:: Zasmušilá krása čajových růží ::
 
 autor: zajter 18.08.2019, 17:34 
 
O naději
 
„Mamíí, vezmi si tátovy rukavice!“ radil Zdeně čtyřletý hošík s blonďatou kšticí. „Ať se nepíchneš o trn jako Šípková Růženka.“
„Ráda bych, Péťo, ale to bych se nejprve musela vyznat v tátově dílně,“ odpověděla pobledlá matka. „ Má tam neskutečnej binec.“
„Musím na tebe dávat pozor,“ připomněl jí otcovo nařízení.
„Budu opatrná,“ slíbila a pokračovala v jarním zastřihávání čajových růží.
„Ale kdyby ses přeci jen píchla, přišel by tě zachránit nějaký princ?“ vyzvídal Péťa.
Matčinu ztrhanou tvář na okamžik rozjasnil přívětivý úsměv. „Vždyť mám tatínka. To on mě zachrání!“
Synovy pošetilé nápady však její ostražitost natolik ukolébaly, že neobratným pohybem zavadila o zdánlivě oschlý trn. Na kloubu pravého palce se objevil centimetrový šrám.
Rozechvělý Péťa okamžitě vyrazil za hlavou rodiny: „Tatíí, maminka se píchla! Jestli ji hned nepolíbíš, usne a my všichni s ní!“ Zrnka hysterie byla zaseta.
Jakmile se však Zdena vzpřímila, aby předešla nadcházející panice, dostavila se důvěrně známá malátnost. Předzahrádka plná nerozkvetlých květin se zamžila, betonový chodníček se začal povážlivě naklánět. Dlouhé, vyzáblé prsty se pokoušely nalézt oporu v hrubé domovní omítce, ale sesmýkly se. Vrávorajíc poodešla ještě několik kroků, než se zhroutila do nakypřeného záhonu růží. Tam ji bezmocnou a vyčerpanou nalezl i přiběhnuvší manžel.
I přes Zdeniny protesty ji přivolaná sanita odvezla zpět do nemocnice.

Krůpěje říjnového deštíku pozvolna zasypávaly okna onkologického oddělení. Nikam nespěchajíce se náhodně spojovaly a důstojně opouštěly scénu čirého skla.
„Pane Klenovec, rozuměl jste mi?“ zeptal se prošedivělý lékař usazený za rozklíženým psacím stolem.
Urostlý muž s kučeravými vlasy a kostěnými brýlemi jen nepřítomně přikývl a dále sledoval prchavost jednotlivých kapek.
Navzdory několikanásobné chemoterapii s radioterapií karcinom thymu metastázoval. Rakovina se z brzlíku postupně rozšířila do pohrudnice, osrdečníku a plic. Další operace již nebyla možná.
„Vaší manželce zbývá jen několik dní života,“ zopakoval onkolog. „Doporučuji, abyste sebral veškerou rodinu a dojel se s ní rozloučit. Příští týden už pravděpodobně nebude mezi námi.“
Bedřich Klenovec opět přikývl. Tíha viny mu v sevřeném hrdle zardousila každou hlásku. Kdyby nepodcenil Zdenino věčné chrchlání a poslal ji k obvoďačce dříve, mohla by žít. Kdyby… Kdo však mohl tušit, že ono neustálé pokašlávání je způsobeno právě nádorem brzlíku.

[i]Kvapící vojenské polobotky se snažily přeskočit rozbubnované kaluže. Bezúspěšně. Zkalená voda pocákala spodní okraj pravé nohavice, nasáklá pata khaki ponožky začala nespokojeně čvachtat. Vycházková uniforma se definitivně poddala neutuchajícímu dešti a každým krokem těžkla. I přesto její majitel, příslušník Pohraniční stráže, nepolevil v tempu, dokud nenalezl útočiště v oprýskané autobusové zastávce.
V rohu na dřevěné lavici seděla vytáhlá dívka ve žlutém nylonovém triku a hnědých krimplenových zvonáčích.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Čau,“ zamumlal vojín vracející se z opušťáku.
„Venku se žení všichni čerti,“ poznamenala dívka.
„Hmmm…“ Opět kradmý pohled na postavu v rohu. Zplihlé kaštanové kadeře matně připomínající trvalou, pohublé líce s výrazným předkusem a … a jiskrné oříškové oči, které se do něj vpíjely.
„To je brigadýrka?“ poukázala na vytřepanou čepici.
Bedřich zavrtěl hlavou.
„Uniforma ti sluší.“ Vojákova tvář se zarděla.
Jelikož zůstala vyřčená lichotka bez odezvy, obrátila dívka pozornost ke své levé plátěnce a vyšněrovala z ní zašedlou tkaničku. Následně přikulhala k zaskočenému vojínovi, poklekla před ním a tkaničkou mu ovázala lýtko.
„Co b-b-blbneš?“ vykoktal ze sebe Bedřich.
Oříškové oči se na vojáka dychtivě zahleděly a olbřímí řezáky se odhalily v širokém úsměvu. „Navazuju známost,“ odvětila. „Mimochodem, jmenuju se Zdena.“[/i]

Houf příbuzných obstoupený kolem nemocniční postele Zdenu ujišťoval, jak jí to moc sluší. Mnohé z nich však zavlhlé oči usvědčovaly ze lži. Její bledá pokožka téměř splývala s ložním prádlem, kontrastní kruhy pod očima připomínaly masku klauna.
„Hlavně se nevzdávej a nepřestávej bojovat!“ povzbuzoval ji švagr Jirka.
Odpovědí mu byl pouze křečovitý úsměv maskující bolestivé nadechnutí.
„Kde je?“ zachraptěla Zdena a bezděky si na hlavě upravila bílý šátek s květinovými vzory.
Bedřich se nemusel ptát, koho chce.
„Nepustí ho sem. Děti na oddělení nesmí.“
„Kde je?!“
„Venku. S Oldou a s Boženou.“
„Chci ho vidět!“ Nikdo se jejímu rozkazu nevzepřel.
Teta Věra jí pomohla do červeného sametového županu a Bedřich s Jirkou ji doprovodili na balkón.
Péťa zatím v přilehlém parčíku sbíral s tetou Boženou popadané kaštany. Pokuřující Olda je pak shromažďoval v postranních kapsách lehké větrovky.
„Péťo!“ zasípala Zdena.
„Petře!“ zahřímal otcův baryton. „Podívej, kdo tu je! Maminka!“
Chlapec ihned přerušil sběr a přispěchal k Oldovi na popraskaný asfaltový chodník mezi ostatní nezletilé „návštěvníky“ a jejich opatrovníky.
„Mamííí,“ spustil, jakmile si ve třetím patře povšiml Zdeny, „teta Boženka mi pomůže vyrobit zvířátka z kaštanů.“ Jeho slova však pohltil šum rodinných napomínání a rad.
„Příště ti nějaké přivezeme,“ sliboval Péťa, ovšem i to v kakofonii ostatních balkónů zaniklo. Proto se pouze usmál a zamával. Zdena mu pozdrav oplatila a poté jen tiše stáli a upřeně se na sebe dívali.

Do pošmourného čtvrtečního podvečera se rozezvučel domovní zvonek. Zatímco se Péťa vypořádával s knedlíky s vajíčkem, Bedřich se tchyni nabídl, že dojde otevřít.
„Už je po všem,“ hlesl ke Zdenině matce, jakmile se vrátil zpět.
„Petře, pojď k nám!“ vyzval syna. „Musíme ti něco důležitého říct.“
Chlapec zanechal večeře a dychtivě k nim přihopkal.
„Maminka dnes odpoledne zemřela,“ oznámila mu babička se slzami v očích.
Zaskočený Péťa ustoupil o krok zpět a odmítavě zavrtěl hlavou.
„Maminka pouze spí.“
„Ano spí,“ dosvědčil otec, „ale už se nikdy neprobudí.“
„Probudí! Musíš ji jen políbit! Řekla mi to, než se píchla o ten začarovaný trn.“
Bedřich si přidřepl, aby mohl synovi hledět do očí. „To nespraví žádný polibek. Maminka byla vážně nemocná. Proto také ležela v nemocnici.“
„Já byl v nemocnici a vrátil jsem se,“ zavzpomínal Péťa na nedávnou operaci tříselné kýly. „Nemohla umřít. Umírají pouze starý lidi - jako dědeček.“
„Je mrtvá!“
„Není!“ bránil se Péťa. „Jen se píchla o růži, kterou babička dostala od paní Švejdové. Od té, co má velkýho černýho kocoura jako každá správná čarodějnice. To ona ty růže očarovala. Tati, musíš ji jen políbit a… “
Plesk. Na Péťovu tvářičku dopadla otcova mozolnatá dlaň. Překvapený chlapec se rozplakal. Neustále mumlal, že není mrtvá, ale jeho slova se ztrácela v nastalém jekotu.
„Promiň,“ zašeptal otec a objal ho.

[i]„Béďo,“ cloumala Zdena spícím manželem.
„Co se děje?“ zeptal se rozespale.
„Jen jsem ti chtěla říct, že ještě můžeš spát,“ vyhrkla a následný smích zdusila v péřovém polštáři.
„Ty máš ale nápady,“ zabrblal Bedřich a demonstrativně se přetočil na druhý bok.
„Omlouvám se,“ špitla Zdena a vrazila mu polibek na neoholenou tvář.
I přesto však její manžel ještě notnou dobu slyšel, jak se pod peřinou svému nápadu směje.[/i]
Teď se Bedřich převaloval ze strany na stranu snaže se usnout.
„ Můžeš ještě spát. Můžeš ještě spát,“ opakoval si Zdenina někdejší slova. Nepomáhalo to.
Druhá polovina postele zela nesnesitelnou prázdnotou.

Bedřich v den pohřbu raději nechal malého Petra doma. Bál se, že by v krematoriu ztropil podobnou scénu, jaké byl svědkem. Nebohá „čarodějnice“, paní Švejdová, se jako jediná uvolila, že chlapce po čas obřadu pohlídá.
Samotné hlídání u hřmotné důchodkyně mělo poklidný průběh. Péťa spořádaně seděl u stolu a listoval si v Ladově Knize říkadel. Statečně ignoroval lísajícího se kocoura a ten, když viděl nezájem, boj o jeho přízeň vzdal.
Když se Péťa dostatečně pokochal všemi vesnickými a pohádkovými výjevy, vytáhl z červeného batůžku objemné omalovánky a prohlížel si obrázky tam. Na dlouhou dobu se pozastavoval nad těmi, které vodovkami vybarvovala jeho matka. Ani jednou nepřetáhla.

„Neviděl jsi Petra?“ zeptala se babička zetě. „V dětském pokoji není.“ Týden po pohřbu se vše pomalu vracelo do zajetých kolejí.
Odpovědí jí bylo pouze krátké zavrtění hlavou.
„Kde ten čerchmant zase vězí?“
„Podívám se po něm,“ slíbil Bedřich a vyšel ven na dvůr.
Punťův kmitající ohon vykukující z předzahrádky signalizoval, že se někde poblíž nachází i jeho nerozlučný parťák.
Jakmile Punťa zmerčil přicházejícího živitele, spěšně opustil zakázaný prostor doufaje, že unikne trestu. Otec si však bílé pouliční směsky nevšímal. Jeho pozornost upoutala spoušť, kterou Péťa napáchal. V okrasném záhonku bylo vyhloubeno tucet děr a vykopané keříky čajových růží ležely vyrovnány na betonovém chodníčku. Dětské ručky navlečené v pracovních rukavicích urputně zápasily se zastřihovacími nůžkami a pomalu krátily stonky prvního keříku.
„Co se to proboha přihodilo babiččiným růžím?“ zeptal se Bedřich.
V Péťovi hrklo. „Bál jsem se, že byste se mohli s babičkou píchnout a umřít,“ vysvětlil a očekával výprask.
Otec ho však pouze pohladil po bohatých, blonďatých vláskách a opatrně mu sebral nůžky i rukavice.
„Nikomu se už nic nestane,“ zašeptal, zatímco si natahoval rukavice, aby dokončil rozdělanou práci. „Nikomu…“
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz