:: 20:05 – 23:05 ::
 
 autor: asi 21.11.2019, 21:51 
 
Analýza chyb?
 
Zastavila obraz, promnula si oči. Položila ruce na klávesnici, dala zpět na začátek. První minuta, stop. Ruce se pohybovaly po černých klávesách podle stanovených pravidel. Psaní všemi deseti, samozřejmě. Na monitoru vyskakovala slova,věty, odstavce. Občas zastavila, pustila znovu a ještě jednou, přiblížit, oddálit. Běžná rutina. Pohled na monitor, v hlavě běží analýza a ruce to píší. Nikdy to nečte, když píše, má to v malém okně na straně, to až pak, potom, až bude mít hotovo.

Nejdřív si celý text připraví v hlavě. Rámcově, to když několikrát projde celý záznam. Utvoří kostru toho příběhu, rozebere očividné a zřejmé markanty. Potom, pomalu postupuje se svojí pověstnou precizností od začátku až do konce. Každý pohyb očí, gesto, mimické pohnutí svalu, neuvědomělé reakce. Několikrát se vrací k záběru a dál postupuje až k samému závěru.

Za její pracovní život prohlédla stovky, spíš tisíce záznamů, životních příběhů. Viděla neviděné
a postřehla nepostřehnutelné, pro laiky.Vyslechla spoustu slov, vět i souvětí. Tak často zbytečných
a nepravdivých. Celé složité konstrukce, bez základu, které umí rozložit skutečně až na začátek. Tam, kde se něco stalo, takového, že další skládání si zkrátka muselo udělat nějakou kličku, protože jinak, by spadlo už na tom začátku. A nakonec? Stejně většinou nevydrží.

Poslední kontrola. Vlastně čeho? Znovu, vždycky to dělá. Ještě jednou si to celé projde. Záleží jí na tom? To není nejspíš zcela přesné. Záleží jí na tom, aby to bylo správně. Aby nic nepřehlédla. Nic, co by mohlo mít další význam, pro aktéry těchto příběhů. Nic, čím by mohla zvýšit váhu jejich vin.
Konečně vypnula počítač. Podívala se z okna. Celé město už svítí. Do noci, černé víc než svědomí mnohých co prošli touto budovou, září tisíci světel v nádherné barevné škále. Šla prázdnou chodbou, tenhle dům nikdy úplně nespí. Občas někoho potkáte. Ve službě,
v práci, při úklidu.

Noční vzduch venku ji krásně osvěžil. Ta dokonalost klimatizace ji nebaví. Přesná teplota, vlhkost ( no, spíš suchost), stále stejná a neměnná. Jak ve skleníku. Někdy si tak říká, kdy jim začne ze stropu stříkat „ závlaha“ místo oběda.

Ušla po chodníku pár kroků a zazvonil jí mobil. Zašátrala v kabelce, několikrát, konečně. Známý. Kolega? Spolupracovník? No, tak, kousek od všeho a vlastně nic z toho není přesné. Klepla na sluchátko a za sebou už slyšela zastavovat auto. Je také neměnný. Otevřela dveře a nastoupila.

Kdyby to tak šlo. Nasnímat váš život, některé jeho kousky. Podrobně, v klidu se podívat, pak analyzovat a vyvodit závěry. To vlastně ne, jen poučit se. Ale všichni víme, že to nejde. Všechno je jednou a teď. Věci se neopakují. Každá situace je originální, bohužel, bohudík, jak kdy.

Myslíte, že psycholog má život jinej? Že chyby nedělá? Možná analyzuje až příliš, nebo naopak nechce být pořád v „ práci“. Možná pořád koriguje množství možných chyb a nejspíš taky od všeho trošku. V podstatě je ale úplně stejně smrtelnej a chybující jako vy.

Jo, taky nejspíš ví, co bylo špatně a proč, ale nechá si to pro sebe. Žádný další dveře už otevírat nechce, protože ví, jak se tak pořád dál a dál vzdělává, co tam nejspíš za nima je. Navíc není zvědavej
a odvážnej víc, než je norma, ani když je policejní. Díky svým schopnostem a znalostem, vidí mnohé
i při pouhém pohledu do očí a někdy i jen to mu zcela postačuje.

Závěr? Někdy vám vážně jedna blankytná modř vystačí na celej život, a žádná jiná už nebude taková. Víte to, a je vám fajn. Tohoto večera? Ano, ten chlap při výslechu lhal, zprávu má v poště. Díky za svezení a ten koncert v pátek platí.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz