:: Dopis pro ZMRZLINU ::
 
 autor: naivka nevšední 16.11.2019, 2:33 
 
Kapitola 17. z knihy Špatný román
 
Ráno Heleně od Václava přišel e-mail. „Aktuality.“ Žádnej „dlouhej“. (Pořád čekala, co kdyby přece jen…)

„Ahoj Světluško,
lámu si hlavu, jak to udělat, abych ten pátek nemusel rušit, ale nevymyslel jsem to, takže musím sednout k počítači a napsat, že to v pátek nepůjde.
Měl bych s tím dost fatální problém, takže ač nerad, musím to přesunout na příští týden."


Helena vydechla a se vzduchem jako by z ní odešla veškerá energie. Poklesla jí ramena, celá se tak nějak „zbortila“. V jejích očích se objevil zoufalý výraz.
(Jenže žádnej příští tejden už nebude, víš?)
Zase začala brečet.
(Nevyšlo to...)
Chtěla se s ním ještě jednou, než se rozejdou, vidět, pomilovat, užít si to hezké, co mezi nimi bylo, než…
Už jen jednou… Tento týden, ne později. Déle nedokázala čekat, byla už rozhodnutá. Do pátku napíše všechno, co mu ještě musí říct, přes víkend to nechá uležet, v pondělí ráno naposled přečte, případně upraví, a odešle. A konec. Jasné plány.
Jenže nepočítala s komplikacemi.
Odevzdaně si setřela slzy z tváří a četla dál.

„Já dnes v práci celej den nebyl, zítra mám dopoledne schůzku s právníkem a odpoledne s potenciálním investorem, takže zbývá pátek, abych v práci něco udělal. A to už zase odpoledne budu mít děti.
Hlavně bych nerad, aby sis myslela, že se s Tebou nechci vidět. Je mi s Tebou dobře a rád s Tebou trávím jakoukoli chvíli, tak to snad jedna odvolaná schůzka nepokazí.“


Najednou dostala vztek.
(To si myslíš, že Ti to ještě věřím? Po tom všem? Trávíš se mnou rád JAKOUKOLI chvíli? Když Ti nestojím ani za to, abys včas napsal? Nebo abys vůbec napsal? Prosím Tě, mlč už radši! To víš, že jedna odvolaná schůzka to nepokazí! Ono totiž není CO POKAZIT.)

„No, četl jsem si, co jsem Ti napsal předminulou noc. Je to pěknej zmatek,“

(Zmatek? JEN zmatek???)

„ale právě tím zmatením vystihuje nějaký můj stav. Jsem docela zvědav, když to řeknu kýčovitě, kdy z těchhle bouří dopluju do nějakého klidnějšího přístavu... :-)“

(Nejspíš až já u toho nebudu!)
Vypustila z úst ironický úsměšek. Čekala něco trochu jiného: „Jsem docela zvědav, jestli mi odpustíš, co jsem minule napsal…“ nebo „Jsem docela zvědav, jestli mě ještě budeš chtít, když tak dlouho nepíšu…“
(Ne, Ty jsi zvědavej jen a jen na sebe, já Tě vlastně vůbec nezajímám!)
Odvrátila oči od monitoru a vztekle si setřela slzy. Několikrát zakroutila hlavou.
Sotva sebrala síly, vrátila se ke čtení…

„Ještě k těm mailům. Nevím už, jak přesně jsme se bavili o tom limitu. Já jsem ale asi mezitím podvědomě pojal odpor k nějakým direktivám v našem vztahu a zřejmě to i trochu zabojkotoval (to mě teď napadá, když o tom přemýšlím) - to vše ještě k tomu nekomunikačnímu období. Takže prosím, nenuť mě do ničeho, asi by to nedopadlo nejlépe.“

Helena propukla v hysterický smích.
(Nevíš? Ty nevíš, co jsi odsouhlasil??? To jsem si všimla, že jsi „pojal odpor“, jenže jsi to mohl říct, ne mlčet! Odpustila bych Ti cokoli, jen kdybys trochu komunikoval, ale co mám dělat, když se mnou nemluvíš a jakoukoli vážnou věc, o který se zmíním, jen bagatelizuješ??? Do ničeho Tě nemám nutit? Neboj! Už nebudu! Nikdy. Ano, já vím, jen nic nechtít, jsem JEN milenka. ZMRZLINA. A ta nesmí nic chtít, prostě nemá nárok, ta smí jen poskytovat rozkoš, ale běda jí, když si o něco řekne! Pak se radši nechá roztát a zašlapat do chodníku – fuj, ta se lepí - nebo se rovnou hodí do koše!!!)

„Jak už jsem napsal, je mi s Tebou dobře, rád si s Tebou píšu, ale nesmím v tom cítit křeč.
Chápeš mě?“


(Chápeš mě??? Co to kecáš? Já mám něco chápat? Ne! Nic nechápu, žádnou křeč jsem nikdy necítila ani neviděla. Nevím, o jaký KŘEČI to mluvíš!!! Snažila jsem se Tě pochopit mockrát, ale teď už ani nechci!)
Slzy se řinuly proudem po tvářích a kapaly Heleně na ruce a na břicho. Jednu, co právě dopadla na předloktí, zlostně zaplácla a rozmázla… Podívala se na mokrou šmouhu, která ze slzy vznikla, a plácla do ní ještě jednou ve snaze setřít ji docela. Nepovedlo se. Začala předloktí dřít, až ho měla úplně suché. A rudé. Červené šrámy se táhly šikmo přes ruku. Podívala se na ně a z hrdla se jí vydral ošklivý vzlyk.
(Panebože! Co to dělám?! To už mi z Tebe hrabe nebo co???)
Opět několikrát zakroutila hlavou, pak se oči vrátily k monitoru.

„Vím, že to je možná pro Tebe těžké... Co si o tom myslíš?“

(Co si o tom myslim??? To se ptáš teď? Trochu pozdě, ne? Dyť je Ti ve skutečnosti úplně jedno, co já si myslim. Jinak by ses takhle nechoval. Nekašlal bys na mě! Nebo Tě konečně začalo hryzat svědomí? Pozdě!)

„Teda jak si to po sobě čtu, jsem asi docela hroznej (aspoň si to uvědomuju), ale snažím se být upřímnej...
Papa.
V.“


Papa, zopakovala v duchu s nádechem absolutního opovržení.
(A to jako má bejt útěcha, že jsi hroznej? Omluva? To jako stačí, když řekneš, že jsi hroznej? A že se snažíš bejt upřímnej? Nebylo by bejvalo lepší bejt upřímnej dřív? Říct mi, co se děje? Hledat řešení?)

Měla chuť něco rozmlátit, roztřískat. (Václava, pochopitelně… Jenže ten tu nebyl.) Očima těkala po stole. Klávesnice, myš (Ty ne, zničily by se.), stojan plný tužek (To by byl rachot!) a poznámkový blok (Ano, to je ono!).
Vzala ho do rukou a třískla s ním o desku stolu.
Nestačilo to.
Vstala ze židle, popadla znova blok a mrskla s ním o zem.
Zase nic.
(Ani třísknout blokem pořádně neumim!)
Nechala blok ležet na zemi a práskla dlaněmi o desku stolu. Začaly ji pálit.
(To je ono!)
Ještě jednou!
A znovu!
(Ježiš, takový rány, co když to někdo uslyší a přijde? Dyť já už jsem úplnej magor!)
Dlaně byly úplně rudé a pálily. Začala si je třít.
Klesla zpět na židli a otočila se zády k počítači.
Dýchala zrychleně a přitom zhluboka.
Rychle si setřela z tváří poslední slzy a otírala si ruce o kalhoty, potřebovala se dát dohromady. Zbytečná snaha. Stejně měla oči úplně rudé, každý by hned poznal, že se něco děje, kdyby ji v tu chvíli spatřil. Byla ráda, že se nevidí. Hnusila by se sama sobě.
Zavřela e-mail a snažila se uklidnit dech. Trochu to pomohlo.
Po chvilce se úplně ovládla.
Znovu otevřela e-mail a přečetla si zprávu ještě jednou.
Nebyly tam jen ty hrůzy, které viděla před chvílí. Také ji chtěl vidět, byl s ní rád, vždyť to přece na vlastní oči viděla. Mockrát. (Jenže už tomu nějak nevěřila.) Snažil se pátek uhájit, jen se to prostě nepovedlo. Bál se, že se tím něco pokazí. Tudíž NECHTĚL, aby se to pokazilo. A uvědomil si, že to v minulém dopise tak TROCHU přepískl. (Jenže ho nemá k ničemu nutit, „nedopadlo by to NEJLÉPE“.)
Přemýšlela, co má udělat.
(Hlavně zachovat dekórum…)
Otočila se zpět k počítači a ťukla na „odpovědět“:

„Ahoj Václave,
zatím jen k tomu pátku: z toho, co jsi napsal, jsem pochopila, že to asi v pátek nejde vůbec. Chtěla jsem to posunout na pozdější dobu, tak, abych někde byla v 19.00, ale asi máš děti… Kdyžtak mi potvrď, že to nejde vůbec nebo že to před tou sedmou jde.
Ahoj.
H.
P. S. A děkuju za včerejší pozdrav s fotkou.“


Zbytek e-mailu ignorovala. Nemělo smysl si to kazit ještě víc. Aspoň do pátku…
Pročetla si ještě jednou, co právě napsala, a klikla na „odeslat“.
Najednou pocítila nečekaný klid. Jako by se přes ni právě prohnalo tornádo a zmizelo za obzorem. Spoušť kolem byla velká, ale další nebezpečí už nehrozilo. Zbývalo odklidit trosky…
Rozhodla se „vyhodit“ Václava z hlavy a pustila se do práce.

Když jí za hodinu a půl přišla notifikace hlásící Václavovu odpověď, pocítila nutkání hned se na ni podívat, ale nemohla. Sedmiletý blonďatý chlapeček s modrýma očima a tváří posetou pihami seděl proti ní a marně se snažil nastavit jazyk do správné polohy podle Helenina vzoru. Jen mrkla na mobil a vrátila se k práci.
(Sakra, zapomněla jsem to vypnout. No, teď už asi nic nepřijde, kašlu na to.)
Když chlapeček s maminkou odešli, vrhla se na e-mail. Klid byl ten tam.
Otevřela e-mail a rychle si přečetla, co Václav napsal.
Chce ji vidět! Má nápad, jak to provést! Půjde to, sejdou se.
(Jenže na Tyláku – sakra, kde to je?)
Jakoby se jí najednou vrátila všechna ztracená energie. Pocítila obrovskou úlevu.
(Chce mě vidět! Chce se mnou bejt! Že by tak úplně nelhal?)
Helena byla příliš nedočkavá, než aby Václava dokázala nechat čekat. Rychle napsala:

„Tak jo (zas jednou po dlouhý době jiskřička naděje??) - s tím můžu počítat určitě (těch 16.15)? Jen mi řekni, kde je Tylák. Jsem ostuda, já vím, něco mi to říká, ale kde to je?
H.“


Odpověď přišla za pár minut.
(No hurá! Možná to přece jen ještě není tak úplně ztracený…)

„Ty jiskřičko:-),
raději tedy v 16.30, abych zas nepřišel pozdě. Vezu děti na 16. hodinu do Lublaňské ulice. Až je tam odložím, tak budu ready. A Tylák je takové to klidné náměstí mezi Pavlákem a Mírákem. Křižujou se tam tramvaje.
V.“


(Uff. Tak přece! Ještě se aspoň vidět… Naposled.)
Polkla, aby vrátila slzy tam, kde měly zůstat. Nechtěla už brečet.
 
Vytisknuto v systému SASPI.cz