:: Srdce ženy / 13 + 14 ::
 
 autor: Rebekka 27.10.2020, 18:11 
 
Poslední část
 
Dominique I. Aimeé de Lammiere. Královna Gon. Dívka, kterou miloval. Ta dívka se během tří měsíců jeho nepřítomnosti změnila k nepoznání. Dominika, která bojovala v kruhu nepřátel na lodi, silná, odvážná a nezkrotná dívka, kterou znal, byla nadobro pryč a nahradila ji zchřadlá a pohublá holka spočívající na lůžku. Stačil mu jediný pohled na ni a okamžitě pochopil, že kdyby sehnal veškeré byliny světa, stejně by ji nezachránil.
Královna mírně pootočila hlavu směrem k němu. Teprve teď si všiml, že v místnosti nejsou sami. U stolku stála léčitelka Madame Xyllaia a omývala si ruce. Vzduch byl těžký, vydýchaný a prosycoval jej nezaměnitelný pach krve. Vládla tu napjatá atmosféra, neboť všichni věděli, že dnešní noc královna nepřežije.
Madame Xyllaia zvedla hlavu, otřela si ruce do suknice a přešla k milému básníkovi. Vyměnili si krátký pohled a všechno si jím řekli, aniž by museli vyřknout jediné slovo. Dokázali to jen lidé, kteří se velmi dobře znají, anebo dva léčitelé.
Sotva je žena opustila, Dominique Aimeé se nenápadně pousmála. „Tak ty jsi přišel,“ poznamenala slabě. Její zastřený hlas skomíral jako hořící svíce. „Chyběl jsi mi tu. Myslel jsi na mne vůbec?“ Mírně našpulila rty. I na smrtelném loži potřebovala žertovat.
„Každý den,“ přikývl se staženým hrdlem. „Nebylo noci, aby se mi o vás nezdálo, moje paní.“
„Pojď blíž,“ pravila. Udělal váhavě dva kroky, ale pak rychle přešel až k posteli, aby si to nerozmyslela. Klekl vedle lůžka, bylo široké. Uprostřed těch obrovských rozměrů, přikrytá mnoha pokrývkami a s hlavou na nespočtu polštářů, vypadala jeho láska tak malá!
„Jakpak bych nepřišel,“ pousmál se lehce, připomněv si její první slova, jimiž ho tu uvítala. „Vždyť jste mi vším, na čem mi na tomto a kterémkoli jiném světě záleží. Nikdy vás neopustím, vždycky tu budu s vámi, když na mě pomyslíte. Vždycky vás budu milovat.“
Jemně se dotkl její tváře a pohladil ji po temných kadeřích. Její kůže byla horká a suchá jako poušť, přesto se zdálo, že je královna při smyslech. Byla to bojovnice.
„Jsem šťastná, že jsi zde,“ zašeptala Dominique. Na rtech se jí mihl nepatrný úsměv. „Cítím, že už tu dlouho nepobudu. Rozum mi říkal, že se my dva více neshledáme, jsem ráda, že jsem jej neposlouchala.“ Blýskla po něm blankytně modrýma očima. „Prosím,“ hlesla. „Zůstaň tady u mne.“
„Kam bych šel,“ usmál se zkormouceně mladinký trubadúr.
Z vydýchaného vzduchu se mu začala točit hlava. Vstal a otevřel okno. Právě zapadalo slunce a komnatu zaplavila jeho kouzelná, oranžovo-žlutá záře.
„Miláčku,“ špitla královna. Obrátil k ní zrak. „Smím mít poslední přání?“
„Jistěže smíte,“ odpověděl s úsměvem, „avšak nesmí býti posledním.“
Zasmála se. Přivřela slastně oči. „Zahraj mi,“ pravila. Sklopil pohled k podlaze. Přešel k rohu místnosti, kde se dost nešetrně opírala o bíle omítnutou zeď loutna. Ušklíbl se. Toporně ji uchopil a vrátil se k oknu. Ach, ten pocit, ten pocit znova na ni hrát, dotýkat se jejích strun! Celé měsíce ho ruce svrběly. Chvíli ji zamyšleně ladil a pak spustil francouzskou lidovou píseň.
„Podívej, Dominique,“ šeptal přitom a v náhlém citovém rozpoložení jí zapomněl vykat. „Slunce nám zapadá, krvácí, usíná – umírá a již končí se den.“
Když dohrál a odložil nástroj stranou, opět přešel k loži. Pohledem se zeptal a pohledem mu bylo odpovězeno. Ani se nezul, ani se nesvlékl, tak jak byl, ulehl na lůžko. Ona ležela pod pokrývkami, on vedle ní na nich. Přivinul ji k sobě a cítil se slabý a bezmocný. Rozhodl se přečkat zlou noc s ní, protože i pro něj bude tato noc nocí nejhorší. Dominique vyčerpaná porodem, horkostí, zanedlouho usnula. Choulil se u ní, jako by ji chtěl zadržet, zabránit jí, aby zmizela z tohoto světa. „Zůstaňte se mnou, neodcházejte, neopouštějte mne,“ šeptal zmučeně. „Prosím.“
Bylo již málem k půlnoci, když se zvedl na loket. Naposled pohladil milovanou po vlasech a vetknul jí jemný polibek na bledé rty. Poslední polibek. Vstal. Odešel, ani se neohlédl. Odpoutal se od reality, která proň byla příliš bolestnou, než aby ji dokázal snášet. Kráčel nepřítomně, kam ho nohy nesly, a nevnímal okolí. Byl naprosto otupělý, cítil příliš velký smutek na to, aby plakal. Vlastně byl zničený natolik, že by mohlo na první pohled zdát, jako by ho smrt královny pranic nezasáhla. Nebyla to však pravda.
Ani nevěděl jak, nějak se dostal do své někdejší komnaty. Na stolku stálo několik drahých číší z temně zeleného skla. Bezmyšlenkovitě jednu vzal a začal si ji prohlížet, ale nevnímal ji. Jako by v ruce obracel vzduchem. Sklenice mu vyklouzla z ruky a roztříštila se o podlahu. Dostal příšerný vztek – hněval se na Dominique, na Robina, na svou matku, na verbíře, na Fritze, na Grahama z Londýna, na toho hradního pána, který jim servíroval lidi a nakonec i na sebe sama. Na to vlastně nejvíc. Vzal další číši a rozčileně jí mrštil o stěnu. A další. Zničehonic mu do očí vhrkly slzy. Teprve teď otupělost pominula a do srdce se mu vkradla taková bolest a trýzeň, že jí nedokázal vzdorovat. Proč já, myslil si, proč právě já!
Zalezl do truhlice. Byla dostatečně obrovská, aby se tu vešel třeba hned dvakrát, třikrát. Navíc to poslední, co ještě potřeboval, bylo, aby mu Robin vyjadřoval soustrast. Nestál o ni – chtěl zpátky královnu. A to nešlo.
Po lících mu začaly proti jeho vůli stékat první slané slzy. Před očima mu začaly vyvstávat živé obrazy vzpomínek – Dominika, beroucí ho za ruku na trhu na Guille, bojující v kruhu nepřátel na lodi, visící přes okraj lodi, vzpouzející se zajetí pirátů. Princezna sedící majestátně na trůnu i ležící na básníkovi s roubíkem v ústech. Noc Bálu Vyvoleného, milování následující noc v jizbě hostince, její svatba s Elystrem, korunovace, noc na hradě, bezbranná dívenka opírající se o zeď v jeho jizbě ten večer, kdy mu oznámila, že čeká jeho dítě. Nádherné okamžiky, jež spolu trávili na břehu moře a na lukách pod stromem. A nakonec i dnešní večer ve věži a její smrt.
Kdosi nadzvedl víko truhlice. „Taková spoušť,“ spráskl ruce zničený Robin, rozhlédnuv se po komnatě, po střepech na podlaze. „Vylez, postav se, dělej.“ Neochotně ho poslechl, ale dělal to nepřítomně. Hleděl jako by skrz svého přítele a on věděl, že ho momentálně do toho, co má před očima, vůbec nezahrnuje. „Rád bych tě s někým seznámil,“ pravil konejšivě. Mládenec si pomyslel, že na to opravdu nemá náladu, ne teď, když je Dominique sotva deset minut po smrti. Jeho kamarád odešel, ale hned se vrátil. Mládenci spadla čelist. Králevic držel v náruči uzlíček pokrývek.
„Dovol mi, bel ami, abych ti představil tvou dceru.“
„Dceru…“ opakoval nechápavě. Teď už se doopravdy neudržel a rozplakal se. Třesoucíma se rukama si od přítele přebral nanejvýš tak dvoudenní dítě.
Znovu ujížděl jako o život, byť by to nebyl ten jeho, o něj se obával. Pod pláštěm chránil před větrem a prvními sněhovými vločkami cosi, co mu bylo mnohem dražší než jeho zdraví, život. To poslední, co mu zbylo po jeho lásce.
Do Daiéry dorazil mnohem dříve, než očekával. Seskočil z koně a zabušil na dveře své matky. Rozespalá žena mu otevřela záhy. Sotva ji spatřil, znova ho zaplavil pocit viny a hanby, že se odvažuje za ní ještě přijít a vůbec ji o něco žádat. Stáhlo se mu hrdlo natolik, že ze sebe dokázal vyrazit jediné slovo:
„Máti.“
Oklepal se a odhrnul lem pláště, pod nímž dosud tajil dceru. Ženě se ve tváři objevila radost. S mateřskou láskou si uzlík hadrů převzala a usmívala se. Pak zaraženě vzhlédla.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se zcela nevinně. Mládenec však ztuhl. Tímhle se dosud nezaobíral – měl jiné starosti. S Dominique tohle probrat nestihl, mimo jiné i proto, že si myslel, že dítě stejně jako ona zemřelo. Okamžitě ho napadlo jméno, jenomže pokud by byla královna naživu, asi by se na něj za to neusmála. Proto si musel honem lámat hlavu, jak dceru Jejího Veličenstva pojmenovat.
„Antoinetta,“ prohlásil naoko rozhodně po sléze.
Neměl čas se zdržovat. Políbil matku a znova se vyšvihl do sedla. Tentokrát zamířil na opačnou stranu, ku hradu Sibyly, nejstarší ze sourozenců de Lammiere. Musel hodně bušit na bránu a hodně nadávat, aby ho v pozdní noční hodinu pustili dále. Vylíčil bývalé královně všechno – jak se seznámil s její sestrou, jak ji unesli, jak se do ní zamiloval, jak spolu strávili noc Bálu, jak si vzala jiného i jak mu potom řekla, že otěhotněla. Vysvětlil jí, že jí chtěl pomoci, když se vydal ke své matce, ale že ho chytili verbíři a on se musel bít. Jediné, co jí zatajil, byla jeho dezerce. Pak jí řekl o královnině smrti. Přiznal se jí, že za její smrt je zodpovědný on a že si zaslouží trest.
Sibyla II. de Lammiere se zamyslela. Vyprávění toho mládence bylo pravdivé, sama před necelou hodinou dostala zprávu o skonu své sestry. Ale na rozdíl od trubadúra si nemyslela, že by za to byl odpověden. Navzdory tomu si nemohla ho dovolit propustit – znala ten pocit a věděla, že zejména takoví básníci jsou schopni venku spáchat sebevraždu. Ačkoliv si mládence pozorně prohlédla a takřka ho dokonale odhadla, nebyla si tak úplně jistá, že je to právě on, který tvoří výjimku.
Rozhodla se tedy pro kompromis. „Dnes si již odpočiň, vážil jsi sem jistě náročnou cestu. Zítra nechť rozhodne boží soud, zdali skutečně leží vina na tvých bedrech. Služebné tě ustrojí a odvedou, nic víc nepotřebuješ znát.“ S tím mu ukázala komnatu, kde byl pro tuto noc prostor jeho, a vrátila se do postele. Věděla, že se potřebuje na zítřejší den dobře vyspat. Měla už svůj plán.
Stejně to věděl i mladý básník, ale spát se mu nedařilo. I on se okamžitě rozhodl, že udělá všechno, aby Sibyla zvítězila, poněvadž občas bylo pravda zapotřebí té „boží vůli“ trošinku pomoci.
Ráno ho probudily čtyři služebné, které ho okamžitě začaly česat a strojit. Oblékli ho do bílého a vlasy mu spletly do copánku. Takto jej vyvedli z místnosti a vedly dlouhou chodbou ku dvoukřídlým dveřím, za nimiž se rozkládala aréna. Sám prostor pro boj byl relativně veliký, ale ještě jej obklopovaly tribuny, na nichž seděli přihlížející. Po cestě zastavil ho Elystr, manžel královny Dominique. Při pohledu na něj mládenci blesklo hlavou, co mu asi řekli, aby mu vysvětlili pro něj záhadnou smrt jeho choti.
„Pomůžu ti,“ sykl mu do ucha Brit. „Protože’s ji znal. Jako já.“
Nenápadně přikývl a pokračoval v cestě. Ve středu arény už na něj čekala rovněž bíle oděná Sibyla. Vzájemně si podali ruce, pak se rozešli na opačné konce k hrazení a uklonili se. Nakonec se zvonu vprostřed sešli a losovali si zbraně. Členka královské rodiny získala meč, palcát a pochodeň, básník rovněž meč, řemdih a obouruční meč. Poslepu si vytáhli jednu ze zbraní a opět se vrátili. Zazněl gong a souboj začal.
Sibyla se jako první vyřítila kupředu. Protože byla od mládence daleko, teprve po hodné chvíli rozpoznal, že mu míří palcátem na hlavu. Protože neměl štít, pozvedl k obraně meč. Čepel sice úder ztlumila, ale sama tlaku podlehla; meč byl zlomen a zbraň zranila mládence na hlavě. I když šlo jen o povrchové škrábnutí, vlasy se mu slepily krví. První kolo vyhrála bývalá královna.
Mládenec si šel pro novou zbraň, tentokrát to byl řemdih, po němž sáhl; ostnatá koule houpající se na řetězu na konci tenké tyčky. Byl překvapen jeho váhou, v ruce mohl držet tak dvě nebo tři kilogramy.
Ani tentokrát to nebyl on, kdo prve zaútočil. Když se však proti němu Sibyla rozběhla s mečem, rozhoupal řemdih a řetězem její zbraň omotal. Přitáhl ji k sobě, žena se v poslední chvíli pustila a ještě chvíli jela po podlaze, než se jí podařilo zabrzdit. Na své počínání však doplatil také bard, když se zbraň vracela, uhodila ho do hrudi. Mládenec odlétl k hrazení, narazil do něj a omráčeně se svezl k zemi též.
Nemohl se nadechnout. Zoufale lapal po dechu a před očima mu tančily drobné černé tečky, jichž se nedokázal zbavit. Teprve po hodné chvíli byl s to se těžce zvednout. Vtom zaregistroval, že Sibyla drží pochodeň. Hlavou mu blesklo, že to je jeho konec. Vzal poslední zbraň, jež mu zbývala, a pomalu se vydal vstříc své sokyni. Oba dva se zoufale snažili nevyhrát, i Sibyla se tedy pokoušela oheň směrovat jiným směrem, než se pohyboval mladý bard. To se jí však ne vždy dařilo. Zároveň se v ní totiž ozýval pud sebezáchovy a ona uhýbala před špatně mířenými ranami jeho meče.
Tak se jí podařilo ho zapálit. Mladík v první chvíli ztuhl, když spatřil plameny olizující jeho košili. Jenže ani on se nedokázal zbavit základního lidského instinktu, a tak se skácel na zem a začal válet sudy, aby ohnivé jazyky uhasil. Než se mu to podařilo, bok ho mučivě pálil a do očí mu vhrkly slzy. Neměl odvahu se podívat, co oheň způsobil.
Náhle si uvědomil, že nad ním stojí Sibyla a natahuje k němu ruku. „Vstávej,“ vybízela ho. Očima se rozhlédla kolem a výrazně ztišila hlas: „Oba dva víme, že to není o Bohu. Bůh může jednomu z nás fandit, ale ta síla, která zvítězí, je v nás. V tobě a ve mně. Otázka je, čí je mocnější. Dávám ti šanci prokázat svou pravdu, tak se zvedni.“
Neochotně poslechl. Vtom uslyšel zatleskání. „Chytej!“ zvolal Elystr a hodil mu meč. Zbraň dopadla před mládence, ale ten se na ni ani nepodíval. Pozorně si měřil Sibylu. Její počínání se mu ani trochu nelíbilo.
Shýbla se, sebrala zbraň a podala mu ji. Pak začal opravdu souboj, v němž byly síly takřka vyrovnány. Básníkovi se hlavou mihla poetická myšlenka: šerm je jako tanec – tanec smrti. Jenže když už se oba dva kryli delší dobu, začínali být unavení. Nakonec se Sibyla rozhodla to ukončit. Věděla, že ani jejímu protivníkovi nejde o to vyhrát a že by jí tudíž neublížil nijak vážně. Proto náhle jako by omylem a vyčerpáním zbraň upustila. Mládenec, který to nečekal a byl právě napřažený k útoku, nedokázal už meč zastavit a trefil ji do boku. Z rány se vyvalila krev. Žena vykřikla, chytila se za ránu a klesla k zemi; mládenec ještě chvíli těžce oddechoval, ale pak padl tělem k podlaze rovněž. Chvíli se ještě třásl, pak jeho tělo znehybnělo docela.
Elystr se vyřítil kupředu, klekl k oběma bojovníkům a přitiskl jim dva prsty ke krku. „Přiveďte ranhojiče!“ zvolal.
Trubadúr vnímal, jak ho i skrz zavřená víčka bodá do očí nádherná zlatavá záře. Otevřel je a zamrkal. Ležel na loži, na něž dopadalo měkké světlo zhasínajícího slunce. Byl nahý a přikrytý jen pokrývkou, ale trup měl obvázaný vrstvou obvazů. Místnost naplňovala atmosféra, jež v mládenci vyvolávala klid a mír a z níž měl pocit, že je tady v naprostém, dokonalém bezpečí.
Do jizby vešlo několik dívek. Všechny byly bíle oděné do úzkých přiléhavých šatů a hlavy měly zahalené bělostnými podvikami, vypadaly jako jeptišky.
„Jé, podívejte, už se probudil!“ volaly s radostí a rozběhly se k němu. Se zájmem si ho prohlížely. Jedna z nich ho dokonce pohladila po vlasech a dala mu napít. Snad byla jejich vůdkyně, neboť jako jediná měla i šátek přes ústa a nos a jediné, co z ní bylo vidět, byly její blankytně modré oči. Oči, do kterých když se mladík podíval, chtělo se mu plakat. Protože takové měla jeho Dominique.
Druhý den mu dovolily vstát, všechny se naň usmívaly, smály se a povídaly si mezi sebou – jen dívka s modrýma očima mlčela a za celou dobu jediné slůvko nevyřkla. Dávala mu napít a hladila ho, vym2ňovala mu obvazy, ale nepromluvila. Ani když ostatním vždy gestem poručila, aby odešly a o samotě je zanechaly.
Mládenec se potuloval po paláci, prohlížel si krásné sály a zdobené síně, ale ani jemu nebylo do řeči. Mlčel a díval se kolem sebe, ale nepociťoval z ničeho radost. Necítil už ani smutek a ani zlost, měl v nitru děsivé, dokonalé prázdno.
Bloumal budovou jako tělo bez duše. Jednoho večera zabloudil do trůnního sálu. Vzpomněl si. Vzpomněl si, jak tu namísto jejího bratra jeho lásku pomazali. Viděl ji sedět tu pod baldachýnem jako tenkrát. Poprvé se mu oči zalily slanými slzami bolesti, vnitřní nevyléčitelné bolesti, od které ani čas neodpomůže jistě. Rychle sál opustil, ale tvář královny se mu před očima vznášet nepřestala.
Každé ráno ho budily ty dívky a čistily a převazovaly mu popálený bok. Modrooká dívka u něj vždycky zůstala aspoň o chvilinku déle než její společnice. Nevěděl proč, ale ty její oči mu připadaly smutné.
Tak uběhl týden a další a ještě třetí k tomu, až nakonec splynuly v měsíc. Ten se zopakoval. Krajina se začala barvit bíle sněhem a pomalu se blížily Vánoce. Mladík to skoro nevnímal, nevšímal si už ničeho, byl ponořen do vlastních chmurných myšlenek. Jeho radost a chuť žít jako by se smrtí královny vyprchaly. Pak jednoho dne zavlály červené prapory a byla velká sláva, ale mladík nevnímal, proč. Nezúčastnil se oslav, které nastaly, a nechápal je. Nesledoval dění kolem sebe. Od chvíle, kdy naposled hrál královně ve věži, se strun loutny netknul, ani neměl chuť hrát nebo zpívat.
Jednoho dne ráno k němu nepřišly bíle oblečené dívky, nýbrž tři vojáci v kyrysech, s meči u pasu a halapartnami v rukou. Přistoupili k jeho loži a nechali ho, aby na ně chvíli ohromeně zíral. Teprve pak pronesli:
„Jeho Veličenstvo vás chce vidět.“
Vás. Jak zvláštně to znělo, když mu někdo vykal. Jeho Veličenstvo? „Jeho Veličenstvo?“ podivil se. „Robin je králem?!“ Nechtělo se mu tomu uvěřit.
„Nikoli,“ zavrtěli hlavami vojáci. „Jeho Veličenstvo, král Alaon I. Vznešený.“
Zůstal na ně zírat s pootevřenými ústy. Alaon Vznešený byl monarcha, o němž slýchal v rozprávkách – hrdý gonský král, který před více než osmi lety beze stopy zmizel, když si vyrazil na lov. Považovali ho za mrtvého – tehdy se vlády ujal Sibylin manžel, a když ho zabila, potom ona sama.
Alaon Vznešený. Otec Sibyly, Robina a Dominique. Co mu asi může chtít muž, kterému zabil nejmladší dceru a druhou těžce zranil?
N
ikdy, ani v těch nejšílenějších snech a nočních můrách, jež si kdy mohl nechat zdát, ani v nejbizarnějších a nejfantastičtějších písních a příbězích, jež se mu kdy zrodily v hlavě, zkrátka vůbec ale vůbec nikdy si byl nepomyslel, že se kdy ocitne před ním. Před králem Alaonem Vznešeným.
Ztracený hrdý gonský král se před ním tyčil a jeho vyvýšená pozice na trůnu jen umocňovala symboliku jeho absolutní svrchované moci. Měl na hlavě zlatou, drahokamy posázenou korunu, přes ramena rudý sametový plášť lemovaný hermelínem a v rukou držel zlaté jablko a žezlo. Vypadal přesně tak, jak si ho básník představoval, a přece současně úplně jinak.
Mládenci, když tak před ním klečel, se hlavou honily děsivé myšlenky. Co s ním tento monarcha udělá? Byl dezertér, zběh, zabil mu dceru, té druhé způsobil těžké zranění, kdo ví, zda již také nezemřela – jaký trest si pro takového člověka vybere? Nejhorší na tom bylo, že tím vším ublížil i sám sobě. Lidem ze své země musí připadat jako zrádce, když se bil za nepřítele, s nímž oni sami ještě před padesáti lety bojovali. Vždyť Francouzi a Britové se nenáviděli snad co svět světem stojí, a on… Bojoval za ně. Zradil zemi, kde vládla jeho láska, zradil i ji samu. A nakonec ji zabil. Nevrazil jí dýku do hrudi, ani jí nepodal otrávenou číši, ale za její smrt byl zodpovědný. Alespoň to tak vnímal.
Ticho v sále se prodlužovalo. Byli tam jen oni dva a za celou dobu nepromluvili jediné slovo. Básník mlčel, věděl že nemá právo promluvit jako první. Vždyť kdo byl on a kdo byl muž, jenž seděl proti němu? Potulný trubadúr, zběh a vrah, proti němuž se tyčil nejmocnější panovník, jaký kdy v Gonách vládl. Jenže on se k řeči neměl. Nakonec si řekl, že horší už t pro něj být nemůže:
„Zabil jsem vaši dceru,“ hlesl slabě. Po tom dlouhém nepřerušovaném tichu to však znělo, jako by ta slova zaječel.
„Sibyla to prý přežije,“ zavrtěl hlavou král. Mládenec na něj zůstal ohromeně civět – mluvil klidně. Ten muž se na něj nezlobil! Jako by ho zranění ani smrt jeho dceru vůbec nezasáhla, jako by to proň byly jen jakési figurky na pomyslné šachovnici, jen… Přípustné ztráty. Odporné.
„Zabil jsem Dominique Aimeé,“ sklopil hlavu trubadúr. Cítil, jak se mu do očí znova derou slzy. Sám v sobě se zapřísáhl, že slz už uronil dost, že bude vděčný za chvíle, jež mohl s královnou strávit, že bude vděčný za to, že aspoň jejich dcera přežila – ale něco v něm mu tuto přísahu bránilo splnit.
„Zemřela po porodu, za to ty nemůžeš,“ odpověděl stejně klidně vladař.
„Nemůžu…“ opakoval zničeně.
„Nemůžeš za to, nemáš důvod dávat si to za vinu,“ pokračoval on.
„Nemám důvod…“ opakoval dutě. „Jak nemám důvod? Jak nemůžu? Beze mne by se to…“ Zachytil pohled Alaona Vznešeného a zmlkl. Uvědomil si, že měl pravdu – pokud by to nebyl on, strávila by nebohá Dominique noc Bálu s někým jiným, devět měsíců by nosila pod srdcem dítě někoho jiného a pak… pak… Skončilo by to stejně. Jenomže takhle to byl on, čí dcera se zrodila z rituálu hříšné noci. Jaká to ironie, jaký to paradox, že všechno, čeho se kdy děsil a obával, všechny ty důvody, proč nechtěl spát s ženou a proč se stranil ženám a svým poblázněným, šíleným fanynkám – že to všechno se nakonec stejně vyplnilo. A ještě s nádavkem.
„Proč?! Proč mi tohle děláte?!“ neudržel se. Slzy mu stékaly po lících a on se je už ani nesnažil zadržet. „Byla to moje dcera, již čekala, já s ní strávil noc Bálu, to já zavinil její smrt!“ Nesnášel nespravedlnost. I když měla obvinit jeho samotného, i když byl on tím zločincem, nedokázal snést představu, že by nebyl za své zločiny potrestaný. Vždyť kolik podvodníků, lichvářů a vrahů unikalo právu, nechtěl být dalším. „Zradil jsem svou zemi, bojoval jsem za Brity, zběhl jsem z ležení!“ naříkal. Nedokázal pochopit, jak mu může po tom všem panovník odpustit.
„Ne.“ Zvedl hlavu. Slovo vyřčené ústy krále nedávalo smysl. Vždyť se přiznal, nic nezapíral, byl ochotný nést za své činy následky – proč to odmítá? „Prokázal jsi služby. Britové již nejsou nepřáteli Francouzů, nejsou nepřáteli ani Goňanů, vždyť právě tohle stvrdila tvá sestra sňatkem s lordem z Londýna.“
Zůstal na něj zírat s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima. Uvědomil si, že má pravdu. Mír se stvrzoval sňatkem dvou lidí z odlišných národů již celá tisíciletí.
„Jak to myslíte, že jsem prokázal služby?“ podivil se. „Bojoval jsem s přáteli proti přátelům. Bojoval jsem takřka v občanské válce, dalo by se říct. O to horší jsem zrádce.“
„Zrádce by ch byl já pro Francouze, pokud bych tě uznal vinným,“ namítl král. Básník pozdvihl obočí.
„O čem to mluvíte, vždyť já jsem jen obyčejný bard, sakra! Jenom pitomý bard, hlupák, jak říkala Domini… vaše dcera – miloval jsem se s vaší dcerou, miloval jsem se s královnou Gon, to vám taky zatraceně nevadí?!!“
„Vadí mi, že tady kleješ,“ zamračil se král, ale v očích mu plály ironické ohníčky. „Jakmile skončíme, odebereš se do kaple a odříkáš si deset otčenášů. Už dost. Ano – miloval ses s mojí dcerou a ona zemřela po porodu tvého dítěte. Na druhou stranu jsi ale hned dvakrát zachránil život mému synovi, zapomněl jsi? A taky jsi tak neuvěřitelně spravedlivý mladý muž, až je to snad nemožné.“
Došlo mu, že má už zase samozřejmě pravdu. Ano – opravdu Robinovi dvakrát zachránil život. Poprvé, když zabil jedovatého hada, jehož mu někdo podstrčil do ložnice, podruhé, když za něj vypil číši otráveného vína.
„Říkal jsi, že jsi jen obyčejný trubadúr,“ pokračoval vladař. „Nejsi.“
„No tak jsem slavný trubadúr, co to na tom mění,“ zabručel. Už ho unavovalo mluvit s králem o ničem.
„To je jedna věc. Ale ty nejsi vlastně vůbec trubadúr, že mám pravdu?“ usmál se potutelně Alaon Vznešený. Básník zvedl hlavu výš a udiveně se na něj zadíval. Poprvé. „Abych to shrnul – nepotrestám tě, nemám zač. Francouzský král by mne roztrhal na kusy, že jsem zabil dědice hrabství v Provence. Není-liž pravda, hrabě de Chann?“
Oněměle na něj hleděl. „Vy… vy to víte?“
Přikývl. „Abychom napravili vzniklé křivdy způsobené si navzájem, budeš oženěn s mojí dcerou.“
„Se Sibylou…“ zaúpěl mládenec. „To snad ne…“
„To skutečně ne,“ usmál se vladař. Zatleskal a otevřely se dveře. Do sálu vstoupila ta dívka v bílém s modrýma očima, který o něj tak dlouho pečovala. Zastavila se a pomalu si stáhla podviku z hlavy. Na ramena jí spadly temně kaštanové kadeře. Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu.
„A jsme si kvit,“ prohlásila. Okamžitě ji pochopil. Pak se k němu rozběhla a on jen rozevřel náruč, aby ji objal. Byla naživu a měl ji u sebe, a to byly dvě věci, kterých si cenil víc než čehokoli jiného včetně vlastního života.
„Ach, moje Dominique!“ zvolal šťastně. „Jsem tak rád, že jste mi nezemřela. Co bych si bez vás jen počal.“
Král se usmál. Pak mu vyprávěl, kterak Robin poslal zprávu Madame Xyllaie. Stará léčitelka dlouho věděla, že Alaon se nachází ve Finském království, kde se snaží dohodnout mír. Když básník hrad opustil a odvážel svou dceru do Daiéry, přesunuli Dominique na tento hrad. Byli tu celou dobu, dokonce sama Dominique seděla v tribuně, když probíhal boží soud.
„Milé děti,“ pousmál se poté. „Bude chvíli trvat, než se s francouzským králem domluvím, ale jsem si jist, že nebude nic namítat. Proto nechám pozítří slavit vaše zásnuby a na Nový rok bude svatba. Ale pod jednou podmínkou – že se tady pan básník ujme majetku, jenž mu právem náleží a o nějž se posud laskavě staral jeho bratranec. Současně ode mne přijme titul gonského rytíře za své služby na bitevním poli.“
„Pche, za jaképak služby?! Vždyť jsem nic neudělal!“ bránil se.
„A taky mi nebude odmlouvat,“ pokračoval vladař, ale nenápadně se usmál. „Ještě něco: nedávno zemřel pán Xavier z Ykkhó, který mi spravoval tvrz na východě. Proto se od nynějška stáváš ty mým leníkem, dávám ti tuto tvrz jako předčasný svatební dar. Tvému bratranci se v Provence zalíbilo, myslím, že bude nadšen, pokud ho ustanovíš správcem svého majetku a jednou za pár měsíců se tam zajedeš podívat.“
„Nebude sám, komu se tím udělá radost!“ zasmál se mladík. „Rád tak učiním, můj králi.“ Poklekl před Alaonem Vznešeným na obě kolena a pokorně sklonil hlavu.
Ludvík XII. souhlasil. Počaly se konat přípravy a zároveň poslal král list do Říma, v němž žádal o rozluku manželství své dcery s britským Elystrem. Této žádosti bylo vyhověno, a proto se podle slibu na Nový rok mohla konat ona pompézní slavná svatba.
Jestliže básník tvrdil, že sňatek Dominique s Elystrem byl tím nejokázalejším a nejvelkolepějším, musel nyní své závěry přehodnotit.
Třicátého prvního prosince ho brzy ráno probudil houf komorných a Robin. Vyvlekli rozespalého mládence z postele, v rouše Adamově jej postavili před zrcadlo a začali ho strojit. Dívky v bílých přiléhavých šatech na něm vyzkoušeli nejrůznější módy evropských zemí, oděv gotický i renesanční, vymýšlely mu různé účesy a hrály si s jeho černými kadeřemi. Mladík se musel smát, když se v některých chvílích viděl. Uvažoval, do čeho asi našňoří jeho Dominique. Bude mít ty přiléhavé gotické šaty a hennin, nebo jí dají okruží, korzet a krinolínu a rukávy vycpané tak, že vypadají jako slepičí křídla? Bude mít korzet, nebo jí ponechají štíhlý pas, větší ňadra a širší boky, jak to udělala sama příroda? A co vlasy – nechají jí je krásně rozpuštěné? Zkoušejí také na ní šílené účesy a módní výstřelky?
Nebohý mladík neměl čas se ani najíst. Robinovi se sice podařilo mu nenápadně podstrčit chléb a kousek sýra, ale to mu mnoho nepomohlo. Když okolo desáté volali k obědu, vyletěl z komnaty, jako ještě nikdy předtím. Robin se smál a pomalu ho následoval.
Nabrali si z mísy hrášek a Robin si utrhl kuřecí stehno. Sedli si vedle sebe a chvíli jen žvýkali, než promluvil mladý králevic.
„Víš, nejsi sám, kdo bude slavit svatbu. Budu se ženit.“
„Vy?“ překvapeně naň pohlédl jeho přítel.
„Už to tak je,“ povzdechl si on. „Otec mě donutil. Mám si brát Japonku.“
Sklopil oči k zemi. Bylo mu ho líto – docela si dokázal představit, jak to pro něj s jeho… problémem musí být těžké. Jenže – otce musil poslechnout. Zvedl ruku a soucitně ho objal kolem ramen.
Po jídle se pokračovalo s maškarou. Konečně pozdě odpoledne utvořili na mládenci kostým, s nímž se zdáli být všichni spokojení. Nejironičtější mu na tom připadalo, že přes všechny ty šílenosti, jež na něm zkoušeli, je nakonec docela v běžném odění – prostá bílá hedvábná košile, přiléhavé bílé nohavice a rukavice. Vlasy mu stáhli do culíku u krku a k pasu mu připnuli tenký meč na znamení, že je šlechticem.
K večeru se všichni odebrali do kaple. Zde se postavili na předem určená místa. Následně do místnosti vstoupily nevěsty. První z nich byla snědá černovláska v narůžovělých tuctových šatech. Jenomže podle ní…
Měla na sobě bílé šaty (nebo jen košilku?) se širokými rukávy u zápěstí staženými do jakýchsi… balónků. Přes ně byla oděna v další, tentokrát růžové šaty bez přepásání a bez rukávů a na vrch měla ještě tentokrát bílý supot lemovaný hermelínem. Její temně kaštanové kadeře byly rozpuštěné, v poslední pětině své délky stažené úzkou delší ozdobou. Několik kadeří dívce spadalo přes ramena a ňadra ke klínu. Na vrchu hlavy skvěl se jí stříbrný řetízek jako čelenka.
Po vzoru svého kamaráda vyšel básník kupředu, vzal do své levé ruky dívčinu a odvedl si ji zpět. Nejprve Robin se svou nevěstou, po sléze i on a Dominique poklekli před knězem, od něj si převzali bělostnou stuhu protkanou zlatem a vstali. Otočili se k sobě čelem a odříkali slib, namotávaje oba dva stuhu na pravou ruku. Sotva se jejich dlaně setkaly, políbili se.
Polibek pro milého básníka představoval vše, čeho se kdy děsil, veškeré jeho sny, naděje, noční můry i jeho tužby a přání.
Poté přesunuli se do hodovní síně hradu. Mladého barda však panovník ve vchodu zarazil a nařídil mu, aby tu chvíli počkal a s ostatními nešel dále. Sotva se slavnostně usadili v čele tabule, zaťukal vladař lžící o číši a povstal. Pokynul básníkovi, aby přešel k němu a před tabulí poklekl. Obešel stůl, a stanouc před mládencem, tasil meč.
„Ode dnešního dne přijmi titul rytíře, od nynějška jsi mým bratrem ve zbrani a druhem v boji, na lovech a zábavách, vesel se proto se mnou, když já budu se veselit, a smutni, bude-li mé srdce žalem usedat. Od dnešních dnů klekni přede mnou jen na jedno koleno, neb jsi mi v boji roven. Povstaňte, rytíři de Chann z Provence!“
Udeřil ho plochou stranou meče nejprve na jedno a poté na druhé rameno, schoval zbraň a napřáhl k bardovi ruku, kterou on vroucně s vděčností stiskl.
Nato se rozevřely dveře a vstoupil dobře oblečený muž se stříbrným řetězem kolem krku, jenž zdůrazňoval jeho postavení člena královské rady. Na stříbrném podnose nesl svitek pergamenu, k němuž byla přivěšena pečeť gonského krále. Alaon Vznešený jej sebral a předal novopečenému rytíři s prohlášením, že to je doklad o udělení tvrze na východě od Ykkhó jemu v léno. Poté prohlásil, že se však rovněž stává jeho zetěm, objal básníka kolem ramen a společně se vrátili ke stolu.
Místa byla obsazena následujícím způsobem: uprostřed se tyčilo vyšší křeslo krále Alaona, po jeho pravici se uvelebil králevic Robin, dále jeho nevěsta, Madame Xyllaia a Elystr. Zleva od vladaře si hověl mladý trubadúr, po jeho levici princezna Dominique Aimeé a následovala dvě místa, jež nikdo nezabíral. Vzhledem k tomu, že se král nemínil pustit do jídla (díky čemuž nesměli začít hodovat ani ostatní přítomní), bylo zřejmé, že tu ještě nejsou všichni.
Po chvíli král zatleskal. Otevřely se znovu dveře a vstoupila exoticky vyhlížející dívka. Měla na sobě volné nohavice a šátek ovinutý přes ňadra, druhý jí zakrýval ústa a nos. Štíhlé nahé paže jí zdobily zlaté náramky, k nimž byl připojen dlouhý temně žlutý závoj rovněž protkaný zlatem. Všechno na jejím oděvu vyjadřovalo její bohatství a zámožnost. Zrzavé vlasy měla rozpuštěné a při tanci na orientální hudbu jí létaly kolem hlavy. V rukou třímala čtyři zapálené louče, držela je dvě v jedné ruce, zapálenými konci od sebe. Byla zjevné, že se ohně nebojí (a vlastně se to jevilo, jako že k němu necítí ani žádný respekt), neboť s pochodněmi dělala takové extravagantní kousky, na které by si zajisté netroufl leckterý královský šašek.
Mládenci ta dívka připadala povědomá. Díval se na ni a snažil se pátrat ve vzpomínkách a vybavit si, kdo to je, ale nedařilo se mu to. Musel ji potkat těsně před odjezdem z Francie, a to mu byly méně než dva roky. Na to se i milému chlapci těžce pamatovalo. Mezitím exotická paní dotančila, pochodně odevzdala sluhům, kteří je vrátili na držadla na stěnách, a již potřetí se rozevřely dveře. Do síně vstoupil štíhlý vysoký muž s licousy, který měl obvázaný krk. Byl to Graham z Londýna.
Básník se naklonil ke své novomanželce a zašeptal: „Odpusťte, paní – ale kdo to je? Ta dívka?“
„Ten muž je Graham z Londýna, největší vojevůdce této doby – a ona? Vždyť se přeci díváš na Lady Marion! Což ji vážně nepoznáš?“
Lady Marion… Ta slova zněla mládenci v hlavě mučivou ozvěnou. Lady Marion, Lady Marion… Sakra. Vstal. To už ho dívka zpozorovala, roztáhla rty do širokého úsměvu, vrhla se k němu, objala ho a chtěla ho políbit na obě tváře, jenomže on jí upjatě uhnul. Roztáhla rty do širokého zářivého úsměvu a dostala záchvat líbezného smíchu.
„Mon petit frère!“ smála se šťastně. „Excusez-moi!“
„Byla jste v Rusku, má lady?“ podivil se se stejným smíchem mladík. Horlivě přikyvovala. Pak bodře dodala, že se tam stavili cestou z Asie. Neopomněla přiznat, že ho velice ráda vidí. V duchu si pomyslel, že to je po těch zatracených šestnácti letech dost.
Oba manželé se posadili na ta dvě volná místa. Teprve poté se chtěl vladař natáhnout pro kus masa, ale jeho zeť se k němu naklonil a hodnou chvíli cosi tchánovi šeptal. Alaon Vznešený se začal usmívat. Zatleskal opět, aby utišil přítomné, a pokynul mládenci. Ten vstal a spustil:
„Já poznal dívku - nebo muže?
Chtěla meče, nikdy růže!
Jsa krásná, ctná a líbezná,
Z lásky je z ní žena má."
Dominique zrudla a povstala taktéž:
„Je pravdou, co mladý muž
O ní praví; radši nůž.
Ovšem pravda není nahá..."
Snažila se vymyslet vhodný rým, ale to už pohotově vstala lady Marion.
„Láska srdce ženy zmáhá."
Všichni se posadili zpět a slova francouzské šlechtičny sklidila obrovský potlesk. Aby nezůstal pozadu, zvedl se z místa králevic a překotně vyhrkl:
„Dívku, kterou sotva znám,
Dnes za choť svou jsem pojmul...
Verš od rýmu já rozeznám
Však jenom v rámci pojmů."
Síní zahučel pobavený smích a pár tlesknutí. Japonská dívka se zarděla, zvedla se z místa jakbysmet a nesměle se ozvala:
„Ač v zemi té jsem cizinkou,
Princ záhy získal ruku mou,
Budu ho ctít a milovat,
Z lásky syna chci mu dát."
Sotva usedla, Robin ji vetknul letmý polibek na hřbet ruky. Pak se konečně začalo hodovat, pít, zpívat, tancovat a smát.
Na parket se vydal i sám panovník a osmělil se požádat o tanec ykkskou léčitelku. Přidali se králevic s Haru a básníkova sestra se svým manželem. Také Dominique tahala básníka za rukáv, aby si šel zatančit.
Při tanci si několikrát vystřídali partnery, mládenec si zatančil se svou sestrou i Madame Xyllaiou, Dominique skončila v náručí anglického magnáta a Haru Marrilhá tančila se svým tchánem. Když se zase princezna s bardem potkali, špitla:
„Zmizme odsud, utečme někam do zahrady! Chtěla bych s tebou být sama..."
Znělo to tak mile a nenuceně, a přeci musel s úsměvem zavrtět hlavou. Umínil si, že s tělesnými rozkošemi si už nic začínat nebude! Nechtěl riskovat, že by Dominique znovu otěhotněla, už jednou při porodu málem zemřela - kdo ví, jak by to dopadlo příště??
Robina a jeho paní odvedl s jásáním takřka celý dvůr do ložnice, kde se konalo ukládání na lože. Zítra ráno bude na nádvoří viset bělostné prostěradlo zašpiněné krví nevěsty, aby všichni viděli, že došlo ke konzumaci a manželství bylo spečetěno společnou nocí. A pokud bude během této noci i naplněno, tím lépe.
Chvála Bohu za právo (nebo spíš povinnost?) první noci, myslil si básník. S princeznou se ztratili z davu, zmizeli v její komnatě a pak už bylo vidět jen kočár mířící temnotou k lesu.
Svatební noc strávili ve vzájemném objetí v komnatě nového domova. Tulili se k sobě a mazlili se, avšak byť Dominique naléhala, nic jiného neproběhlo.
Noc svatební minula a proměnila se v kalné ponuré lesní ráno. Bylo prvního ledna a začínal nejen nový rok, leč i nové století, psal se rok 1501.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz