obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2916058 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Důležitý den v životě paní Evy. ::

Příspěvek je součásti workshopu: Zítřek
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky ze šuplíku
 autor Pelion publikováno: 11.03.2008, 9:46  
 

Poslední srpnový večer. Manžel paní Evy se stále nevracel z baru, kde si odskočil na jedno, aby po dobré večeři podpořil správné trávení. Prsaté barmanky a blikající světélka jednorukých banditů byly pro něj kupodivu větším lákadlem, než-li třistapadesátý díl telenovely z Šalamounových ostrovů. Obrazovka malé barevné televize, narychlo zabudované do kuchyňské linky v době tiché domácnosti, přenášela srdceryvné výjevy na nedočkavé smyslové buňky očních sítnic paní Evy. Myla nádobí a plakala. Scéna, při níž hlavní hrdina již po stojedenácté šeptá do smuteční vrby svá tajná přání, si nějakou tu slzičku zaslouží. Konec. Upoutávka na třístý padesátý první díl a reklama. Eva pohlédla na hodiny a televizi vypnula. Zrovna tak i video, kde se zmíněné dílko, pro jistotu i pro dlouhé zimní večery, pečlivě zaznamenávalo na magnetickou pásku. Opatrně nahlédla do pokoje. Děti, třináctiletá Klárka a desetiletý Lukáš, již spali. Prázdniny skončily a další školní rok klepal na dveře. Nebyl sám. Zaklepala i sousedka.

„Přišla jsem si půjčit kazetu,“ oznámila šeptem, účel své návštěvy, Jarmila.

„Který díl?“ vyzvídala Eva a pohlédla za sebe na velikou vestavěnou skříň.

„Ten dnešní,“ řekla Jarmila a sklopila oči.

„Ty jsi se nedívala?“ ptala se Eva vyčítavě, připravena prohřešek neodpustit.

„Ne. Fotbal byl silnější,“ špitla Jarmila a snažila se kapesníkem zakrýt, na pravém oku se tvořící, podlitinu.

„Zítra vrátit. Až přijdu z práce, podívám se na ni,“ řekla Eva, pobaveně pohlédla na poraněné oko a sousedce odpustila.

„Ty už jdeš zítra do práce? Nekecej.“

„Jo, zítra je můj velký den.“

„Kam vlastně jdeš?“ ptala se sousedka.

Do prdele, pomyslela si v duchu Eva, podívala se překvapeně na Jarmilu a řekla: „Do banky.“

„Vážně do banky? Tak to je pecka,“ divila se Jarmila.

Pecku máš ty, v těch vytahaných teplácích, projelo Evě hlavou a řekla: „Jo, říkala jsem ti to nejmíň stokrát.“

„Já na to úplně zapomněla. Tak jim, Evi, v té bance vytři zrak. A díky,“ poděkovala sousedka a vložila videokazetu do tajné kapsy na zástěře.

„Neměj péči, podlahu jim vytírat nebudu, náno pitomá,“ ulevila si Eva, když za Jarmilou zavřela dveře.

Vrátila se do kuchyně. Ze žlutého odkapávače sbírala jednotlivé talíře i příbory a ukládala na ta správná místa. Hlavu měla plnou různých myšlenek. Důležitých, ba přímo existenčních. Po několika měsících, neúspěšných pokusů najít si zaměstnání, se na ni usmálo štěstí. Zítra ráno, konečně, nastupuje do práce. V nedaleké bance získala místo úvěrové poradkyně. V kalendáři byl u datumu prvního září zapsán, červeným fixem, veliký vykřičník. Když měla poklizeno, provedla nezbytnou hygienu, pohledem do dětského pokoje opět zkontrolovala spící ratolesti, rozestlala a ulehla do postele. Zhasnula lampičku, pohlédla na svítící display hodin a bůhví proč ji hlavou proběhl obraz vlastního muže, kterak v místním baru pije pivo za pivem. To se mu to chlastá, když jde na odpolední, pomyslela si a rozhodla se nečekat. Unavena všedním kolotočem za chvíli usnula.

Vzbudil ji podezřelý hluk v kuchyni. Elektrické hodiny ukazovaly čas 03:33.
Pomyslela si, že tři trojky nepřinesou nic dobrého. Nemýlila se. Události příští jí daly za pravdu. Několik hodin, které dokonale otřásly duševním stavem paní Evy. Posadila se na okraj postele, rozsvítila lampičku, obula papuče, pomalu vstala a šla pátrat po původci podivných zvuků.

„Pán domu. Vrací se z baru a vyžírá lednici, dobytek jeden,“ odhadovala nahlas, neboť si všimla prázdné, nedotčené poloviny postele. Rozcuchána, oděna do noční košilky, vešla do kuchyně a zkoprněla. Na zemi tu, u otevřené lednice, seděl její manžel, silně společensky unaven a cizí chlap, vypadající jako bezdomovec. Cpali se vším, co v dané chvíli tato malá zásobárna potravin nabízela.

„Smrad jako v opičárně,“ konstatovala Eva a zůstala stát s otevřenou pusou.

„Jé, strašidlo,“ zareagoval na její příchod, jako první, vousatý a neupravený host, který se opravdu jednomu druhu opic podezřele podobal.

Oba pánové vzali tato slůvka jako dobrý vtip a také ho náležitě odměnili hlasitým smíchem.

„Tiše! Co…co to má znamenat? A co tady děláte?“ ptala se šokovaná Eva.

„Nazdar pusinko,“ odvětil manžel, napitý jak zákon káže.

„Brý večír, paninko,“ pozdravil jeho nový společník a sic v sedě, přece jen zavrávoral.

„Co to má znamenat?“ opakovala svou otázku paní Eva.

„No, co, co? To je kamarád…bude u nás bydlet,“ bezelstně odvětil muž a podal svému společníkovi láhev desetistupňového piva.

„Ranní ptáče bez lahváče, vůbec nikam nedoskáče,“ zanotoval notoricky známou říkanku,
překvapivě plynule, vousatý chlapík, lokl si rezavé vody a krknul.

„Prase,“ okomentovala jeho vystoupení paní Eva a nevěřícně kroutila hlavou.

„To není prase miláčku, ale…ale Pepa…a bude u nás žít,“ ozvala se hlava rodiny.

„Pojď se mnou!“ zvedla rozčílená Eva svého muže z podlahy a odvlekla ho do předsíně.

„Pepo, vydrž. Hned se vrátím.“

„Co to blábolíš? Vzpamatuj se, prosím tebe! Vypadá jako bezdomovec!“ pokračovala Eva a přidržovala vrávorajícího muže.

„Ale to je bezdomovec, panenko,“ usmíval se na ni vláčný manžel a zvolna se sunul k zemi.

„Neříkej mi panenko! Poslouchej! Jdu si ještě lehnout, v pět vstávám a nechci ho tu vidět!“ řekla Eva a vší silou muže přidržovala, aby neupadl.

„Jak nechci vidět? To ho mám vyhodit na ulici?“ bránil se.

„Prosím tě! Vždyť ulice je jeho domov. Podívej se na něho. Smrdí jako smetiště.“

„Nesmrdí.“

„Smrdí!“

„Nesmrdí.“

„Nehádej se, už jsem řekla, ten chlap půjde z domu! Jestli je ti milejší, než vlastní rodina, tak běž s ním,“ hrozila paní Eva a ponechala svého manžela napospas zemské přitažlivosti. Zvuk, připomínající padající pytel brambor, byl jasným důkazem, že fyzikální zákony fungují tak, jak dle učebnice fungovat mají.

„Haf, haf,“ zaštěkal za odcházející manželkou a přidal mávnutí rukou. Po čtyřech se vrátil do kuchyně pokračovat v dobře rozjetém pikniku.

Na hodinách naskočil čas 05:00. Paní Eva vstala a šla rovnou do kuchyně.
Na rohové lavici odpočíval její muž a silně chrápal. Na zemi se tu povalovalo několik obalů od spořádaného jídla, pár prázdných pivních lahví a spousta drobků. Rychle přehlédla spoušť, nezapomněla zkontrolovat koupelnu i WC, do pokojíku nahlédla, ale po bezdomovci ani památky. Oddechla si a zároveň uvědomila, že je nejvyšší čas pomýšlet na přípravu k odchodu do práce. Vrátila se do kuchyně a otevřela okno, aby vyvětrala, neboť to zde páchlo jako otevřená popelnice v parném létě. Chtěla zapnout rádio, ale to na svém obvyklém místě chybělo.

Silným cloumáním vzbudila svého muže : „Kde je rádio?“

„Kde je rádio? Kde je rádio?“ opakoval rozespalý muž a pokračoval : „Kdepak by bylo, na svém místě.“
Znovu překontrolovala pohledem celou kuchyňku, nahlédla do všech skříněk, ale nic.
Otevřela dveře od obývacího pokoje a zůstala stát jako opařená. Místnost, která byla ještě včera plně zařízena, nyní zela prázdnotou. Veškeré zařízení, dva obrazy, nábytek, koberec včetně televize, videa, PC sestavy, zmizelo neznámo kam i s podivným návštěvníkem.
Manžel stál za ní s otevřenou pusou a také nevěřil vlastním, ještě unaveným, očím.

„To…to není možné, kam to zmizelo?“ podivil se a zavrávoral.

„Na to se zeptej svého kamaráda,“ odpověděla Eva naštvaně.

„Kamaráda? Jakého kamaráda?“

„Toho bezdomovce, nebo co byl vlastně zač!“

„Aha, Pepa…ale, to by on…nikdy,“ rozpomněl se muž na svého společníka.

„Tak nestůj a zavolej na policii, mizero! Musím do práce,“ řekla Eva se slzami v očích.

„Jo, zavolám.“

„A nezapomeň vzbudit děti, ať hned první den nepřijdou pozdě.“

„Spolehni se, Evičko,“ řekl muž a prohrábl si rozcuchané vlasy.




„Nic horšího mne už nemůže potkat,“ povzdechla si nahlas, když o několik minut později odcházela z bytu.

Šla po ulici, uslzené oči sklopené k zemi, nic a nikoho nevnímala. Okolní svět jí splýval v nepřehlednou změť zvuků a barev. Vše bylo jakoby zahaleno v podivné husté mlze. Pořád se jí v hlavě promítaly okamžiky domácích událostí. Až v bance samotné začaly věci nabývat ostřejších obrysů. Volným krokem šla dlouhou, osvětlenou, chodbou. Červený koberec táhl se jako rajčatová řeka a mizel, na konci chodby, za rohem. Po její levé ruce visely na zdi obrazy, jeden vedle druhého, v nepřírodních fialových a zelených tónech. Picasso, blesklo ji hlavou, přestože byla v umění naprostým laikem. Napravo leskly se žluté dveře četných kanceláří. Před každou z nich stály dvě modré, umělohmotné, židle. U každé židle stál sádrový trpaslík a v ruce držel popelník. Strop byl pomalován přesně tak, jak viděla nedávno v jednom chrámu. Naprostou absurditu, která ji provázela na každém kroku, nevnímala. Na prvních dveřích četla: “PŘÍJEM NOVÝCH…“ Ani nedočetla, zaklepala na dveře a vešla dovnitř.

„Dobrý den,“ pozdravila.

„Dobrý den. Co mně nesete?“ civěl na ni, s údivem, mladý muž v modrém plášti a přestal se zajímat o velký přístroj, který vypadal jako mikrovlnná trouba.

Nějakému instalatérovi to budu vyprávět, pomyslela si a rozhlížela se po místnosti. Ta vypadala jako něco mezi menší laboratoří a ordinací praktického lékaře.

„Co mně nesete?“ opakoval svou otázku muž, posadil se za pracovní stůl a začal ťukat prstem na klávesnici u počítače.

„Četla jsem na dveřích příjem, tak…“

„Jistě, příjem, tak mi to ukažte,“ skočil ji do řeči, „neměl to donést raději váš manžel?“

Eva vytáhla z kabelky kopie maturitního vysvědčení i vysokoškolského diplomu a položila na stůl před překvapeného mladíka.

„Manžel? Proč manžel?“ nechápala Eva.

„No, přece jako dárce,“ odpověděl mladík a ani se na listiny nepodíval.

„Dárce?“

„Ano, je snad váš manžel dárcem, ne?“

„Jo, to jo. Loni daroval krev třikrát,“ chlubila se Eva.

„Co třikrát? Jakou krev? Co to melete?“

„Promiňte, je tady vůbec příjem?“

„Jistě, příjem vzorků.“

„Vzorků? No, já,“ zrozpačitěla, „jsem vůbec v bance?“ položila zásadní otázku.

„Jo. V bance. V spermobance,“ řekl pobaveně muž, vstal a zamkl dveře.

„Tak, promiňte, to bude omyl,“ červenala se Eva a chtěla sebrat kopie listin ze stolu. Ucítila ruce na svém pozadí.

„Hezký omyl, moc hezký,“ šeptal mladík a svým tělem přitiskl Evu na pracovní stůl.

„Ne, nesahej na mě, ty prase!“ vykřikla a v ten moment se okolní svět ztratil v temnotě.

Probudila se.

„Fuj, no to byl ale pitomý sen,“ oddychla si po chvíli, když si uvědomila pravou realitu.

Elektrické hodiny ukazovaly čas 03:33. Z kuchyně se ozýval podivný hluk.
Šla pátrat po původci podivných zvuků. Rozcuchaná, oděna do noční košilky, vešla do kuchyně a zkoprněla. Na zemi tu, u otevřené lednice, seděl její manžel, silně společensky unaven a cizí chlap, vypadající jako bezdomovec.


 celkové hodnocení autora: 98.8 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 8 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 18 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 45 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Black Cherie 16.07.2008, 14:55:49 Odpovědět 
   Potřebuje vůbec tato povídka koment? Nepotřebuje. Je úžasná :-)
 ze dne 17.07.2008, 6:18:02  
   Pelion: Dovolím si nesouhlasit. Každá povídka si komentík zaslouží. Tvůj komentík je sice krátký, ale je a má povídka ho potřebuje jako sůl.
Takže Ti patří mé poděkování. Děkuji :-))
 Vlaďka 22.04.2008, 18:46:38 Odpovědět 
   :o)) Dobrá pointa...chudák ženská. Na druhou stranu teď ale ví, co ji dneska čeká, tak se toho fešáka v bance už nemusí bát :o)
 ze dne 23.04.2008, 17:09:44  
   Pelion: Tak optimisticky, býti Evou, bych to neviděl. Co je ve snu hezké, může se v reálu proměniti v... :-)) V "bance" ji může čekat sedmdesátiletý chlípník s... no... nechám toho :-))
Děkuji za návštěvu i hodnocení :-)
 Svetla 23.03.2008, 21:22:47 Odpovědět 
   Fakt moooc povedené. Líbilo se mi to moc. 1
 ze dne 24.03.2008, 8:08:21  
   Pelion: Fakt moooc děkuji. :-)
 JenniferBlack 14.03.2008, 18:02:10 Odpovědět 
   Působí to takovým obyčejným dojmem, tak ze života:) a v tom je to pěkné
 ze dne 14.03.2008, 21:33:48  
   Pelion: Život sám píše ty nejkrásnější příběhy.
Děkuji za návštěvu, přečtení i komentář. :-)
 čertíček244 12.03.2008, 17:32:10 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: čertíček244 ze dne 12.03.2008, 10:22:16

   Já bych nechtěla být ani jedním hrdinou tvé povídky, nejlepší je prostě být sám sebou :o)
 ze dne 12.03.2008, 18:29:08  
   Pelion: S tím naprosto souhlasím. :-)
 paryba 12.03.2008, 14:59:17 Odpovědět 
   No jo, někdy člověk neví, zda se má vůbec probouzet...

Líbilo se mi to :-) 1 :-)
 ze dne 12.03.2008, 16:20:01  
   Pelion: "A kdyby pravda bylo vše a láska jenom snění, já bych se k spánku položil a nechtěl probuzení." ( VÍTĚZSLAV HÁLEK )

Děkuji za návštěvu i hodnocení :-)
 čertíček244 12.03.2008, 10:22:16 Odpovědět 
   No tedy, být paní Evou .. tak jse du po probuzení asi zahrabat. :o) Perfektně napsané, pobavilo mně to :o)
 ze dne 12.03.2008, 14:44:22  
   Pelion: Pobavení - hlavní cíl mé povídky :-)
Já osobně bych zase nechtěl být, po událostech takových, manželem paní Evy a už vůbec ne tím bezdomovcem, který tu hraje malou, ale významnou roli.
Děkuji za návštěvu, přečtení i komentář.
Hezký den přeji :-)
 endless 11.03.2008, 21:08:52 Odpovědět 
   Ještě teď se chechtám. Dobrá symčka, skvělá zápletka....i když už to tady asi kdysi kdesi bylo, (a které téma ne),.....a i když bych místy trochu poupravila interpunkci (nevhodně umístěné čáry ve větách).....LÍBILO.
 ze dne 12.03.2008, 14:40:45  
   Pelion: Smích prý léčí. Tak na zdraví... :-)
Díky za přečtení i komentář, přeji hezký den.
 Šíma 11.03.2008, 9:52:42 Odpovědět 
   Líbilo! Jsem zvědavý, co asi udělá paní domu, zda-li poslechne svůj sen a osobně toho bezdomovce vyrazí. Co se týče té banky, nejsem si jistý! :-DDD
 ze dne 11.03.2008, 10:20:47  
   Pelion: Myslím, že by bylo lepší, kdyby si paní Eva dala také lahváče a smířila se s Osudem. Tomu nelze uniknout :-)

Díky za přečtení a komentář. :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Slečna Smutek 2
Petronela Patricellí
Proč zemřeli? T...
guru
Ženci - text pr...
Marek Dunovský
obr
obr obr obr
obr

Posel smrti VI: K. IX - Jako v...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr