obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915260 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39340 příspěvků, 5725 autorů a 389582 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Trůn Smrti II. ::

 autor Sirnis publikováno: 07.06.2008, 14:32  
Tak tentokrát se snad něco objeví..
 

V hustém pásmu smíšených stromů – severně od jezera Kita – se nacházela prapodivná mýtina, na které nic nebylo a i vše živé se jí velkým obloukem vyhýbalo. Bylo to místo, kde ani tráva, plevel, keře a vše tak odolné nerostlo. A to i přes to, že mýtina vznikla před patnácti lety, kdy se ještě na zalesněné a životem kypící části lesa odehrál boj Atovin – dcery Stvoření – s Gargoily, tvory Nicoty. A i přes všechno úsilí statečné Atovin skončil boj v její neprospěch, když se střetla moc života a prázdnoty, která v mohutné explozi sice zničila Gargoily, ale zároveň otevřela průchod Nicotě, jež do sebe vtáhla dceru Stvoření.
A dnešního dne, krátce potom, co Smrt do světa živých vyslala své dva služebníky, ani Nicota nezůstala pozadu a ze svých útrob, ve kterých většinou vše živé strávila a nadobro zničila vyplivla zpět na svět Atovin.
Mrtvá zem se mírně chvěla, když se stahovala do středu mýtiny a přeformovala do krásného nahého těla ženy, které posléze vyměnilo šedivou barvu kůže za zdravou a přirozenou.
Atovin se nadechla vzduchu, jako když se topící dostane nad hladinu a snaží se obnovit pouto se životem. Několikrát zakašlala a poté plná zděšení se pokoušela rozpomenout na poslední okamžiky, které se staly před patnácti lety. Nic si za ty roky obklopená Nicotou nepamatovala a v hlavě měla jen černý závoj, který jí na tu dobu mlžil vzpomínky.
Postavila se a rozhlédla po okolí. Jako dcera Stvoření měla moc rozdávat život a opovrhovala smrtí. Proto nesnesla pohled na zkázu kolem sebe a okamžitě se rozhodla s tím něco udělat. Napřáhla před sebe své něžné ruce, zavřela oči a jako mnohokrát předtím se pokusila spojit s rostlinami, hmyzem a zvířaty kolem sebe, aby jim předala sílu zatravnit mrtvolnou mýtinu a znovu jí zaplnit životem. Ale nic se nestalo, necítila vůbec nic. Žádná slova zvířat ani jejich myšlenky a klidnou rozvahu rostlin, či hmyz, který se neustále za něčím honil a nikdy ve své pracovitosti nepolevil.
Zklamaně se Atovin zahleděla na vlastní ruce. Připadaly jí normální, ale to, co by jí vysvětlilo proč nemá svou moc nebylo vidět nikde na vnější části jejího těla, bylo to v ní! Uvnitř její existence se jako červ v jablku pohyboval zárodek Nicoty, který pomalu rostl a sílil.
Atovin měla jedinou možnost, kam se vydat a kde by jí snad pomohly. Jistota bezpečí totiž byla na vážkách, když před patnácti lety opustila elfské hlavní město Eldrien, aby se vydala na pomoc potomkovi Smrti, do kterého se za jeho desítky životů nejen zamilovala, ale také ho i proklínala v nikdy nekončící válce mezi Smrtí a Stvoření, při níž byli právě jejich potomci zapřísáhlými nepřáteli, při jejichž střetu mohl bojiště opustit vždy jen jeden z nich.
„Ach Kamire, doufám, že jsi alespoň unikl ze spárů své matky a získal konečně svobodu,“ řekla Atovin a vydala se po svých na dlouhou a namáhavou cestu do Eldrienu, neboť bez svých schopností nedokázala přivolat koně, kteří by jí tam dovezli v několika hodinách.

***

Kdesi uprostřed husté pralesní vegetace, rozprostírající se poblíž řeky Nilden se prodírala postava zahalená do starého a ošuntělého pláště. Drala se skrze popínavé rostliny, padlé stromy, bambusy a další živé překážky, které se navzájem proplétaly. Postava však neměla žádnou mačetu ani nůž, kterým by si cestu před sebou prosekávala. Pouze holýma rukama se chytala za kmínky malých stromků a stvoly šlahounovitých rostlin, které se po kontaktu s rukama rozpadaly a hnily, když veškerý jejich život proudil do těla muže v plášti. A tak za sebou tajemný nechával stezku mrtvých a tlejících rostlin, která se táhla už několik kilometrů, jak bloudil živým bludištěm, které v sobě ukrývalo jeho cíl, jehož hodlal dosáhnout za každou cenu.
Najednou se nad hlavou muže ozval velký havran. Jeho ebenová pírka se třpytila ve světle slunečních paprsků, které se prodraly skrze hustou klenbu korun stromů a muž o to usilovněji začal vysávat z rostlin stojících mu v cestě život. Už je však nebral systematicky, ale odstraňoval si z cesty pouze ty, které mu bránily v průchodu.
Havran znovu a znovu svým pronikavým hlasem oznamoval pozici muže a jeho pán v klidu kráčel po vytvořené stezce, aniž by někam spěchal. Neměl také proč. On byl tím, kdo loví a poslední existující lich byl jeho kořistí!
Když byl nemrtvý mág od svého pronásledovatele na vzdálenost kratší, než sto metrů, vrátil se havran ke svému pánovi. Usadil se na rameni statného muže s věkem pouhých dvaceti dvou let, ale s prožitými stovkami životů. Jeho černé oči a vlasy kontrastovaly na tomto místě plného života, ale to mu bylo jedno. Když se pak pravou rukou natáhl po větvi, aby si pomohl při přelezení spadlého kmene stromu, mateřské znaménko o velikosti mince a ve tvaru kříže dokonale vyniklo. Nebyla to však větev, za kterou se chytil, ale čtyřmetrový jedovatý had, jenž sklonil svou hlavu z větví nad ním a zahleděl se na opovážlivce pod sebou.
Byl to stromový had, mající jeden z nejsmrtelnějších jedů a maskování, které dokonale napodobovalo větev, když číhal na nic netušící kořist. Výrůstky po jeho těle podobající se větvičkám bez listů se teď hrozivě třásly, jak plaz dával najevo nepřátelství.
Havran na rameni mladého muže nebyl vůbec vyplašený. I když by měl jako jiní ptáci před jedním ze svých úhlavních nepřátel odletět, dál setrval na svém místě jako papoušek na rameni piráta. Jen si svým zobákem začal čechrat ebenová pírka a o nic víc se už nestaral.
Had výhružně otevřel svou tlamu a ukázal pár svých tří centimetrových jedových zubů, po kterých stékalo pár kapek nebezpečného jedu na zem.
Mladý muž však neměl v úmyslu se dlouze zdržovat. Nehodlal si po pěti letech pátrání licha uniknout a tak svým pohledem plaza na místě zabil.
Černé oči muže se rozzářili a černota v nich zesílila, pak se jako úponky plazivé rostliny vydaly vzduchem ke stromovému hadovi a dokola jej obejmuly, jako když krajta škrtí svou kořist. Místo zardoušení však černé úponky vysávaly životní sílu hada, kterou potom sebou vtáhly zpátky do očí muže.
Když bylo po všem, hadovo tělo neškodně sklouzlo ze stromu na zem a už se smrtelně nebezpečný plaz nikdy více nepohnul.
Muž se krátce díval na výsledek svého činu a dal najevo trochu lítosti nad hadovým skonáním, dokud mu na rameni nezazněl hlas ebenového havrana, který jej přivedl zpátky k jeho poslání. A tak se vydal dál po mrtvé cestě a už se o tuto příhodu s plazem více nestaral. Nebylo také nad čím uvažovat. Byl potomek Smrti, byl poslem Smrti a měl moc pouze brát život, ne ho dávat...

Lich vycítil moc svého pronásledovatele hned, jak jí použil. Moc dobře věděl, kdo jej nahání. Ostatně byl to poslední žijící posel Smrti a ten, kdo mu dokonce před patnácti lety pomohl získat svou nynější existenci, o kterou rozhodně nehodlal přijít. A když najednou vyšel z hustého porostu na otevřenější prostranství, kde se nalézal kamenný chrám, nedokázal tomu věřit. Tolik let hledal tuto stavbu a dnes, když se mu to konečně podařilo měl v patách svého nejhoršího protivníka. V duchu zaklel, ale i když v něm nutkání vstoupit do chrámu značně zesílilo, věděl, že kdyby tak učinil, posel Smrti by jej měl v pasti a už by mu neunikl. Ne, nemohl vstoupit do kamenných chodeb obsahující ve zdech magii, jež blokovala jakákoliv kouzla schopná jej přenést pryč. A tak, když se jeho pronásledovatel vynořil ze změti rostlin ani ne třicet metrů od něho, hlasitě zvolal: „Ať tě Smrt zatratí, Kamire!!“ Pak se rozplynul v černý dým a nechal se větrem odnést daleko odsud.
Z ramene posla Smrti jen vzlétl ebenový havran a vydal se za prchajícím lichem. Jeho pán potom pro sebe si odpověděl: „Smrt už mě dávno zatratila, Zkázo. Ale tebe zničím, i kdyby to měla být poslední věc, kterou ve světě živých vykonám.“ Pak se Kamir zadíval na stavbu před sebou. Cítil z ní podivné vibrace a vůbec se mu to nelíbilo. Bylo to pro něho, jako kdyby před ním stál jeden z potomků Stvoření, ale přitom magie z chrámu byla úplně jiná, až děsivě zvláštní, něco, co je dobré nechat tak jak je, napospas džungli, která už celá staletí v sobě tuto stavbu ukrývá před zraky všech. A tak se jen posel Smrti dotkl dvou statných stromů u vchodu do chrámu a svou mocí je usmrtil, aby jim vzápětí navrátil život v posmrtné existenci. Pečlivě větvím - za pomoci temnoty - změnil tvar do ostrých bodců. Poté se znovu vydal do nepropustné změti rostlin a zanechal dva vytvořené strážce na místě, aby svým dílem přispěl k ochraně chrámu a zamezil možným pokušitelům, dostat se do něho.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.5 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 10 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 18 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 brmbos 12.06.2008, 19:37:23 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: brmbos ze dne 10.06.2008, 15:38:19

   Nic hrozného to není.
Jedovatí hadi bývají většinou malí, ale připusťme, že se jedná o opravdu velikého hada jako je kobra královská (Ophiophagus hannah). Ta mívá tak 2 metry, ale jsou vyjímeční jedinci dosahující až 4 metrů (http://www.reptarium.cz/photogallery/elapidas/7178).
Co mě zarazilo a donutilo k úsměvu, byly ty výrůstky. Had nemá žádné končetiny, jedinými výrůstky mohou být třeba "růžky" Cerastes cerastes viz http://reptiliakvalitne.cz/zobraz.php?id=33&co=hadi
 ze dne 12.06.2008, 20:28:11  
   Sirnis: jo tohle
no tak mě šlo prostě udělat vlastního hada, jak jsem uvedl do fantasy světa, proto jsem mu dal ty výrůstky
 brmbos 10.06.2008, 15:38:19 Odpovědět 
   Pěkné vyprávění, docela mě oslovilo, početl jsem si. Díky.

Jen ta pasáž s hadem .... to jsem se docela zasmál. To víš my co chováme hady do toho trochu vidíme.
Kvůli tomu se ale netřeba trápit, i takový Kulhánek napsal nesmyslnou povídku o pavoucích.
 ze dne 10.06.2008, 22:09:28  
   Sirnis: no jako čistě pro zvědavost by mě zajímalo, co nebo teda jaké chyby jsem se dopustil s oním hadem?

ale zas člověk to nemůže brát vážně, přeci jen zaprvé nepoužil jsem žádný dá se říci existující druh hada a do svého fantasy světa jsem vytvořil vlastního jedovatého hada, ale stejnak červík zvědavosti tápe nad tím, co že to jsem tedy udělal nesmyslné?
 Šíma 08.06.2008, 15:58:23 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 08.06.2008, 15:24:06

   Díííky, Chemiku! ;-)))
 Šíma 08.06.2008, 15:26:56 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 08.06.2008, 15:24:06

   P.S. Dvě postavy v ději, jedna dává a druhá bere život, přestože je někde malý zádrhel, Stvoření patrně nemá svou moc díky Nicotě a protože jsem nečetl předešlou sérii, musím si počkat, co se stane a "vo co tady de"! :-DDD
 ze dne 08.06.2008, 17:15:15  
   Sirnis: no abych to nějak vyjádřil, protikladem smrti je samozřejmě život, ale vzhledem k tomu psát život jako jméno boha nebo prostě vyšší bytosti, mi přišlo to takové divné, tak jsem to pojmenoval právě Stvoření
co se týče potomci Smrti jsou poslové Smrti, a berou život (když mohou)
zatímco Stvoření má Atovin, kteří mohou zas dávat život a právě s živými tvory jsou v kontaktu
a Nicota je vlastně mezi oběma, je sama za sebe ale ani Smrt ani Stvoření s ní nejsou zadobře
ještě bych mohl dát "vícerobohů" ale zatim to nechám u třech, když tak v dalších "knihách" to rozeberu mytologii a tak..
 Šíma 08.06.2008, 15:24:06 Odpovědět 
   Postav pomalu přibývá je děj se pomaloučku pohybuje kupředu... Napadlo mě, pokud je Lich jméno postavy, mělo začínat vždy velkým písmenem, avšak všiml jsem si, že je na několika místech malým. Když je něco liché, není to tuším do páru, nebo je to na dvě věci... ;-))) Patrně to bude ještě hodně zajímavé!
 ze dne 08.06.2008, 15:34:20  
   m2m: Lich je nemrtvý čaroděj, nebo jak jej nazvat...
Jméno to nejni... :-)
 m2m 07.06.2008, 14:32:17 Odpovědět 
   Ahoj!

Něco se vskutku objevilo, stejně jako se objevily chybky (chybějící čárky, íčka /oči se rozzářily/, opakování slov /pár jedových zubů...pár kapek/), vyskytla se i jedna trochu nešikovněji postavená věta.

Ale veskrze jsem potěšen.
Zdá se mi, že tenhle styl vyprávění Ti sedne mnohem víc, sluší Ti, liší se od Posla Smrti i od předcházejících částí Trůnu, ale je lepší. Sedí mi víc.
I když se tak nic neděje, díky tomuhle stylu vyprávění je text svižný.

Známka...
No, vzhledem k chybkám musím již opětovně jít dolů, protože mě mrzí, že stále a stále se chyby objevují, i když Ti byly vytýkány, ale těší mě, že oproti minulé části se přeci jen technická stránka textu znatelně zlepšila.
Když k tomu připočtu opravdu zajímavější styl a konečně opětovné seznámení s Kamirem a nastolení zajímavé otázky "Co bude s Atovin?" a moje poslednější horší čísélko u známky, asi přivřu obě oči :-)

Považuj moji jedničku za výraz naděje, že se budeš snažit, že Ti ji budu moci dát i příště.
Jen pozor na ty chybky.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Klapalo okénko,...
arnoV
Bludná planeta ...
dimitrij
Temné struny
Sonic
obr
obr obr obr
obr

PRÝ NEZAHRAJU ÉČKO
Odváté zrnko popela
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr