:: Jezero ::
 
 autor: Filip Vávra 01.12.2020, 0:30 
 
Léto - podzim 2017
 
Hledím na potemnělou oblohu a doufám v déšť. Za oknem umírá nějaká ta zeleň vyprahlá. Prádlo na šnůře. Okno vyhlíží k chmurám západu. Trudná komnata a širý svět jako zahrada člověka.
Svět ohraničený chlupy neholeného Venušina pahorku, majáku na cestě, nejzazší mety stvořeného tvora. Myslím na stvoření, jež tvoří nové světy a metá kozelce. Myslím na básníka.
Jak se přiblížit tomu, kdo neustále dává a nikdy nedostane? Tomu, kdo bez přestávky pokouší své smysly a hledá význam ve věcech nevýznamných, fádních? Jak se přiblížit tomu hráči se slovy, jenž sklízí jen pohrdání, úšklebek a posměch doby?
Byly časy, kdy jsem se domníval, že stačí vykročit do kvetoucí země, však v sadě květ pohynul již. Že stačí vykročit přes potok. Téměř bezvodý. K pahorku. Že stačí bleší převalení, slepičí krok. Avšak tam za horizontem kupodivu nekončí země, domov můj. Stačí chtít. Chci. Mám vše na dosah své trudné komnaty a přece se nemohu pohnout. Jsem ještě mladý. Jsem ještě silný. Ale nepohnul jsem se. Chtěl jsem a ono nic!
Ani tehdy, když jsem tři dny putoval po horách pohraničních, pil z pramenů. Osamělý jako král. Kralevic hledající svou vlast. Ztracenou. Vyhnanec. Možná, že Dánsko vězení je. Nejzazší z vrchů nejvýše stál. To ano. Na nejvyšším vrcholu tyčil jsem se sám s tváří trpitele a romantického titána. Kolem stály skály a po zemi se plazila borovice kleč. A nestačilo to. Pak nahnul jsem se z nejvyššího vrchu, až zhlížel jsem se v jezerní krajině.
Tak nalezl jsem pramen bytí a života svého. Křišťálovou studánku a v ní děravou ženu. Dívku, jež nedosáhne ocasní ploutví na dno. Ta dívka je půlnoční jezero krásného jitra kouzelníků. Půlnoční jezero, kde věčné je šero. Jezerní panna sídlí v jezerním domě o tisíci patrech, ve věži jež z vody šplhá k modrému nebi. Na vlnách kolují hvězdy, planety a komety - použité prezervativy. Pod hladinou pak příšera v příšerném bytě přebývá.
Jaká byla ta dívka, o níž snil jsem za nocí bezesných? Och, nebudu lhát jak básníci za májového večera. Ta děva byla lehká jako vánek denní . Musel jsem jí zaplatit, ale jinak nebylo možno. Platil jsem jako mourovatý, morem nakažený kocour poetickými plivanci, jež sem tam jsem uštědřoval písčité zemi. Však bylo to, jako bych se marně honil. Ono už to jelo!
Tak jsem putoval jako Sancho Panza se Zarathuštrou svou domovinou i jezerem jeho domovin. Já, nohsled starého dobrého přítele na telefonu. A psal jsem na kozím pergamenu všechna slova, jež vyřkl burácivým hlasem svým. Pak skládal jsem hymny. Chtěl jsem milovat a být milován. To byla moje vina a zároveň i trest na břehu Krčínova rybníku Nevděk.
V modravých očích jezerní panny zřel jsem jako v zrcadle, jako v podobenství upatlané dítě. To dítě bylo opilé tokem medotokého starce, metodického bratra Konstantinova. To dítě neustále zvracelo význam věcí pozemských a nebeských. To dítě mělo kurevsky dlouhý nůž, jenž byl pruhovaný jako had. Plaz, jenž uštkl mou obraznost. Spadly šupiny z očí mých a já viděl věci takové, o jakých snil William Blake nebo Jim Morrison – nekonečné.
Věděl jsem, že mě Dítě bude chtít bodnout. Jak to tak někdy bývá, když se potká v Boleslavi Staré Václav a Ukrutný Boleslav. Větší sláva. A nikde žádného Vojtěcha. Žádná voje útěcha. Jen láska vylitá z břehů volnějšího toku Labe.
Takže Dítě bodlo svým nožíkem do mého srdečního svalu. Pilo mou krev, až se opilo. Pak ze samé radosti křepčilo jako David král. A popadla jej touha. Rozlétlo se po bytě, až se celý sklesl na hromadu věčnosti.
To prase, to dítě, to upatlané selátko mělo pracky samou čokoládu a pamlsek a zuby prožrané a slova chrlilo jako chrliče budějovické radnice. Pilo mou krev a nestačilo mu to, jako Strachkvas slavilo strašný hodokvas. A pořád to bylo málo. Chtělo víc a více. Tak skočilo z okna a rozlétlo se na všechny strany. Na tisíce pestrých kousků, jež leskly se pod tíhou slunečních paprsků na chodníku.
Já pak ležel opilý v parku v kaluži zvratků svých a snil o dálkách, chlupatých vulvách, cestách. Nedostal se přes první a nejzazší mez, přes ustavičné senzace, úzké řečiště básnických prostředků k dopravě z konkrétního bodu před tvář absentujícího, rozumnou míru přesahujícího a nevyslovitelného Slova.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz