obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."
Francis Bacon
obr
obr počet přístupů: 2915375 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39513 příspěvků, 5744 autorů a 390426 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Yár Fenumë - 13 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 04.02.2008, 6:04  
Tož další díl je zde. V minule se Anneris s Dorienem a Rínonem vrátila do svého rodného města Ilcatirionu. Ne každý z elf žijící v královském městě byl jejím návratem nadšen, ale byli i tací, co ji vítali. Rínon si vyskoušel oddanost svého přítele ke své sestře a ujistil se, že city, jež k ní chová jsou opravdu čisté. Kvůli tomu tež utržil do Doriena pořádný políček, ale naštěstí se naši přátelé udobřili.
Co čeká maše hrdiny dnes?
Jak uvítají svou ztracenou dceru královští rodiče?
Proč se tento díl nazývá rozloučení?
Kdo hodlá odejít?
Jak moc je láska silná?
Dokáže vřelí cit zvítězit nad předsudky?
To se dovíte, když si přečtete tuto část.
 

XIII. Rozloučení.


Dorien s Anneris klusali se svými oři podle Rínonových instrukcí parkem, až nalezli tepanou branku, kterou vstoupili na trávník před jednopatrovým domem. Obydlí vypadalo vznešeně. Sloupoví bylo zhotoveno z umělecky vyřezávaných kmenů stromů. Kosená střecha pokrytá různobarevnými šindeli se chlubila krásnými ornamenty, které byly též vtesány do zárubní dveří a oken. Sesedli z koní a po kamínky vysypané cestičce došli k vchodu do domu.
Potom zaklepali na dveře jednopatrového domu. Chvíli bylo ticho, pak se zevnitř ozvaly nehlučné kroky. Cvakla klika a dveře otevřela spanilá rudovlasá elfka, která při pohledu na Anneris jen v údivu spráskla ruce.
"Och, u všemohoucích bohů, jste to vy?"
Několik minut si princeznu prohlížela a nakonec ji vroucně objala, až z toho byla Anneris nesvá.
"Vítej, má paní, jsem tak ráda, že tě zas vidím. Všichni na zámku jsme se báli, že jsi mrtvá. To bude radosti, až tě paní matka spatří živou a zdravou."
"Dobrý den, buďte pozdravena, Geillan."

Pozdravil ji Dorien elfsky a rudovláska upřela svou pozornost na muže stojícího po boku elfky.
"Vítej, pane."
"Jsem princ Dorien z Vysočiny a doprovázím paní Anneris a jejího bratra."

Elfka vyhlédla ze dveří, ale nikoho dalšího neviděla.
"Kde je náš mladý pán?"
"Jel rovnou na zámek, ale prosí vás, abyste nás zde ubytovala a postarala se o jeho sestru, neboť je unavená po dlouhé cestě."
"Ale jistěže se o vás oba postarám, pojďte dál a udělejte si pohodlí v obývacím pokoji. Já vám připravím pokoje a pak ukuchtím něco dobrého k snědku."

Přivítala je vřele elfka a uvedla je dovnitř.
Pak už to šlo úplně samo. Hospodyně jim nachystala ložnice, uvařila jim vynikající večeři, pro Anneris připravila horkou voňavou koupel a později i pro Doriena, aby se druhý den na zámek celý upocení a špinavý prachem cest. Nakonec po příjemné koupeli, a díky únavě z dlouhé pouti, oba usnuli jako miminka.

* * * * * *

Druhý den ráno už byla Anneris zase v pořádku a docela vyrovnaná a klidná. Vzala si na sebe krásné temně červené šaty a černými vsadky. Moc jí to slušelo a Dorien z ní nemohl spustit oči. Pak sestoupili do přízemí, kde na ně v jídelně čekala Geillan a na prostřeném stole vonící snídaně. Vydatně se najedli, potom za všechno poděkovali, rozloučili se a odebrali se do bílého paláce.
Rínon na ně čekal, oděn do dlouhého, slavnostního, bohatě zdobeného, smaragdově zeleného roucha, na úpatí patnáct metrů dlouhého, mramorového schodiště vedoucího na terasu, z níž byl hlavní vstup do budovy paláce.
Koně předali štolbům a všichni tři vystoupali po schodech nahoru. Rínon je provedl dlouhou prostornou světlou chodbou k velkým vyřezávaným dveřím, které se otevřely, jakmile se k nim přiblížili. Za nimi se nacházela obrovská rozlehlá místnost s vysokými okny s mnoha sochami, umístěnými ve výklencích, a s překrásnými výjevy vymalovanými na zdech. Na konci místnosti pod baldachýnovými nebesy byla umístěna dvě křesla a v nich nyní seděl panovník této elfské země a jeho žena. Oba byli velmi vznešeně oděni a na hlavách se jim leskly nádherné umělecky vytvořené zlaté čelenky. Za nimi postával v zeleném rouchu ještě jeden, mnohem mladší elf s plavými vlasy a jiskřivýma zelenýma očima. Podle popisu, který jí Rínon dal, to byl jejich mladší bratr Diriel.
Rínon, Anneris a Dorien vešli dovnitř a kráčeli k tomuto královskému páru. Byli asi tak za polovinou sálu, když už to královna prostě nevydržela, zvedla se ze svého trůnu a spěšně jim kráčela v ústrety. Král ji nezadržel, protože věděl, že matku nemůže zastavit, když chce v náruči zase po mnoha měsících smutku a marné naděje, sevřít svou milovanou a jedinou dceru. Sám se též postavil a mnohem pomalejším a rozvážnějším krokem ji následoval. Královna kvapně šla k té trojici před sebou. Hleděla na elfku s kratšími hnědými vlasy. Oči jí zářily láskou a třpytily se jí v nich slzy radosti a na tváři měla šťastný úsměv. Jakmile přistoupila až k nim, bez váhání Anneris objala a rozeštkala se úlevou z toho, že ji opět vidí a drží v objetí. Anneris z toho lehce byla v šoku a nevěděla, co má dělat. Ta žena jí byla tolik povědomá. Královna ji sevřela v náruči a plačtivě pravila.
"Ach, holčičko moje milovaná. Můj nejdražší kvítečku, tolik si mi chyběla. Měla jsem o tebe takový strach. Málem jsem se utrápila představou, že již nežiješ."
Odtáhla se, vzala do dlaní její obličej a zahleděla se do Annerisiných zlatých očí.
"Bozi tě ochránili, mé dítě z dračí krve. Yár Fenumë budiž požehnána."
Pustila její tvář a opět ji vroucně objala ve své mateřské náruči.
"Ai. Tolik jsem se bála, že už tě nikdy nespatřím a nesevřu v náruči, že jsem o tebe navždy přišla." Řekla a přitom plakala.
Náhle se dostavily ztracené vzpomínky na tu něžnou ženu a ona ji poznala. Slzy štěstí vyhrkly do očí i Anneris, objala matku a její vroucné objetí opětovala.
"Nana. Mami, maminko." Špitla roztřeseným hlasem. "Jsem tak ráda, že jsem zas u tebe. Maminko, prosím, drž mě a nepouštěj."
"Anneris,"
vzlykla královna Dalian.
Král Darnel pomalu přistoupil k oběma objímajícím se ženám. I v jeho očích se zaleskly slzy dojetí, když viděl, jak se ty dvě ženy s láskou vítají. Snažil se tvářit vážně, tak jak se na krále sluší a patří, ale když se pochvíli jeho oči střetly s tím zlatým pohledem, byl ztracen. Anneris pustila svou matku a přistoupila ke králi. Ten rozevřel svou náruč a ona se v ní choulila.
"Ada, můj drahý otče." Vzlykla.
Král si ji přitáhnul k sobě a pohladil s láskou a něhou její záda a krátké vlasy.
"Ai. Děvčátko moje malé, chyběla jsi mi. Konečně jsi doma, dceruško. U své rodiny, u nás."
Diriel stál v povzdálí a pečlivě to všechno sledoval. Když ji z náruče pustil i král přišel na řadu i on. Objal ji a ona jeho.
„Áya. Vítej doma, drahá sestřičko.“
„Áya. Děkuji, Dirieli.“

Přivítání to bylo tak vřelé, že každý, kdo má citlivé srdce a viděl by tuto scénu, musel by uronit slzu velkou jako hrách. Samozřejmě, že se hned ten večer konala velká oslava na počest princeznina návratu. Hostina o čtyřech chodech, k níž se podávalo to nejvybranější víno. Hudba hrála, pěvci zpívali a všichni tančili. No prostě bylo tu vše, co na správně oslavě nesmí chybět.

* * * * * *

Dorien se mezi elfy cítil velmi dobře, a protože uměl výborně elfsky, jako by to byl jeho rodný jazyk a velká většina elfů ovládala bravurně lidskou řeč, takže rozuměl všemu, co říkali a mohl se s nimi bez problémů bavit a smát se jejich vtipům. Jenže nic dokonalého nemůže trvat věčně, obzvlášť, jste-li korunní princ a máte jisté povinnosti vůči své zemi. Takže všechno bylo báječné, nebo alespoň se to zdálo být a přesto tu byl někdo, kdo byl den ode dne chladnější a odtažitější. Anneris se začala chovat odmítavě k Dorienovi. Vymaňovala svou ruku z jeho, když ji uchopil, stranila se jeho dotykům a ucukávala před jeho polibky. Dorien nechápal, co se děje. Vždycky se jí jeho pozornost líbila a teď už oni Anneris nestála. Byl z toho smutný, protože si chtěl užít každou chvíli strávenou s ní, neboť se blížil den jeho odjezdu. Musel se vrátit na Vysočinu a pomalu začít připravovat svou korunovaci, které se měla sice uskutečnit, v den jeho stých narozenin, což bylo sice až za pět let, ale taky se musel zase začít starat o své království. Odjel něco málo před pěti měsíci a nějaký ten den k tomu a vládnutí přenechal Calenovi. Přestože jeho mladší bratr Calen vládcovské povinnosti miloval, nemohl mu to nechat bedrech, když to byla jeho povinnost. Bylo mu líto, že nemá víc času, který by mohl s Anneris strávit a pořádně si s ní o nich dvou promluvit. I když chvílemi měl pocit, že o jejich budoucnosti snad ani hovořit nechce, že o to nemá zájem. Trápilo ho to a její chlad mu začínal lámat srdce.

* * * * * *

Uplynulo něco málo přes měsíc od příjezdu naší trojice do Ilcatirionu. Dny byly krásné a nezvykle teplé na tuto roční dobu. Tady v elfích zemích by člověk ani nepoznal, že se pomalu blížila zima. Slunce hřálo jako v létě, jen listnaté stromy kolem jezera, svými barevnými listy dávaly znát podzimní období. Zima sem většinou přicházela náhle na konci Hísimë - listopadu a trvala jen krátce, asi tak do poloviny Milca - února. Sněhová pokrývka bývala většinou jen velmi tenká, i když někdy se přihnala i pořádná sněhová bouře s vánicí a naráz napadl třeba metr sněhu. Ale nikdy se zde sníh neudržel déle než pár týdnů a pak zas roztál.

*

Byl první den měsíce Hísimë. Zlatý kotouč na nebeské klenbě zářil a příjemně hřál. Královský palác se třpytil ve slunečním svitu do dáli a jeho odraz se zrcadlil v hladině jezera. Elfský zámek byl tichý, jen venku před hlavním vchodem se něco dělo. Elfka v sametovém rouchu vínové barvy a člověk v cestovním oděvu společně stáli na mramorové terase zámku v Ilcatirionu. Nedaleko nich zurčela fontána svou vodní písní a oni spolu rozmlouvali.
"Anneris, já tě….“ nedořekl to, protože mu přiložila prsty na ústa.
"Ne, neříkej to prosím. Nedávej žádná vyznání. Byl by to slib, který nelze splnit. Potom by naše rozloučení bylo těžší a bolelo by nás mnohem víc než teď."
"Já se nechci loučit, Anneris i když vím, že musím. Chci, abys jela se mnou na Vysočinu."
"To nejde, Doriene. Já do tvého světa nepatřím."
"Dobře, tak pak zůstanu s tebou tady." Rozhodl se.
"Ne, musíš se vrátit. Tvůj lid tě potřebuje, Vysočina nemůže zůstat bez krále. Oba máme své místo.
Ty na Glossu a já zde u elfů."
Snažila se mu vysvětlit, proč s ním nemůže jet.
Přistoupil k ní blíž a vzal ji za ruku.
"Tak mi dovol vyslovit nahlas to, po čem mé srdce tolik touží."
"Ne," zavrtěla nesouhlasně hlavou.
"Přeji si. Ne. Chci, abys věděla, co k tobě cítím."
"Já to vím. Vidím ti to na očích a cítím tvou přízeň celým srdcem. Ten čas, který jsme spolu strávili v
Unquë Ehtelin, byl nádherný a nikdy na to nezapomenu."

"Ani já. V Údolí pramenů to byla nejkrásnější část mého života. Už nikdy mi nebude tak dobře, jako když jsem byl s tebou u léčivých pramenů." Odvětil jí na to.
Jeho upřímnost jí málem vehnala slzy do očí, ale v čas je zastavila, neboť nechtěla, aby viděl, že pláče, a že je z jeho odjezdu smutná. Ne, musel uvěřit, že jí to nevadí, jinak by nejspíš neodjel. Stáli dál naproti sobě na terase, ze které sbíhalo tesané, mramorové schodiště k příjezdové cestě na oválném nádvoří. Hleděli si do očí a Dorien pevně svíral v ruce dlaň milované bytosti. Dole pod terasou netrpělivě zaržál osedlaný hnědý kůň.
"Měl bys jít, tvůj kůň už je nedočkavý a volá svého pána."
"Nerad tě opouštím. Já odjedu, ale mé srdce zůstane tady u tebe." Přešel z lidské řeči plynule do elfského jazyka.
"Vím, ale je to tvůj úděl odejít a můj je zůstat zde." Pozvedla volnou ruku a pohladila lehce opálenou tvář muže stojícího před ní. Něžně se usmála. "Sbohem."
"Neříkej mi sbohem, jen nashledanou. Já se vrátím, lásko. Přijedu za tebou hned, jakmile to půjde."
"Budu v naší zemi. Tady mě vždycky najdeš, když budeš toužit mě vidět."
Znovu zaržál kůň a neklidně přešlápl z nohy na nohu. "Teď už jdi, je nejvyšší čas."
"Nashledanou," pronesl a udělal krok směrem ke schodišti.
Vzápětí na to se otočil, hbitě si přitáhnul Anneris do náruče, pevně ji sevřel v objetí, přiložil své horoucí rty na její a začal drtit její ústa polibkem plným vášně a touhy. Když se od sebe odtrhli, lapali po dechu. Znova se naklonil k Annerisině spanilé světlé tváři a ukradl ještě jeden kratičký polibek a zašeptal.
"Vrátím se, věř mi."
Otočil se, seběhl po schodech dolů a ladně naskočil na hnědáka. Elfka se postavila k ozdobné balustrádě a zahleděla se za odjíždějícím mužem. Vzhlédl k ní, usmál se, poslal jí vzdušný polibek a zamával na rozloučenou. Pozvedla ruku a zamávání mu oplatila.
"Sbohem, Doriene. Už se neuvidíme," zašeptala do větru, který pohladil její tvář.
Princ Dorien pobídnul koně a vyrazil vpřed. U brány se k němu připojila skupinka ozbrojených elfů na koních, aby ho doprovodili a zajistili mu bezpečnou cestu, až na hranice země Dračích elfů a Vysočiny. Projeli bránou a on jí zmizel z dohledu. Statečnost Anneris opustila a po líci jí stekla první slza. Utřela ji prstem a dál hleděla do prázdné brány, jako by doufala, že se v ní Dorien opět objeví.

*

"Proč si mu to neřekla?" ozval se jí za zády známí mužský hlas.
"Nevím, co tím myslíš, Rínone?" odpověděla mu otázkou.
"Že ho také miluješ, a že tvé srdce bude s ním, i když on tady nebude."
"Pleteš se, bratře, tohle není láska jen přátelství. Mám ho ráda, ale jen jako přílete,… dobrého přítele."
„Lžeš mně a lžeš i sama sobě. Láska je výjimečná a málokdy se naskytne, aby ji někdo z nás potkal dvakrát za život. Já o tom vím své.“
„Rínone, nech mě na pokoji. A nepleť se do mých věcí, když o nich nic nevíš.“
„Možná o nich vím víc, než ty sama. Vždyť ho miluješ.“
„NE, tak to není.“
"Ano, to vidím. Proto pláčeš?"
"Každé loučení bolí a je smutné. Ať se týká milenců či přátel."
Povzdechla si, setřela další zbloudilou slzu a hrdě pozvedla hlavu. "A i kdybych ho milovala, neměli bychom budoucnost." Dodala, otočila se a zahleděla se do bratrových zlatých očí, jež měly stejnou barvu jako ty její.
"Jak to můžeš tak jistě vědět?" pronesl Rínon a tázavě pozvedl obočí.
"Prostě to vím. A krom toho hodlám odtud v dohledně době odejít."
Řekla jen tak mimochodem.
"Ty chceš odejít?" podivil se nad jejím oznámením. "Takže si mu lhala, když si řekla, že zde zůstaneš a vždy tě tu najde."
"Nesluší se poslouchat hovory druhých."
Namítla Anneris. "Řekla jsem, že zůstanu v elfí zemi, což je pravda. Nemluvila jsem konkrétně o Ilcatirionu."
"Co když se vrátí a ty tu nebudeš? Hmm?"
zeptal se hnědovlasý elf své sestry.
"Nevrátí se. Jen co se ujme svých povinností, najde si lidskou ženu a na mě zapomene."
"Ty na něj taky tak lehce zapomeneš?"

Neodpověděla a jen mlčky hleděla na svého bratra.
"Takže mlčení beru jako souhlas. Tím pádem byl pro tebe jen pouhým rozptýlením, aby ses při zotavování nenudila."
"Ne. Nebyl."
Ohradila se proti jeho nařčení. "Nevkládej mi do úst něco takové, co jsem neřekla." Rozzlobila se na něho Anneris. "On bude v mých vzpomínkách napořád. Nikdy nezapomenu."
"Tak proč si myslíš, že to u něho bude jiné?"
"Je člověk. Jejich city jsou nestálé a přelétavé. Chvíli dávají srdce jedné ženě a za chvíli ho slibují druhé."
"Třeba se v něm mýlíš, možná je jiný než lidští muži."
"Možná, ale já to nehodlám zjišťovat. Nechci si představu, jež o něm mám, ničím zkazit."
"Tak proč chceš odejít, když to není kvůli němu?"
"Musím najít sama sebe, Rínone."
Odvrátila se od něho a upřela svůj zrak do modrozelené dálavy, která se táhla za bělostným opevněním Třpytného města. "Slyším volání odněkud z dálky. Tichý hlas Yár Fenumë. Táhne mě to tam," poukázala rukou ke vzdáleným kopcům na obzoru.
"Kam chceš jít?"
"Ještě sama přesně nevím. Sestavím družinu dvaceti elfů a vydám se za tím hlasem. Až ho najdu, usadím se tam. Nehledejte mě, Rínone, sama se ozvu a dám vám vědět, kde jsem."
"Vůbec tě nechápu, sestřičko. Odehnala si od sebe muže, jenž tě nadevše miluje, a chceš odejít z domova, kde tě také všichni milují, někam do neznáma. Začínám mít obavy o tvé duševní zdraví."
Poznamenal Rínon starostlivě.
"Přestaň se o mě starat, bratříčku, nejsem už malá holka, ale dávno dospělá žena. Nepleť se do mých záležitostí a hleď si raději svých věcí. Najdi si nějakou pěknou elfku, usaď se, založ rodinu a pořiď si děti. Uvidíš, pak budeš mít starostí nad hlavu." Poznamenala Anneris a na kratičký okamžik se odmlčela, než pokračovala dál. "Jedno ho dne to taky možná udělám. Vyhlédnu si dobře stavěného elfa s dobrým srdcem a naučím se ho mít ráda. Anebo zůstanu sama, navždy." Zavrtěla hlavou, jakoby tu myšlenku chtěla odehnat pryč. "Nechci o tom teď přemýšlet. Čeká mě pouť a věř mi, že se na ni těším."
"Dobře, půjdu tedy s tebou," řekl rozhodně Rínon.
"Ne, bratře, ty zůstaneš tady. Jsi korunní princ a musíš být otci oporou a společně s Dirielem dělat matce společnost, když já zde nebudu. Je to jen má cesta a můj osud." Dořekla a tím rozhodla za něj.
Otočila se a bez dalšího slova odešla do své komnaty v bílém elfském paláci.

* * * * * *


Vysvětlivky a překlad:
Unquë Ehtelin – Údolí pramenů
Ilcatirion – Třpytné město
Yár Fenumë – dračí krev
Nana - matka
Ada – otec
Ai – jo , ach takové neurčité citoslovce.
Áya – pozdrav něco jako ahoj
Hísimë - listopadu
Milca - února


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 04.02.2008, 12:17:36 Odpovědět 
   Náš princ i elfka patří každý do jiného světa. Tato část je přeplněná city. Nejdříve jde o radostné a dojemné shledání a pak bolestné loučení. Zajímalo by mě, co se s naší elfkou stalo, že tak "naráz" obrátila a zapřela svou lásku ke svému princi. Že by zlo v ní ukryté (díky mučení) přeci jen pozvolna vítězilo? Čí je ten hlas, který ji nabádá, aby opustila své rodiče i bratra a vydala se z "královského města" kamsi do neznáma? Příběh dosáhl nečekaného zvratu, přestože zde bylo vždy nejasné tušení (nemůže být pořád dobře), že se stane něco, co lásku člověka a elfa rozdělí...

P.S. Moc nechybělo a také bych uronil slzu! ;-) Jedna!
 ze dne 04.02.2008, 17:46:16  
   Annún: Děkuji Šímo.
Řekněme, že zapřela svou lásku, protože ještě nic neví o tajemství, které se skrývá v Dorienově minulosti o němž zatím neví ani on. Láska je krásná, pokud ůže být sdílena neomezeně, ale když elfka ví, že člověk je smrtelný, není jednoduché připutat se k němu a pak ho ztratit až si stáří vybere svou daň. Dá se říci, že se svým způsobem bojí. Vždyť už jednou přišla o milovaného muže a byl to elf.

Hlas který Anneris volá, není zlo to ujišťuji, je to spíš metafóra. Skrátka cítí, že musí odejít, aby našla sama sebe, aby všem dokázala, že jí mohou věřit a aby si vytvořila místo, kde bude cítit, že je její život naplněný.

Ale otázka je. Může být její život naplněný bez lásky k muži? No však se uvidí.
 ZITULE 04.02.2008, 10:19:12 Odpovědět 
   Nestastne louceni, sakra neco se s tim musi prece udelat, tak ted mi tecou slzy, dofam ze v přistim dile budou zase súpolu, ach ani v pribezich to nemaji postavy vubec lehke, napsala jsi to bajecne, diky. Zitule
 ze dne 04.02.2008, 17:36:33  
   Annún: Děkuji Zitule,
těšímě, že tě tento díl dojal až k slzám. Naši milenci se ještě sejdou v tom tě mohu ubezpečit, ale v příštím díle to ještě nebude. Nejdřív se musí vyřešit ještě pár drobných tajemství, teprve pak bude cesta volná, i když to úplně jednoduché nebude.
 Imperial Angel 04.02.2008, 9:14:55 Odpovědět 
   Konečně se Anneris dostala domů a hned už by zase odcházela...Teda občas ji nechápu :D...
Smutné loučení, ale doufám, že konec smutný nebude ;)...
 ze dne 04.02.2008, 17:33:13  
   Annún: Děkuji Inperial Angel.
Ano, Anneris je dá se říci nerozhodná, ale částečně to má na svědomí její amnézie a částečně reakce elfů na její návrat. Prostě potřebuje najít své vlastní místo v životě.
 amazonit 04.02.2008, 6:03:47 Odpovědět 
   dojemné setkání na jedné straně, ale také dojemné loučení na straně druhé, napadá mě jenom, že takhle to přece nemůže zůstat... Dorien a Anneris každý zvlášť
 ze dne 04.02.2008, 8:31:11  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Anneris je hodt tvrdohlavá elfka, prostě se rozhodla, nebo spíš nevěří, že ona a Dorien nemají společnou budoucnost a nechce ho k sobě zbytečně poutat, i když ho miluje. Ale určitě se ti dva ještě sejdou.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Bezhotovostní p...
markus
Lucreziino srdc...
Petra Vávrová
Kalich života -...
Trenz
obr
obr obr obr
obr

15 Své karmínové oči jednou pr...
Eliota
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr