:: U nebe ::
 
 autor: Devon 28.05.2020, 13:25 
 
Povídka
 
Vlak se skřípěním brzd zastavil ve stanici, vystoupil jsem. Ve vestibulu malé nádražní budovy oslovil slečnu u okýnka.
„Prosím vás, kudy se dostanu k horské chatě U nebe?“
„ Pořád rovně po kamenné cestě. Nemůžete zabloudit. Tam nahoru jiná nevede. Poslední dva kilometry musíte opatrně. Cesta je prudká a jen pro pěší. A dejte pozor. Ztratilo se tu už pěkných pár lidí.“
Poděkoval jsem, nadhodil krosnu na zádech a vyrazil na cestu. Vítal jsem ubytování v horské chatě, vynikající kuchyně, recenze co se týkalo jídla pochvalné. Jen nefungovaly mobily a připojení na síť, což mi nevadilo.
Čerstvost chůze postupně ukrajovala kilometry cesty, došel jsem na úpatí kopce. Dál bylo vidět jen vyšlapanou stezku. Vydal jsem se po ní, místy se musel přidržovat skály. Kdoví jak dostávají nahoru proviant, pomyslel jsem si.
Cesta vedla po velkých kamenech porostlých mechem. Místy bylo šero, ani paprsek nepronikal hustými větvemi, chlad, vlhko. Připomínala krajinu filmu Záhada Blair witch, až se mi ježily chlupy na těle.
Bylo téměř poledne, když jsem dorazil k chatě. Kamenné stavení, malá okna, přítmí, ve vzduchu bylo cítit tlející dřevo a panovalo téměř úplné ticho.
Vchodové těžké dveře. Otevřel jsem je a vstoupil. Ocitl se ve velké jídelně, stoly obsazeny tak napůl. Za pultem stál hospodský.
„Mám tu zaplacené ubytování. Na tři dny,“ řekl jsem a vyndal potvrzení.
„Jsem majitel a kuchař v jedné osobě,“ zasmál se zrzek za pultem a po vyřízení formalit mne zavedl do pokoje v patře.
Ubytoval jsem se a sešel dolů na oběd. Z nabídky si vybral guláš, tolik chválený v recenzích. Byl vynikající! Maso měkké, šťavnaté, jen se na jazyku rozpadalo. Omáčka trochu pálila, ale tak, jak má, domácí knedlíky výborné. Něco ostrého mi křuplo v ústech. Přejel jsem prstem po jazyku - vypadalo to jako kus nehtu. Lidského nehtu. Mám o tom mluvit? Nechtělo se mi hned první den prudit. Ale nezdálo se mi to.
„Tak jak vám chutnalo?“ zeptal se zrzek.
„Guláš byl vynikající.“
„A to počkejte večeře!“
„Umíte výborně vařit. Kde jste se to naučil? Dáte mi recept? Tak vynikající guláš jsem ještě nejedl. To je hovězí? Nebo zvěřina? “
„Ne,“ odpověděl mrzutě hospodský. „Své recepty zásadně nikomu nedávám.“
„Ale no tak, co vám to udělá? Nikomu recept neprozradím, nemusíte mít strach.“
Tak dlouho jsem hospodského přemlouval, až ten viděl, že odpor je marný, vstal od stolu a povídá:
“ Přijďte tedy v 11 v noci sem. To už všichni budou spát. Nechci, aby nás někdo slyšel.“
Zaplatil jsem a v určený čas stál nedočkavě v prázdné jídelně. Hospodský mi pokynul ze dveří do suterénu, sestoupil jsem tedy za ním, po schodech do úzké chodby, ze které vedly několikery dveře.
„Tady mám mrazák na maso. Speciální uložení. Proto je tak křehké," zatlačil do mohutných dveří, ty se otevřely, pak následovaly dveře na kód do mrazáku. Jakmile jsme vstoupili dovnitř, zabouchly se a rozsvítila světla. Zatajil jsem dech.
Od stropu byla na hácích zavěšena lidská těla. Za nohy, poloviny lidských těl, bez hlav, vykuchané jako zvířata.
Hrůzou jsem vykřikl a s obráceným žaludkem se otočil zpátky. Ale to už se v ruce kuchaři objevil nůž.
„To vám neprojde!“ zvolal jsem a pokusil se dostat ke dveřím. Všechno další bylo dílem okamžiku.
Hospodský máchl nožem a bodnul mne doprostřed hrudi.
Sesunul jsem se k zemi.
„Proč jste to nenechal být! Čmuchat…! Lidi se tu běžně ztrácí. I policajti milujou mojí kuchyni! A právě jste mi dodal čerstvý maso…“
To poslední už jsem neslyšel …
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz