:: Když se štěstí unaví… ::
 
 autor: Anquetil 26.09.2022, 21:44 
 
Měl jsem v práci kolegu, který byl vyloženým smolařem. Na co sáhl, to pokazil. A když měl štěstí na dosah, rozplynulo se mu před očima jako pára nad hrncem.
 

1

Tonda byl dobromyslný pupkatý chlapík s naivním obličejem Josefa Švejka. Na brněnském letišti se mnou dělal náročnou profesi tlumočníka a překladatele. Nosili jsme tlumoky a překládali je z jednoho letadla na druhé. Zatímco já to měl do práce, coby kamenem dohodil, Tonda dojížděl poměrně zdaleka, až odkudsi z malé vesničky v předhůří lesnatých Chřibů. Jejich malebná víska byla naštěstí na hlavním silničním tahu na Brno, takže s dopravou do zaměstnání neměl problémy - autobusy tudy jezdily každou chvíli a dělnická jízdenka byla tenkrát za pusu. Žádné auto tedy nepotřeboval, pro svou soustavnou nesolventnost si je ani nemohl dovolit. Navíc dlužil, kam se podíváš.

Jednou takhle seděl v hospodě. Smutně koukal do svého jediného piva a napjatě naslouchal vyprávění skutečných znalců žen, co všechno lze provádět v autě se stopařkami. Při představách bujarých prostopášností se Tondovy oči divně leskly a v jeho mysli uzrálo neovladatelné nutkání, jak dát průchod svým samčím choutkám.

Protože jeho zákonitá manželka ji už pověsila na hřebík, skutečně nebylo vyhnutí - pořídí si auto a vnadné stopařky jistě rády uspokojí jeho základní životní potřeby.

Měl tři děcka a ve jménu chtíče ožebračil svou rodinu, když si vzal na leasing auto Škoda 120. Jeho nadšení však vzalo brzy za své - nestíhal splácet a banka si vzala jeho latifundia. Ale stopařka mu nezamávala ani jediná. Prve si ho sám honil doma, potom v autě...


2

A tak Tondovi spadl hřebínek. Každou korunu musel obracet dvakrát v dlani a stal se zádumčivým.
Jednou takhle vidím, že v jeho oku se zaleskla slza.
„ Co je, Toncku?“ ptám se starostlivě.
„ Sportka…“ vydechl s pláčem na krajíčku.
„ Co je s ní?“
„ Dvacet let dávám stejný čísla. Dvacet let jsem nic nevyhrál, teda když nepočítám těch pár čtvrtých pořadí.“ řekl vyčítavě Tonda.
„ To se divím, když se štěstí unaví, sedne si i na vola. Teoreticky vzato, nemusíš na ta čísla vyhrát vůbec nikdy. Tak je změň! Změň ta čísla!“
„ Kristova noho, já su vůl! Díky, to by mně nenapadlo!“ vykřikl vítězoslavně Tonda a oči mu plály nadšením.

V pondělí ráno ho zdravím na šatně. Neodpověděl, jen si mne změřil zdrcujícím pohledem.
„ Copak, stalo se něco?“ ptám se znepokojeně.
„ Stalo, aby ne! Vsadil jsem nová čísla, ale vyhrála ta stará! Čtyřicet tisíc je v hajzlu!“ skoro brečel.
„ Klídek, Toníku,“ plácnul jsem ho chlácholivě po rameni. „Byla to chyba, tak se zas vrať k těm starým číslům…“
„ No kurvaže! A ty už mně nikdy neraď!“ volal nenávistně.
Dokážu si představit, co se mu honilo hlavou a chápal jsem ho.

V příštím sázkovém týdnu Tondova nová čísla vyhrála.
Ale on znovu vsadil ta stará…
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz