obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915325 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39443 příspěvků, 5736 autorů a 390022 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Kla-stigma, 15. kapitola ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Kla-stigma
 autor Leontius publikováno: 16.04.2008, 22:51  
Část XV. Průlom

Tábor je stále v obležení. Mendax otevřeně zradil a mladík si už nemůže být jistý věrnosti nikoho. Čas se krátí...
 

Část XV. Průlom

„Ten plán je čisté šílenství!“ řekl Howard.
„Takže předpokládám že vyjde,“ dodal pak s úsměvem a podíval se na mladíka.
„Jsem ti vděčný za podporu,“ odvětil mladík s nádechem ironie v hlase. Byl upřímně překvapen dobrodruhovým přístupem. Snad v Howardovi probudil jakousi dlouho dřímající touhu po rozhodné akci, což bylo skutečně potřeba, neboť jeho plán měl mnoho děr. Či se spíše jednalo o jednu velkou černou díru?
Rozhodl se vsadit vše na jednu kartu. Musí se jakýmkoliv způsobem dostat skrze obležení a proniknout hluboko na východ. Až do těch nezmapovaných dálek, skrývajících tajemné kamenné stavby. Celý plán stál na jediném předpokladu: někde tam najdou původce téhle monstrózní armády. A co pak? Dokáží to zastavit? Mladík nevěděl a nemělo smysl o tom přemýšlet. Stejně jako nemělo smysl zůstávat v Táboře a čekat na jistou smrt. Nezbývalo nic jiného než doufat a věřit. Musel věřit také těm lidem, které nechával za sebou. Opustí Zjizvené a nechá je, aby se bránili nepříteli sami. Mladík věřil, že Tábor odolá náporu Obětí ještě nějakou dobu. Zjizvenci vykoupí svému vůdci a jeho družině čas potřebný k nalezení původu téhle armády. Mladíkovi bylo takové jednání proti srsti, ale tohle byl jediný způsob, jak zachránit aspoň někoho.
Dřepl si na zem a skryl tvář v dlaních. Každý sval jeho těla sténal a prosil o odpočinek. Za nějaké čtyři hodin začnou prosvítat první paprsky slunce a začne další obtížný den. Mladík už neměl sílu, aby se doplazil do stanu. Ulehnul přímo na místě, kde právě byl.
„Běž spát, Howarde. Budeme potřebovat hodně síly zítra.“
„Takže jsi opravdu rozhodnutý,“ zabručel Howard.
Mladík neodpovídal. Už usnul. Dobrodruh zavrtěl hlavou. Doufal, že už se do podobných podniků pouštět nebude. Zejména teď, když dostal druhou šanci. Dříve, když měl amulet, bylo vše tak snadné. Jak lákavé bylo kráčet sám beze strachu a nechat platit ostatní. Přiložil si ruku nepřítomně na hruď a zavřel oči. Zaslechl za sebou jakýsi šelest. Prudce se otočil a podíval se na tu mladou dívku. Krčila se poblíž mladíka a sledovala Howarda ustrašeným pohledem. Obličej měla nepřirozeně bledý a viditelně se třásla.
Dobrodruhovi přišla od počátku podezřelá. Jednala s ním s otevřeným nepřátelstvím a neustále se pohyboval kolem žoldáka. Mladík ji ovšem věřil, což Howarda udivovalo. Vždyť byla jen Narozeným! Člověkem… ne, tvorem, který je v tomto světě zcela podřadným a nezkušeným.
„Co chceš, holka?“ zeptal se. Jeho vlastní hlas mu zněl cize a nejistě.
Mlčela, jen ho pozorovala. Její temně modré oči hleděly přímo do těch jeho. Posuzovala, rozhodovala se. Měl pocit, jako by mu četla myšlenky. Už to nemohl vydržet.
„Z čeho mě pořád podezříváš?! Jsem na vaší straně! Umírání už bylo dost!“
„A co bude pak?“ zeptala se Felis. Howard ani nezahlédl, že se jí pohybují rty.
To by nejdříve nějaké „pak“ muselo být, pomyslel si.
„Uděláme z tohohle Pekla lepší místo k životu.“
„Jak takové místo vypadá?“ pronesla dívka naprosto nevinnou otázku, ale vyjádřila v ní všechny své pochybnosti. Ona jiný svět nepoznala, tak co si tedy přejí vytvořit ti, kteří sami sebe pasovali na nejmoudřejší bytosti na tomto světě? Jakou vizi přinášejí z předchozího života?
Howard nebyl žádný hlupák. Viděl v té otázce i onen skrytý podtext.
„Společnost ve které si budeme jeden druhému rovni,“ zalhal. „To si snad přeješ, ne?“
„Přeji si společnost bez lidí jako jsi ty! Bez lidí, kteří celý život nosí masky, aby ovládali ostatní a přitom sami žijí ve falešné iluzi o vlastní dokonalosti!“ pronesla Felis útočně a oči ji plály hněvem.
Howardem její slova otřásla. Byl příliš pokrytecký na to, aby nad jejími slovy přemýšlel, jenže rovněž ho zarazila promyšlenost toho obvinění. Tohle dítě formoval tenhle zničený, zpustlý svět a přitom si přinejmenším myslelo, že dokáže analyzovat lidskou povahu. Dobrodruh chtěl odpovědět, ale nenalézal slova. Pružným krokem odešel pryč. Na čele mu perlil pot, dostal strach.
Felis byla o něco klidnější. Teď už o Howardovi věděla všechno, co potřebovala. Nebyl to úplně špatný člověk. Jeho přítomnost na výpravě určitě nebude na škodu. Povzdechla si a sklopila oči. Pár minut studovala mladíkovu tvář. Byl pro ní stále trochu záhadou. Na jednu stranu jeho cílům rozuměla, avšak někdy měla pocit, že mu unikají závažné důsledky, které z nich vyplynou. Ne! Už dost pochybností! Slíbila si, že teď zůstane věrná. I kdyby ji to mělo stát život.

Temnota noci ustoupila a Tábor se s obavami probudil do nového rána. Ačkoliv byli všichni vzhůru, panovalo naprosté ticho. Zjizvenci se pohybovali po východním perimetru jako duchové. Obličeje měli strhané únavou a stresem. Nikdo z nich se pořádně nevyspal, spíše jen netrpělivě vyčkávali na svítání, aby se mohli znovu pustit do práce.
Vyčerpání se však na nich výrazně projevovalo a práce jim šla pomalu. Nedokázali se soustředit a mladík se nakonec rozhodl jejich snažení zarazit. Zbytečně by mohli přijít k úrazu. Jeho plán byl už i takhle výrazně ohrožen. Neměl zkrátka to srdce opustit tyhle zničené lidi ve chvíli, kdy potřebují oporu.
Teď všichni jen seděli a hleděli do dáli. Na východ. Čekali pouze na to, až se ta horda dá do pohybu. Tělesně možná odpočívali, ale jejich mysl nahlodával strach, který se postupem času měnil v otupělé očekávání útoku.
Mladík nepřítomně posedával na vrcholku náspu a přemýšlel. Šance na úspěch jeho plánu se mu zdály čím dál tím menší a menší. Už po několikáté zkontroloval meč u pasu. Byl to zbytečný úkon, ale vždy ho nepatrně uklidnil a dovolil mu koncentrovat myšlenky. Zatřásl se zimou, neboť tohle ráno bylo neobvykle chladné.
„Nemyslím si, že tohle tupé zírání do prázdna je nejlepší taktika,“ ozval se unavený hlas za jeho zády.
Mladík se v první chvíli lekl, avšak hned vzápětí se uklidnil. Poznal Howarda. Pootočil hlavu a pohlédl na svého druha. Dobrodruh na sobě měl svůj tlustý kožich, kterým se viditelně odlišoval od Zjizvenců. Poklekl a opřel se o pušku, kterou pravděpodobně vyhrabal někde ve skladišti.
„Tak jdeme do toho?“ zeptal se naléhavě. Mladík téměř viděl páru, která mu stoupala od úst.
„Snad… Bojím se, že po návratu najdeme jen trosky a mrtvá těla. Pokud se vůbec vrátíme,“ odvětil. Včerejší sebejistota byla ta tam.
„Taky jsem o tom přemýšlel. Jenže dospěl jsem k tomu, že jsi měl pravdu. Nemáme jinou možnost. Utéct nemůžeme a Tábor udržíme maximálně týden. Kromě toho je mi jasné, že další zastávkou téhle mašinérie bude Osada.“
„Nemusíš mě přesvědčovat, Howarde,“ řekl mladík a smutně se usmál. „Mám sice strach, ale plán se nezměnil.“
„Výborně. Kdy vyrazíme?“
Dobrodruh na to šel čistě prakticky. To mladíkovi vyhovovalo.
„Musím se nejdřív domluvit s Felis.“
„Takže ji chceš brát s námi?“
Na Howardovi šla vidět nechuť ke spolupráci s tou dívkou.
„Pokud bude chtít, tak ano. Vy dva byste se už konečně mohli naučit spolu vycházet.“
„Na mé straně problém není. To ona je tou nevypočitatelnou zátěží.“
Mladík si povzdechl.
„Nemám teď náladu se o tom bavit. Uvidím, co řekne ona.“
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Howard. Přesto nedokázal zakrýt své pochyby. Se zafuněním se narovnal a odkráčel směrem k okraji Tábora.
Mladík se nedokázal přinutit k tomu aby se pohnul. Tahle nečinnost a letargie mu v tuto chvíli vyhovovala. V tomhle světě pořád něco dělo, nebyl čas vydechnout. Sice nebyl schopný dopočítat se kolik dnů tu vlastně byl, ale věřil, že to není ještě ani měsíc. A kolik věcí se stalo za tak krátkou dobu…
„Pane?“
Už zase! Pořád ho někdo otravuje! Jeho! Člověka, který se až donedávná vyžíval ve vlastní bezvýznamnosti. Podvědomě tušil, že vůdcovství je děsná dřina a vždy se mu vyhýbal. Tohle však byla učiněná noční můra.
„Ano?“ Pokusil se na tváři vykouzlit co nejpřátelštější výraz. Ti lidé takové povzbuzení teď potřebovali.
Zjizvenec se zarazil. Jakoby si teprve teď uvědomil, že bude muset své sdělení nějak formulovat. Mladík ho odhadoval spíše na jednoho z Narozených.
„Měl byste se přijít podívat .Vypadá to, že se dali do pohybu.“
Mladík okamžitě vyskočil na nohy. Toho se celou dobu bál. Jak často se budou ty nemyslící bestie vrhat do útoku? Bezmyšlenkovitě zamířil na místo, kam před chvíli odešel Howard.
Dobrodruh tam už čekal. Zručně odjistil pušku a otočil se na mladíka.
„Je to tady,“ pronesl naprosto samozřejmě.
Mladík jen s otevřenými ústy zíral do dáli. Kdyby zrovna nebyl v bezprostředním nebezpečí, byla by ta podívaná groteskní. Horda nelidských bytostí se přibližovala k Táboru. Každý jednotlivec svým osobitým způsobem. Někteří si ještě užívali komfortu všech čtyř končetin, jiní se všemožnými píďalkovitými pohyby trhaně přibližovali. Všechna ta zmrzačená a života neschopná těla spojovala jedná myšlenka. Zabíjet. Snad jim nějaká krutá ironie chtěla umožnit odplatu.
Možná existovali jen proto. Byli jen nástroji Nemesis, měli se pomstít na všech těch jedincích, kteří využili služeb samotného Ďábla a jeho amuletu. Ten amulet požíral duše a měl rád hned dva druhy. Duše těch, kteří umírali díky jeho temnému vlivu. To byly jen takové jednohubky, proto také existovalo tolik Obětí. Oproti nim byli hlavním chodem Prokletí. Lidé, jenž měli být za své hříšné chování potrestání tímhle polovičatým životem, a nakonec sami měli zahynout ve spárech těch, kterým přivodili smrt.
Mladík prudce zavrtěl hlavou a zbavil se těch zbytečných myšlenek. Teď musí jednat jako skutečný vůdce. Nebyl sice chopen odtrhnout oči od blížící se zhouby, ale jeho mysl pracovala i přesto.
„Všichni na místa!“ vyštěkl rozkaz. Sám sebe překvapil tím tvrdým a nesmlouvavým tónem. Nebylo třeba kontrolovat dění kolem sebe. Zjizvenci bez otálení poslechli a každý odběhl na místo, které měl předem určeno.
„Hej! Nezapomeň…“
„Nemám teď čas, Howarde! Rychle! Najdi si někde kryt!“ odsekl mladík a vyběhl na násep, aby měl lepší přehled. Přitom si automaticky odepnul sponu a odhodil plášť. Ten kus hadru by mu v boji jen překážel.
Viděl, jak se jeho lidé chápou zbraní a zaujímají obranná postavení. Zjizvenci předchozího dne přinesli několik dalších naostřených kůlů a zasadili je vedle těch předchozích. Vytvořili tak hustý a jen stěží průchodný pás v cestě zuřivým Obětem.
Hned za touto obrannou linií se rozestavěli nejschopnější bojovníci, v rukou dlouhá kopí. Takto vyzbrojeni mohli útočníky pobíjet s dostatečným odstupem. Za jich zády se už řadili další muži a ženy s meči a sekerami. V případě nutnosti mohli okamžitě zasáhnout a pomoci kopiníkům před sebou.
Mladík se podíval doleva a spatřil další složku své armády. Necelá dvacítka ostrostřelců ještě naposledy kontrolovala své pušky, pistole a automaty. Někteří měli připravené i několik granátů. Mladík poznával ty černé kulovité předměty a staré německé „šťouchače brambor“. Tohle byly jejich ultimátní zbraně. Poslední naděje proti velkým, koncentrovaným skupinkám Obětí.
Poslední trojice obránců se připravovala v skrytu za barikádou. Za ní byly schovány nejsilnější palebné prostředky Tábora. Dál za barikádou už nebyl nikdo, akorát zranění ve stanu, spolu s nejmladšími Narozenými, kteří se o ně starali.
Vůdce těchto lidí zamrazilo v zádech. Udělal vše co mohl? Snad ano. Plán vypracoval předchozího dne spolu s Howardem a několik staršími Zjizvenci. Většina z něho byla dílem ostříleného dobrodruha, avšak mladík také přispěl několika nápady a byl na to náležitě pyšný. Teď se rozhodne. Určitě to nepotrvá dlouho. Buď se o obranu útočníci rozbijí a jejich ofenzíva bude zmařena nebo Tábor padne a všichni v něm budou roztrhání zaživa těmi monstry.
Horda se opět přiblížila. Od první obranné linie je dělilo už jen několik desítek metrů. Zarachotilo několik výstřelů a řada nepřátel se sotva zavlnila.
„Ne! Neplýtvejte municí! Takhle je nezabijete, počkejte až budou blíže a zabíjejte najisto. Připravte je o zbývající končetiny, zbavte je těch hnijících kebulí!“
Zjizvenci poslechli. Opět nastal napjatý klid. Nikdo nemluvil, nikdo se nehýbal. Vzdálenost se zkracovala. Dvacet metrů. Patnáct. Deset. Pět….
První kopiníci se vrhli kupředu a jediným prudkým zabodli svá kopí hluboko do nemrtvých protivníků. Z jejich hrdel se vydral bojový řev, zatímco Oběti doposud zachovali hrobové ticho.
Většina obránců zachovala chladnou hlavu a držela se rozkazů. Svůj úder vedli přímo na vetchý krk svého protivníka. Hlavice zbraní byly dostatečně široké na to, aby oddělily hlavu od těla. Zohavené části těl začaly padat do prachu a některé se dokutálely až k nohám kopiníků. Zbytky tváří některých Obětí byly jakoby stažené do úšklebku. Torza, zbavené své smyslové řídící věže se buď zastavila, zhroutila se, nebo slepě naběhla na naostřené kůl, na kterých zůstala viset jako nabodnutý hmyz.
Mladík uznale pokýval hlavou. Většina z jeho lidí v první zkoušce obstála. Samozřejmě byly i výjimky. Jeden z obránců zpanikařil při pohledu na tělo nebožtíka, kterému kdosi zlomil vaz tím snad nejbrutálnějším způsobem. Hlava se jen volně pohupovala jako zvadlá švestka. Zmatený kopiník ho bodl do hrudníku. Jeho zbraň se zaklesla někde mezi žebry a zůstala tam vězet. Bytost jakoby to nepocítila a snažila se k němu za každou cenu dostat i za cenu toho, že by se musela navléknout na kopí. Situaci naštěstí zachránila jedna z bojovnic za jeho zády, jenž se vrhla kupředu a sekyrou uťala Oběti hlavu. Tupou sekyrou na to potřebovala dvě rány. Zjizvenec pustil zbraň a ustoupil dozadu. Musel si rychle najít jinou…
Na to však nápor nepřátel nečekal. Postupoval plynule dál a proplétal se mezi naostřenými kůly. Obránci je nestíhali zastavit všechny. Do boje se plně zapojila i druhá řada a všichni střelci spustili palbu. Jejich zbraně se příliš neosvědčily, ale mladík je protentokrát nezastavil. Každá vyřazená Oběť byla malým vítězstvím.
Mladík už nemohl dál jen přihlížet. Tasil meč a rozběhl se k bitevní linii. Nemohl se sice dostat přes své vlastní bojovníky, ale byl připraven pomoci, tam kde bylo třeba. Napravo od své pozice zahlédl trhlinu a všiml si, že jeden z kopiníku nemá na tom místě krytý bok. Zaujal ono místo právě včas, aby odrazil útok jedné z Obětí.
Jakési neidentifikovatelné ohořelé tělo se chystalo skočit po kopiníkovi, který si své ohrožení ani neuvědomoval. Nehybná oči toho stvoření připomínala temnou, nekonečnou propast, prokvetlou rudými potůčky krve nebo pekelných plamenů. Mladík vykřikl a uťal příšeře napřaženou končetinu. Bestie promáchla pouhým pahýlem. Mladík na nic nečekal a další ranou ji uťal hlavu.
Obránce se překvapeně otočil a udělal krok do strany. Otevřel ústa, aby svému vůdci poděkoval. V tom okamžiku mu z čela vytryskla krev a Zjizvenec zůstal chvíli stát s pusou dokořán a s překvapeným výrazem ve tváři. Následně se skácel k zemi jako podťatý strom. Byl na místě mrtev.
Mladík jakoby zkameněl. Obličej měl potřísněný krví svého spolubojovníka. Pochopil, co se stalo. Žádný zvuk, žádný záblesk…
„Mendax,“ procedil skrze zuby.
Kdyby se ten nešťastný kopiník nepohnul, zasáhla by kulka svůj pravý cil. Mladík upřel oči do dáli a systematicky přejížděl po řadách nepřátel. Hledal toho zrádného hada a vůbec nevnímal dění kolem. Skupinka přibližujících monster jakoby neexistovala.
„Pozor!“
Naléhavý výkřik ho znovu vrátil od reality. Před ním se tyčila mohutná postava chystající se zasadit smrtící úder.
Prásk!
Tělo Oběti sebou náhle zavrávoralo a klopýtlo vzad. Další ohlušující rána připravila příšeru o zbytky rovnováhy a poslala ji k zemi. Mladík bojácně uskočil a na jeho místo okamžitě vklouzl jiný bojovník.
Mladík se ohlédnul a spatřil Howarda. Pušku měl stále zapřenou o rameno a kysele se šklebil.
„Takže to bychom měli splacený dluh, příteli.“
Mladík jen přikývl a párkrát se zhluboka nadechl, aby si srovnal myšlenky. Pak se otočil a hodlal se vrátit zpátky do boje.
„Ne tak rychle.“
Mladík strnul.
„Co tím chceš říci?“
„Copak nevidíš tu příležitost, která se ti naskytla?! Jak jsi vůbec doufal, že projdeš skrze tu proklatou armádu? Teď nebo nikdy!“
Dobrodruhova slova byly téměř přehlušeny hlasitou explozí. Prach a dým zahalily jeden úsek bitevní linie. Nepřítel v tom místě prorazil obranu a zoufalí Zjizvenci využili ničivé síly výbušnin. Mladík se díval tím směrem a i přes tu šedivou clonu jasně viděl roztrhané kusy těl. Jak obětí, tak ještě před pár okamžiky živých lidí.
„Já… ne. Nemůžeme je opustit takhle uprostřed bitvy!“
Howard musel řvát, aby přehlušil rámus okolí:
„Máme nad nimi navrch! Teď už se jen přetlačujeme a ty bestie polevují! Sakra! Jestli zaváháme, tak se možná ujistíš, že jsi vyhrál bitvu, ale ztratíš válku! Teď nebo nikdy!“
Mladík věděl moc dobře, že dobrodruh má pravdu. I přes těch několik mrtvých na jeho straně už bitva ztrácela na intenzitě. Hromady těl vyřazených obětí brzdily další dotírající protivníky a obránci na většině míst úspěšně obhájili své pozice.
Ovšem jak se budou na svého vůdce dívat Zjizvení, když zmizí uprostřed bitvy neznámo kam? Mladík s nikým z Tábora neprobíral svůj nebezpečný plán, takže se určitě vynoří zvěsti o tom, že vystrašeně utekl před hrozivým nepřítelem.
„Rychle! Musíme se rozhodnout co nejdřív, ať nepropásnem vhodnou chvíli!“
Rozhodl se. Bylo mu jedno zda ho budou považovat za zbabělce. On se musí aspoň pokusit zjistit, kdo stojí za tím vším a zastavit to zlo jednou provždy. Všechno ostatní bylo nepodstatné.
„Jdeme! Ale nejdřív musím najít Felis.“
„Vykašli se na ni! Takhle se nikam nedostanem!“
„Měla by být ve stanu. Jdu pro ni.“
Mladík si Howardových námitek nevšímal. Ve skutečnosti měl strach především z toho, co by mohla horkokrevná dívka provést, kdyby se dozvěděla, že odešli bez ní. Během několika chvil už stál před stanem a rozhrnoval plátno. Měl přitom zavřené oči. Hrozil se pohledu na ten primitivní lazaret zřízený uvnitř.
Nakonec se tomu nevyhnul. Nesetrvával však očima na tělech vážně zraněných Zjizvenců a prohlížel si vyděšené Narozené, kteří se choulili uvnitř, v tom po smrti páchnoucím prostoru. Dívku však nikde nespatřil.
„Kde je Felis?“ zeptal se rozhořčeně.
Odpovědí mu bylo jen nejisté mumlání a opatrné vrcení hlav. Sprostě zaklel a rozběhl se zpátky k čekajícímu Howardovi. Ten se hned zeptal:
„Kde máš tu svoji divokou číču?“
„Nevím!“ odsekl. Dobrodruhův sarkasmus vše ještě zhoršoval.
„Vyrazíme bez ní. Kdo ví kde se potuluje…“
Howard souhlasil. Nijak neskrýval svou radost a to mladíka rozčilovalo. On samotný pociťoval temné obavy a strach. Jeho malá sestřenka zase dělá cosi nerozvážného a on ji se ji chystá opustit.

Nejjistějším se zdálo obejít nepřítele z pravé strany. Na tomto místě byly útočné síly protivníka již téměř vyčerpány a Zjizvenci s přehledem vítězili. I tak zde však panoval zmatek, o nic menší než jinde. Pro nezkušeného člověka je i na první pohled tak prostá věc jak zachování formace v bitvě téměř nadlidský úkon. V těchto napjatých chvílích existuje jen protivník a je třeba se naučit vynaložit dostatečnou pozornost i svému okolí.
Toho chtěla dvojice využít, bez zaváhání přelezla přes dřevěné kůly a obloukem se vyhýbala té nemyslící armádě. Ty bytosti si všímaly především těch, které měli přímo před sebou. Jejích cílem byl pouze Tábor.
Přesto však několik očí zaregistrovalo mladíka a dobrodruha.
Dva páry očí černých a krvavých. Dvě Oběti se odtrhly od té nemyslící masy a překvapivě svižně se vydaly za novou kořistí.
Howard se plížil za mladíkem, jenž se s překvapivou samozřejmostí ujal vedení. Dobrodruh to přijal vcelku ochotně. Pušku nechal ležet někde v Táboře a na zádech táhl jen mohutný vak se zásobami, stejně jako mladík. Dvě pistole za opaskem budou muset stačit. Byly to krásné, starobylé kousky. Howard si s nimi připadal jako za mlada… a o jeden život zpátky.
Drželi se u země a snažili se příliš nepřitahovat pozornost. Byli si jistí, že jim to vychází, když v tom je monstra dostihli. Jedna z bestií skočila po dobrodruhovi a holýma rukama roztrhla hrubé plátno vaku. Potraviny se vysypaly do prachu a Howard těžce dopadl na zem. Bestie byla v tu ránu na něm. Nastalo nerovné měření sil mezi dvěma lidskými těly. Jedno z nich cítilo únavu i bolest. Druhé byl ohnané nečistou silou a jeho svaly se stahovaly tak silně, že drtily i samotné kosti, na kterých by připjaté.
Mladík se bez rozmyslu vrhl Howardovi na pomoc, ale místo toho skončil v náručí druhé Oběti. Zohavený, stěží rozpoznatelný kus hnijícího masa ho začal drtit v ocelovém stisku a mladíkovi se zatmělo před očima. Jen tlumeně k němu doléhaly Howardovy slábnoucí výkřiky. Výprava tak měla skončit sotva začala.
Naštěstí další pár očí, který zahlédl mizející dvojici byl temně modrý. Snad jakási vyšší síla přinutila Felis, aby zvedla zrak od krutého zabíjení v pravou chvíli a následovala svého vůdce do neznáma.
Dívka byla unavená a zborcená krví i potem. Bojovala s nepřítelem bez přestávky od začátku útoku a její krátká šavle vyžadoval mnohem těsnější vzdálenost, mezi ní a protivníkem, a také mnohem větší obratnost.
Ovšem ani vyčerpání nemohlo zmírnit její vztek a zuřivost, když viděla mladíka a Howarda v nebezpečí. Doposud se za nimi jen opatrně kradla, ale teď přímo vystartovala. Několika přískoky se ocitla u zápasícího dobrodruha s čepel protnula vzduch. Jednou. Dvakrát, Třikrát. Oběť byla zbavena obou rukou a hlavy. Nyní se mohl Howard sám vyprostit.
Mladík už ani neměl chuť se bránit. Věřil, že tohle je skutečně konec. O to větší bylo jeho překvapení, když se nemrtvá bestie složila k zemi, rozsekaná na kusy.
„Felis?“
Dívka se usmála. Pokrytá zaschlou krví vypadala spíše jako zosobnění nějakého ženského válečného božstva. S tím obrazem kontrastoval jen její veselý výraz. Teď, na pokraji vysílení, se jí vrátila původní povaha.
„Přece jste si nemysleli, že odejdete beze mne.“
„Ne, to jsme si nemysleli,“ řekl mladík a objal ji.
Dobrodruh se mezitím vyhrabal na nohy a smutně se zadíval na zničený vak.
„Pokud tedy ještě někam jdeme. Máme zásoby pro jednoho člověka a odcházíme tři.“

A ještě dva páry oči z velké dálky sledovaly nyní již trojčlennou družinu. Jeden pár byl smaragdově zelený a druhý děsivě temný, snad ještě temnější, než oči samotných Obětí.
„Tak tamhle ti utíká nejcennější kořist, má paní.“
Trix hleděla přes zástupy svých nemrtvých vojáků.Tři zbabělci prchající z obléhaného Tábora. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby neutíkali na východ, kde je mohla čekat jen smrt. Bezpochyby šílenci. Ledaže…
„Ty víš, kam míří?“ zeptala se žoldáka.
„Chtějí bojovat proti tvému… našemu Bohu.“
Žena se vylekala. Prudce se obrátila a zadívala se do nečitelné Mendaxovy tváře.
„Jak o Něm můžou vědět?“
„Neví, pouze se domnívají.“
„Musíme je zastavit! Mohli by všechno ohrozit!“
Žoldák se hlasitě zasmál.
„Zas tak bych se nebál, podle mne se nedostanou ani ke Chrámu.“
Trix neklidně zavrtěla hlavou.
„Na to se nehodlám spoléhat. Otroci můžou zůstat zde, velitelé se o ně postarají a Tábor padne během pár dnů. My se zbavíme těch šílenců.“
„To mi přijde zbytečné, ale pokud si to přeješ…“
Sáhl do jedné z kapes svého pláště a přepočítal zbývající munici do své pistole. Tři náboje. Ideální počet.
Trix ignorovala jeho zvrácený úsměv.
„Ano, přeji si to. Jdeme.“


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 7 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Tuax 11.10.2008, 20:58:11 Odpovědět 
   Chudáci zjizvení, jejich zničení nepůsobí jako něco účelného, spíše jen jako kratochvíle a pro pobavení boha. Trix jedná ještě na půl jako člověk a Mendax ten se už asi nijak nevybarví, zůstává Mendaxem tohoto příběhu :)
 Imperial Angel 20.04.2008, 11:27:55 Odpovědět 
   Občas ti utíkají písmenka na konci slovech ;)...Jinak se ti povedlo čtivé pokračování, plné hnusných potvor, které bych v realitě rozhodně potkat nechtěla :)
Jedna...
 ze dne 20.04.2008, 12:53:02  
   Leontius: Díky zstavení. Jo, takové hloupé chybičky mi tam asi bohužel sem tam naskočí. Musím přiznat, že tahle kapitolka prošla o něco menší korekturou než ostatní. Hnusné potvory? To jsem nečekal že klasičtí zombíci dovedou ještě tak hezky pobavit :-D
 Šíma 17.04.2008, 10:50:07 Odpovědět 
   Ať už napíšu cokoliv, budu se opičit po Pavlovi (D.F.), takže na Tebe jen uznale mrknu a jdu zase dál s prosbou o rychlou publikaci další čísti! ;-)
 ze dne 18.04.2008, 16:51:18  
   Leontius: Už se na tom pracuje. Díky za zastavení. Snad další díly nezklamou.
 Pavel D. F. 16.04.2008, 22:51:22 Odpovědět 
   Jak to vypadá, nebude to mít mladík jednoduché. Napřed dlouho váhal, než vyrazil, pak to přepadení a nyní jim v patách půjde i Mendax s Trix. Budoucnost Tábora taky není růžová, čeká nás ještě hodně boje a velká honička. A konec může být všelijaký.
Napětí je dobře stupňováno, popisy boje jsou perfektní, naznačený děj slibuje další zajímavé pokračování. Ani po technické stránce není téměř co vytknout, snad jednou jsem si všiml chyby ve shodě podmětu a přísudku, ale to se dá v kvalitním příběhu pominout.
 ze dne 18.04.2008, 16:50:47  
   Leontius: Děkuji za publikaci a kladné zhodocení.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
obr
obr obr obr
obr
POTWORA
Danny Jé
Do poslední kap...
Adel1518
Dokážeme vždy p...
Atana
obr
obr obr obr
obr

Sestře a nám
Fantagiro
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr