obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915690 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5808 autorů a 392465 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Oliver Schtrebringer (2) - Mesiáš ::

Příspěvek je součásti workshopu: Kolo osudu se pootočilo
 autor The Mous publikováno: 29.10.2007, 15:54  
Kdo mi řekne, jaké by to bylo bez náboženství?
 

Jmenuji se Oliver Schtrebringer. Jak asi správně tušíte, vyšetřování na naší milované škole skončilo uložením případu k vodě. Nikomu nedokázali odpovědnost a důkazy neexistovaly, natož nějaké podezření, či vodítko, které by ukazovalo na mě.
Několik let uplynulo od doby, kdy jsem naposledy zabíjel. Častokrát jsem vzpomínal na Maxe a jeho útrpný osud, ale ne tak, jak si myslíte. Mnoho lidí má dojem, že pokud by se dopustili vraždy, tak by jim jejich svědomí udělalo ze života peklo prostým a nepříjemným pocitem viny. Jenže proč? Proč by se tím měl člověk celé ty roky trápit? Proč by se tím vůbec měl někdy trápit? A proč by si měl vlastně něco vyčítat? Člověk, který netrpí nedostatkem sebevědomí a cílevědomosti by to považoval vraždu za pouhý nástroj, prostředek k dosažení určitého cíle. Lež, touha, žárlivost, vášeň, víra v boha, manipulace, ovlivnění, či snad lest jsou přeci našimi každodenními společníky. Bez nich by celé lidské pokolení již dávno řadilo mezi vyhynulé druhy. Proč by ale vražda měla být výjimkou? A když se někdo může nadchnout a bavit se lhaním, ovlivňováním, nebo vírou v boha, proč by si někdo druhý nenašel zálibu v prosté vraždě. Ten čin, který nás provází již od prvopočátků lidské společnosti je tu stále s námi.
Ale to zbytečně zabíhám do podrobností. Raději vám povím, co se roku 1995 skutečně stalo a jak to dopadlo, když jsem se dal na víru. Už dlouho jsem slýchával ve zprávách slýchával o náboženských fanaticích, kteří tak rádi vraždí nevinné nevěřící. Nevím, co to bylo za den, kdy jsem konečně dospěl k racionalistickému názoru, že víra v boha je něco jako strach ze třináctky. Z bible jsem někde něco přečet a někde něco slyšel. Nakonec jsem se rozhodl, že proti tomu rozumuprostému zlozvyku něco učiním. Tedy přesněji řečeno ne.
Pro svoji cestu k bohu jsem si vybral kostel ve městě Morgenstein - v Polsku nedaleko německých hranic. Vyhovoval všem důležitým požadavkům. Morgenstein, podle místních spíše Wczesny Kamień, ležel na jedné z mála průjezdných dálnic, po které jsem mohl dojet až do Německa, kde jsem ne náhodou měl většinu spřátelených obchodníků a přátel. Nechal jsem se pokřtít a snad i doufal, že naleznu něco jako smysl života, který bude hmatatelnější, než papír, na kterém je psaná bible. Přitom jsem ale už dlouho věděl, jak to vše musí skončit. Od teď je ze mne věřící a ortodoxní křesťan! Ve jménu boha přísahám, že položím na oltář obětí to nejcennější, co mohu! I učiním vše potřebné pro dobro našeho Boha i všeho jeho lidu! Nouzi už nepoznáme, ni útrap již nikdy více nebude, až vstoupíme do království nebeského!
Pravidelně jsem začal chodit na bohoslužby a každým dnem i nocí se modlil k vzoru mého života. Začal jsem v kostele pracovat jako pomocný varhaník a farář byl velice potěšen mým zájmem o víru v našeho Boha. Podle jeho slov je velice důležité, aby se ani mladí lidé neodvraceli od našeho Pána.
Dlouho jsem si pročítal bibli a její texty. Snažil jsem se najít cestu, jak napravit své hříchy. Nejprve jsem se považoval za zatraceného. Hřešil jsem tolik, že snad žádný skutek nemohl napravit a očistit moji duši. Jenže náš Pastýř je milostiv a pro své zbloudilé ovce má vždy možnost záchrany. Sebeobětováním sebe samotného jsem se mohl vykoupit. I Bůh promluvil ke mně samotnému a dal mi vědět, že mé úmysly jsou veskrze čisté a neposkvrněné. Mé myšlenky plynuly tím správným směrem. Má svatá mise byla připravena k plnění.
Rozhodl jsem se tak učinit jak nejdříve to bude možné a díky svým kontaktům z dob minulých jsem si dokázal obstarat vše potřebné pro vykonání mého svatého činu.
V předvečer mého přiblížení se k bohu jsem si dovezl na korbě pickupu ke kostelu veškeré potřebné vybavení. Velká bedna s cedulí -zahradnické potřeby- nebudila u hřbitovní zdi žádnou nechtěnou pozornost. A když jsem ji ještě mírně zaházel dřevěnými kůly, které byly nedaleko, nemohl nikdo nic ani tušit. Pochyboval jsem o pevnosti víry našich bratrů a sester a právě proto nikdo nesměl vědět, kdo musí vykonat vůli boží tak neodkladně. Avšak nevěřil jsem ni v neotřesitelnost víry našeho vzácného pana faráře. Bůh by mi už nedokázal odpustit, kdybych podruhé selhal a nemohl jsem si dovolit riskovat.
Ten večer jsem ještě uklízel v našem chrámě a nabídl se, že opravím nalomené okenice. Již několik měsíců a snad již let se nikdo nestaral o světský stav našeho svatostánku a farář mi dal své požehnání, zůstat zde déle. Když se po večerní mši všichni rozcházeli do svých domovů, přitáhl jsem dovnitř moji dřevěnou bednu s vybavením. Faráře jsem ještě jedou ujistil, že se o mne, nebo kostel nemusí strachovat a pak jsem ho ještě vyprovodil k hřbitovní brance.
Času nebylo nazbyt a práce bylo více než dosti. Nemohl jsem otálet. Nejdříve jsem zkontroloval mříže na oknech a svářečkou upevnil všechnu uvolněnou ocel na své místo. Bylo bezpodmínečně nutné, aby za dva dny byla okna pevná. Trvalo téměř čtyři hodiny, než jsem si mohl být jist, že žádná mříž nepovolí. Pak jsem pokračoval. Z bedny jsem vyňal několik profilovaných ocelových rámů a tlusté ocelové desky. Z toho všeho jsem po způsobu, jaký jsem uznal za vhodný, vybudoval konzolu se sedačkou a se závěsem pro lano. Pak jsem rychle vyběhl do zvonice a upevnil zde kladku. Následoval provaz, kterým jsem třikrát přehodil přes kola a kladkostroj spustil dolů. Počítal jsem s tím, že lano musí být dlouhé a nespletl jsem se ve svých výpočtech. Po spuštění kladky až k zemi mi stále v rukou zůstával dost dlouhý motouz, aby dosáhl ještě jednou k zemi.
Na konzolu jsem přivařil ještě poslední důležitou součást. Stojan, bez kterého bych se jen obtížně obešel. Nakonec jsem na stojan připevnil nástroj boží vůle a celé to zařízený, ve kterém jsem navíc sám seděl, vytáhl s použitím kladkostroje až nahoru pod zvony. Na první pohled nikdo nesměl seznat, co tato konstrukce skrývá.
Spěšně jsem vše sklidil a uklidil podlahu od střípků železného tvrdokovu a odřezků oceli. Na závěr jsem si vzal tlusté lano a ze zvonice jej spustil přes střechu ven až na zem. Karty byly rozdány, kostky byly vržený, Bůh se nemohl dočkat zítřku a já i přes značnou únavu cítil, že se blíží spása.

Nedělní mše začala a do kostela se vměstnalo mnoho set lidí. Cítil jsem napětí a nervozitu, zároveň jsem ale dával svou důvěru do božích rukou a věřil, že mi bude věčným společníkem. Když začala bohoslužba a lidé byli na svých místech musel jsem začít. Naposledy jsem odříkal modlitbu a prosbu za odpuštění svých minulých hříchů, zvolal jsem k Bohu, aby přijal mojí oběť, jako snahu o odčinění svých skutků.
Došel jsem ke kostelním vratům a zavřel jsem. Před dveřmi jsem vzpříčil několik těžkých kůlů, aby je nikdo nemohl zevnitř otevřít. Stejně jsem si počínal i u ostatních východů. Nesměl jsem pokoušet osud. Nemohl jsem si dovolit nechat ani nejmenší šanci na neúspěch. Když jsem se přesvědčil, že z kostela nikdo nemůže utéct, našel jsem si lano, které jsem si zde včera v noci schoval. Vyšplhal jsem až do zvonice a ještě připravenou pilou nařízl schody. Nikdo nesměl porušit kladku po dobu mé svaté mise.
Usadil jsem se do svého hrubého křesla a odhodil plachtu z upevněného gatlingu. Zkontroloval elektroniku, pás s náboji i náhradní baterie. Zapnul jsem servomotor a odvázal lano kladky. Spustil jsem se o deset metrů níže tak, abych měl rozhled na celý kostel. Věřící si mne počali všímat a začali se děsit.

„Ve jménu božím!“ zvolal jsem a pokřižoval se. „Přišel váš čas, bratři a sestry. Byl jsem seslán z vůle Boha! Náš dobrotivý Pán vás zve do svého nebeského království!“ Lidé začali ječet a spustili takový ryk, že až sluch přecházel. „Nechť jsou vaše hříchy odpuštěny! Obětuji se ve jménu boha za váš nebeský život! Těžký hřích zabití, kterého jsem se dopustil a nyní opět dopustím, nechť smyje má touha po vašem blahu. Dobrovolně přebírám na sebe tíhu hříchů zabití jen abyste mohli seznat co jsou to Nebesa!“
„Bože! Kriste! Přijmi tyto tvé služebníky k sobě do království nebeského! Vstupte vy lide na Nebesa, kde již utrpení nebude, hladu již nebude a strastí již nikdy více nebude! Zanechte své hříchy zde a oddejte se Bohu! Bože, buď dobrotiv.“ Někteří se mezitím marně mačkali na dveře, jiní na mne cosi pokřikovali. Znovu jsem se pokřižoval a v duchu cítil tíhu oné smrti... oné oběti. Nyní na sebe musím vzít hříchy, které očistí mojí duši.
Stisk jsem spoušť a nechal gatling rozběhnout na plné obrátky. Kotouč se pootočil, jako nesmlouvavé kolo osudu. Těžké kulky prosvištěly přes celý kostel a zarývaly se do těl nanebevzatých. S klidem i nervozitou v duši jsem nechal kulomet štěkat a pomalu jsem proháněl smršť božské vůle po celém kostele. Křik a nepokoj zanikl v rachotu gatlingu. Nemýlil jsem se ve svých obavách. Ti, kteří se zdáli být křesťany se nyní snažily odporovat boží vůli. Odmítali milostivou cestu do samotného Nebe! Snažili se uniknout! Okna i dveře ale byly pevně zataraseny! Jejich víra sic byla vrtkavá, stále byla vírou. Bylo dobře, že jsem připravil mříže pro nejisté syny Kristovy. Znemožnil jsem jim sejít z pravé stezky! Zavedl jsem zbloudilé ovce zpět k našemu Pastýři! Přichází ráj!
Schránami těl věřících i všech božích služebníků proráželi další úlomky železa a rozsévali klid a pokoj, který již bude trvat na věky. Nebude již dalšího utrpení a nebude již dalších strastí. Ocel rozdírala a trhala lidské schránky, lámala kosti, ničila tkáně, ale svlékala duši! Zuby praskali, krev tryskala, útroby pukaly a rozlévaly se vůkol. Gatling chrlil další a další služebníky boží a velké prázdné nábojnice zvonily o kamennou podlahu, jako zvony vítající příchod do Nebeského království. Kostelní zdi se drtily a drolily, síle gatlingu nedokázala vzdorovat nic. Dubové lavice se tříštily na třísky, fresky padaly na zem i s tlustou omítkou, oltář se postupně rozmetal na všechny strany a zasypal syny Adamovi i dcery Eviny svatým prachem odpuštění a já jen doufal, že mimoděk otevřu gatlingem nějakou únikovou cestu.
„Zakládej cesty a dívej se doprava.“ posteskl jsem si, když jsem měnil zásobníky a sledoval pár posledních přeživších, kteří ještě trpělivě čekali na svůj odchod do nebes. Spustil jsem se až na podlahu a odepjal jsem gatling z podstavce a připevnil jej na svůj popruh. Utišil jsem poslední z posledních.
Několik minut jsem procházel mezi spáči a ujišťoval se, že již nikdo se z nebe nevrátí. Můj úkol byl splněn. Chvíli jsem cítil tíhu hříchů. Ale bylo mi odpuštěno. Vysloužil jsem si od boha druhou šanci. Ušetřil jsem na tisíc životů před pozemskou bolestí a Bůh rád odpouští za takové sebeobětování. Mé duši se ulevilo. Byl jsem očištěn. Bůh mi věnoval milost.

Gatling jsem nechal ve zvonici s tím, že se pro něj někdy opět vrátím, až přijde čas. Rychle sem utíkal z kostela. Musel jsem si ještě stihnout vyzvednout smoking na večerní operu - Wagnerův Parsifal. Teď, když je má duše čistá. Mohu si užívat pozemského života.
Možná by se mohlo zdát, že jsem byl šťasten, ale nic nemůže být dokonalé. Když se události z Morgensteinova kostela roznesly, nastal ohromný poprask. Všichni se rázem zajímali o ten obyčejný kostel a to co se tu stalo. Jenže k mému úžasu ale všichni pouze spílali a naříkali. Všichni ronili slzy, nadávali a vyhrožovali jedinému, kdo přežil, a kterého nikdo neviděl. Nikdy jsem nepochopil, jak mohli tak sobecky uvažovat. Jejich blízcí jsou přeci v nebi! Jsou s Kristem! Žijí dále v ráji! Jak mohou hanit mně?! Udělal jsem jen to, co mi bůh přikázal? Proč se neradují se mnou?! Křesťané mne zklamali... Kolo osudu se pootočilo - příště se přidám k muslimům a vyrazím do Mekky...


 celkové hodnocení autora: 86.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 29 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tomáš P. 31.12.2007, 12:47:16 Odpovědět 
   No to na co ses ptal First Girl bych řekl (s tím že budu mluvit jako bych tomu věřil ; )), že to teoreticky možné je, ale že si to ten onen jinak pojmenuje. Podle toho, co se mu hodí, kdyby se muslimovi zjevila Marie, viděl by třeba Fátimu, Mohamedovu dceru, a kdyby se křesťanovi zjevil Alláh? To je jednoduché, protože Alláh = křesťanský i židovský Bůh. Je to jedna a ta samá bytost. Islám se má ke křesťanství jako křesťanství k judaismu.
Jinak jsem ateista a myslím, že to možné není. Všem prorokům se Bůh (ať už kterýkoli nebo ve kterékoli podobě) nebo světci zjevují v čase útrap, nebo na poušti, nebo v jeskyni hluboko v poušti daleko od jakékoli civilizace. Tudíž je to dle mého suchého názoru fatamorgána, blud, nebo třeba psychická porucha... V takovém případě pak vidí to, v co věří oni sami...
Omlouvám se všem věřícím, třeba se mýlím a mířím do pekla...

A teď k dílku: Nezaujalo mě, je mi líto. Zbytečně často se ti tam v jednotlivých úsecích opakují (jednoduše nahraditelná) slova, výrazy, pojmy, slovní spojení atp. Některé obraty působí kostrbatě a ve shodě podnětu s přísudkem máš problém, ale nejspíš jde hlavně o překlepy a pečlivější zkontrolování by je vymítilo... Mám pocit, že tam byly i nějaké věcné chyby, ale dál už tě nechám a nebudu to pitvat...

Ještě jednou se omlouvám věřícím a doufám že nejste takoví, jako hrdina tohoto příběhu ; )
 First Girl 14.12.2007, 19:54:06 Odpovědět 
   Docela drsny pribeh. Jako verici z nej mam zajimavy pocit. A jedna vec, ktera mi vadila, na kterou jsem hakliva bylo obcasne male b u slova Buh.
 ze dne 17.12.2007, 21:25:31  
   The Mous: No... Jako ateista jsem rád, že si se nevyjádřila proti myšlence osvobození duše věřícího. Letenky do nebe jednou třeba příjdou do módy. Nicméně, za to Bé se omlouvám, občas mi to ujede. Mimochodem - chtěl jsem se zeptat někoho povolaného - je možné, aby se křesťanovi zjevil Aláh, nebo muslimovi pana Marie? Ještě nikdy jsem o něčem takovém neviděl.
 Nancy Lottinger 14.12.2007, 19:50:34 Odpovědět 
   Ne, ze bych mu nejak fandila, ale je to mozna hodne ucinna metoda... Jen doufam, ze bych se do te poticky nepripletla - ja jsem temer ateista.
 ze dne 17.12.2007, 21:23:16  
   The Mous: Děkuji za komentář. Chtěl jsem jen poukázat na to, jak si kde kdo může vyložit nepříliš jasná a často i protichůdná náboženská tvrzení.
 Nětočka 11.12.2007, 22:52:27 Odpovědět 
   Páté přikázání tvému ortodoxnímu křesťanovi zřejmě nic neříká...
 ze dne 14.12.2007, 18:48:48  
   The Mous: Věř v Krista a nech jej sejmout tvé hříchy. Kaj se před bohem a bude ti odpuštěno.
Je docela paradoxní, že i ortodoxní křesťani věří, že i masový vrah se může dostat do nebe, pokud bude bezmezně věřit v boha.
 Brambas 12.11.2007, 15:07:56 Odpovědět 
   No teda! Málokdy mě něco donutí ke komentáři, ono bez zpětné vazby se tvoří docela jinak, než když člověk píše pro zaujetí pozornosti čtenáře. Ale tohle je skutečně síla. Něco na způsob cesty do hlubin fanatikovy duše jsem už četl, ale tohle je něco docela jiného. Je to takové bezprostřední a přitom až děsivě exkurzivní. Bylo to působivé, jen doufám, že to není autobiografická povídka. Za 1
 ze dne 12.11.2007, 16:20:53  
   The Mous: Eh... ne, není to můj životopis. Ke tvé připomínce - řekl bych, že bez zpětné vazby se tvořit moc dobře nedá, on člověk je sociální tvor a bez povědomí společnosti by to asi nikam nevedlo, ale jak myslíš. Určitě děkuji za ochotu se čtením a věřím, že tě zaujmou i mé další povídky.
 The Mous 08.11.2007, 21:47:02 Odpovědět 
   Nechtěla by to nějáká dobrá duše přečíst a okomentovat?
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
Burik
(12.10.2020, 18:11)
obr
obr obr obr
obr
Že stačí chtít ...
Miládka
Čápové a vrány
Marbal Škutin
O PSANÍ
petulin
obr
obr obr obr
obr

Co říct Maxíčkovi
Raba
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr