsi mi, zlato."
„Ty mě taky," usmála jsem se, „Kyle ti to asi řekl, že?"
Přikývla: „Donutila jsem ho, promiň."
„V pohodě. Tušila jsem to," pousmála jsem se. V té chvíli přednáška začala.
„V kolik se odpoledne sejdeme?" zaslechla jsem Billa a Kylea, jak se baví před školou.
„V šest buďte u mě, půjčím si tátovo auto," odpověděl Bill.
„Fajn, řeknu to ségře," přikývl.
„Ahoj, kluci," pozdravila jsem je.
„Ahoj," řekl překvapeně Bill, „už jsi zpátky mezi živými?" Kyle na něho zamračeně pohlédl.
„Jo, jsem," zasmála jsem se. „Kyle," oslovila jsem kamaráda, „v půl šesté mě vyzvedněte, půjdu s vámi."
„Tak fajn," mrkl na mě.

[b]...pokračování příště...[/b]
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz