obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kdo žije z naděje, zemře hlady."
Walter Benjamin
obr
obr počet přístupů: 2915543 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39807 příspěvků, 5772 autorů a 391761 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalóra-3 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 22.04.2009, 6:13  
A je tu další díl příběhu o elfce, která je zkoušena osudem, co všechno dokáže vydržet.
Copak se uděje tentokrát?
Komu se lepí smůla na paty?
Jak se vede Mëllindě?
Co jí osud připraví?
Čtěte a uvidíte.
 

III. - Smůla se lepí na paty.


Neúprosný čas plynul vpřed, a než se jeden nadál, uběhly pomalu čtyři dlouhé roky. Pán Rindon se každou noc pilně snažil, aby jeho žena opět přišla do jiného stavu, ale moc se mu to nedařilo. Pokaždé, když se jí zeptal, zda se povedlo a ona odpověděla ne, byl vzteky bez sebe a proklínal ji do horoucích pekel. Často jeho zlostný výstup skončil tím, že ji nešetrně uhodil do tváře a ječel na Mëllindu, že je naprosto neschopná. Elfka už byla proti jeho výbuchům vzteku imunní. Nic neříkala a nesnažila se nijak hájit, neboť to stejně nemělo cenu, protože on si stále vedl svou. Nehodlala zbytečně plýtvat svou energií na malicherné hádky s tímto natvrdlým půlelfem. Potřebovala vnitřní sílu na důležitější věci, než byly půtky s manželem. Musela dohlížet na správný chod tvrze, protože Rindon se o to již starat nehodlal. Měla starostí nad hlavu a její nevydařený choť jí v ničem nepomáhal, spíš naopak, vše jí jen stěžoval. Jeho jedinou zálibou se v posledních letech stalo to, že nepřetržitě Mëllindu šikanoval a domáhal se dědice. Mëllinda se mu snažila jemně vysvětlit, že zrození dítěte není tak jednoduché jako upéct chleba. Obzvlášť u elfů to bývá výjimečné, když se děti narodí jen pár let po sobě, protože většinou mezi jednotlivými potomky bývá věkový rozdíl i několik desítek či stovek let. Rindon jejím výtkám však nevěnoval pozornost, prostě si něco usmyslel a ona se mu musela podvolit, ať dobrovolně či z donucení.
Jednoho dne se jí opět otázal, zda bylo jejich sblížení plodné a Mëllinda mu konečně odpověděla ano. Byla to pravda, znovu zjistila, že čeká dítě. V ten den byl Rindon velmi šťastný a dokonce jí řekl i pár něžných slov, což u něho nebylo zvykem a elfku to velice překvapilo, neb to nečekala. Půlelf hned musel jít tuto dobrou zprávu oslavit. Se svými kumpány se napájel ve Werdenské krčmě vínem a pivem až do brzkého rána.
Mëllindu též těšilo, že je v očekávání a jen se modlila, aby to malé, co se rozhodlo přijít na svět, byl hoch. Z nějakého důvodu se obávala, že kdyby to byla dívka, tak by jí ji nečekalo nic dobrého.

Během Mëllindina jiného stavu se zdálo, že se Rindon přece jen trochu změnil. Nekřičel na ni, nebil ji a dokonce se k ní i vlídně choval. Nosil se jako pyšný páv, když šli spolu na krátkou procházku po vsi, aby všem ukázal, že on je budoucí otec. Co Mëllindu překvapilo, bylo to, s jakou pečlivostí začal vybavovat dětský pokoj vedle jejich ložnice. Nechal u řezbáře vyhotovit krásnou kolíbku a spoustu dřevěných hraček pro svého budoucího syna a dědice. Věřil, že to bude chlapec a všichni, i porodní bába a léčitel, ho v jeho domněnce jen utvrzovali. Mëllindě to bylo jedno, hlavní pro ni bylo to, aby se dítě narodilo zdravé a mohla jej zahrnout péčí a láskou, která se jí dlouho hromadila v srdci.
Dny se ploužily kupředu a Mëllindino těhotenství probíhalo v naprostém pořádku. Léčitel Leonard na ni bedlivě dohlížel a elfka se pomalu pěkně zakulatila. Několik dnů předtím, než se dítě rozhodlo přijít mezi ně, se už sotva hýbala a spíš jen posedávala a ztěžka si odfukovala. Maličké v jejím břiše se mělo čile k světu, hýbalo se, kopalo a dávalo své matce hodně zabrat. Mëllinda neustále chodila s jednou rukou na vystouplém břiše a druhou rukou si podpírala namožená pobolívající záda. Ženy ze vsi jí nosily různé pochutiny a podstrojovaly jí, aby se nastávající matce dobře dařilo.
Pak přišel ten toužebně očekávaný den. Celý dům pána Rindona byl vzhůru nohama. Všichni pobíhali sem a tam. Služky nosily teplou vodu a čistá prostěradla. Léčitel přispěchal a spolu se dvěma služkami a s nastávající matkou se zavřel v pánově ložnici. Rindon byl nervózní a nedočkavě pochodoval po chodbách svého sídla. Zdálo se to jako věčnost, kdy bylo z ložnice slyšet jen naříkání, sténání, bolestivé výkřiky a uklidňující hlas léčitele, který říkal.:
„Ještě chvilku, má paní. Dýchej, zhluboka dýchej a tlač. Už to bude."
Ale stále se neozývalo to, co chtěl Rindon slyšet nejvíc. Pláč svého právě narozeného syna. Najednou nastalo v ložnici dlouhé téměř hrobové ticho. Pootevřely se dveře a z pánova pokoje proklouzly ven obě služebné. Jedna nesla umyvadlo s načervenalou vodou a druhá pečlivě zavinutý balíček a zavřela za sebou.
„Tak co? Stalo se něco?" otázal se Rindon služebných.
Dívky jen sklopily provinile hlavu a bezeslova se rychle vytratily, neboť se obávaly pánovy zloby. Za chvíli nato vyšel na chodbu léčitel. Rindon se k němu přihnal s nedočkavým výrazem ve tváři.
„Mistře, řekněte mi, je to hoch?"
Léčitel si smutně povzdechnul. „Ano, můj pane, máte syna…“ ale větu nedokončil, neboť mu půlelf skočil do řeči.
„To je báječné." Rindon se rozzářil a sevřel léčitele v medvědím objetí.
„Ani bych neřekl," utrousil léčitel truchlivě.
„Jak to? Proč mluvíte s tak pohřebním výrazem? Měl byste mi blahopřát."
„Rád bych, pane, ale musím vám oznámit ještě něco, co se mi říká jen velmi těžko."
„Co je to?"
„Váš syn je... ehm...,no jak to jen jemně říct. On je…" Zadrhnul se léčitel.
„Je co? Znetvořený, postižený nebo snad něco jiného?"
„On je mrtev." Oznámil mu léčitel s těžkým srdcem.
„Cože? Ale jak je to možné?"
„Je mi to líto, můj pane, ale udusil se. Při porodu se mu několikrát ovinula pupeční šňůra kolem krku a on se na ní uškrtil. Snažil jsem se ho oživit, pane, ale bylo již pozdě. Nešlo tomu zabránit."
„NEVĚŘÍM TI." Rindon zaječel jako šílený. „Můj syn žije! Musí žít!"
„Ne, můj pane, zemřel." Léčitel se snažil položit mu ruku na rameno a uklidnit ho, ale půlelf jeho dlaň setřásl.
„Za to může ta elfská mrcha."
„Nikdo za to nemůže, můj pane, snad jen bůh a ten si povolal vašeho chlapce k sobě," řekl chlácholivě léčitel.
„To je její vina, že můj syn zemřel.“ Vedl si svou, jako by léčitele nevnímal. „Však ona za to zaplatí." Pronesl rozčíleně a už se hnal ke dveřím do ložnice.
Léčitel mu v mžiku zastoupil cestu.
„Teď tam nechoďte, pane. Vaše choť potřebuje klid a i vy jste příliš rozrušen."
Jenže Rindon měl vzteky rudo před očima a nebyl k zadržení. Odstrčil prudce lékaře od sebe a vtrhnul do ložnice. Mëllinda spočívala na posteli bledá v obličeji, úplně vyčerpaná, zpocená a apatická. Rindon přiskočil k loži, chytil elfku za skleslá ramena, třásl s ní jako pominutý a řval, až se stěny pokoje otřásaly.
„Cos to provedla?! Ty čarodějnice! Zabila si mého syna, vražedkyně. Nenávidím tě, ty prokletá elfská mrcho."
Mëllinda neměla sílu se jakkoliv bránit, na tohle byla příliš oslabená, fyzicky i duševně. Její srdce krvácelo nad ztrátou dalšího dítěte. Bylo jí jedno, že s ní Rindon cloumá jako větrná bouře s lístkem na větvi, ona ho nevnímala, protože byla hluboce ponořena do vlastního zoufalství a bolesti. Copak jí ten na hoře nemůže dopřát alespoň trochu toho obyčejného štěstí? Kolik si toho bude muset ještě protrpět, než nalezne klid pro svou duši a srdce? Na to jí nikdo odpovědět nedovedl. Rindon s ní neustále lomcoval a vřeštěl na ni jako smyslů zbavený, ale ona se na něho nepodívala a ani hlásku ze sebe nevydala. Naštvaně s ní praštil zpět do postele a přešel do dětského pokoje. Tam si hodlal vylít svou zlost. Začal kopat do všeho, co mu přišlo pod nohy, do skříní, do kolíbky, až z nich lítaly třísky. Potom otevřel okno a vyhazoval z něj veškeré hračky a nastřádané oblečeníčko pro svého mrtvého synka. Bušil pěstmi do zdí, až si odřel kůži na kloubech prstů. Potřeboval své zoufalství vykřičet do všech světových stran.

* * * * * *

Od tohoto dne se Rindon vrátil zpět ke svému starému já a to nové zakopal hodně hluboko do podvědomí. Zlobil se na celý svět, na bohy a především na Mëllindu za smrt jejich syna. Opět se z něj stal krutý a velmi zlý muž s nadměrně pádnou rukou. Život s Rindonem byl k nevydržení, že by jeden nejraději utekl. Často vysedával v hospodě ‚U kokrháče' a domů chodil nad ránem zdrátovaný, jak zákon káže. Už skoro nedovedl mluvit normálně, jen hulákal, nadával a osočoval se na každého, kdo mu přišel do cesty. Zanedbával své obvyklé povinnosti, a tak veškeré starosti o chod vesnice i tvrze přešly na jeho smutkem sužovanou ženu. Mëllinda se snažila dělat vše, co bylo v jejích silách, aby si nikdo z vesničanů nevšimnul, že s ní není něco v pořádku. Bylo toho na ni moc, ale dokud se zabývala prací a drobnostmi týkajícími se spravování mužova majetku, tak to šlo. Snažila se být silná a ukazovat, že ji jen tak něco nepoloží. Avšak když přišel večer a ona ulehla do postele, byla z toho téměř na dně, protože ji přepadly myšlenky, které přes den díky své aktivitě zaháněla. Bolest srdce ze ztráty dítěte ji stále trápila a její muž to nevnímal. Nezajímalo ho, že ona trpí stejně jako on, protože se utápěl ve svém vlastním žalu a zoufalství.
Nějakou dobu dal Rindon Mëllindě pokoj a vybíjel si své touhy v náručích jiných žen, což elfce nevadilo, neboť o jeho doteky nestála. Nikdy jí nebylo nijak zvlášť pochuti, trávit s ním noci, ale byla jeho žena a musela vykonávat své manželské povinnosti. Jenže teď měla vůči němu odpor, začal se jí hnusit tak, že Rindona často odmítala. Ten na ni sprostě zaječel, opustil jejich manželské lože a odebral se z domu do postele nějaké povolnější ženy. Takže se stalo pravidlem, že pán vesnice Werden trávil noci mimo své sídlo.
Všichni vesničané si té napjaté atmosféry, co panovala mezi jejich pánem a paní, všimli. Ženy Mëllindu litovaly a mrzelo je, že ta hodná, a předtím usměvavá, elfka je nyní zkroušená a plná smutku. Snažily se svou paní rozptýlit, a tak ji zvaly mezi sebe na draní peří, vyšívání, dělání jiných ručních prací a pokoušely se zvednout jí náladu. Elfka jejich snahu oceňovala, ale stejně se jim to nedařilo. Mëllindinu tvář stále zdobil chmurný výraz a každé dítě, které kolem ní proběhnulo, jí připomnělo, o co všechno byla ochuzena, když si bůh usmyslel vzít si jejího synka k sobě. V ten okamžik, ať se snažila být sebevíc statečná, na ni toto vědomí dopadlo jako těžký kámen a ona začala plakat.
Tolik si přála mít někoho, koho by mohla ze srdce milovat, o koho by mohla s láskou pečovat a koho by s chutí přivinula do své opuštěné náruče. Cítila v sobě prázdnotu, která v ní zela jako obrovská černá díra a ta ji pomaličku zevnitř pohlcovala. Často během dne bloumala po vsi a kontrolovala, zda je všechno tak, jak má být, anebo se jen bezcílně procházela po rynku a mezi hliněnými domky.
Jejího zoufalství si povšiml i Oldwin. Moc dobře věděl, že paní Mëllinda nemá s pánem Rindonem zrovna lehký život. Měl tu elfí paní velmi rád, vlastně by se dalo říci, že ji tajně miloval už od doby, kdy ji poprvé spatřil jako malý chlapec. Samozřejmě že by jí to nikdy nepřiznal, ale o to více ho bolelo, když viděl její smutný pohled v těch nejkrásnějších tyrkysově modrých očích, jaké kdy zřel. Přemýšlel, jak by jí udělal radost a přitom, aby na sebe zbytečně neupoutal pozornost zuřícího vůdce vesnice. Tak si vybral chvíli, kdy si byl jist, že je paní úplně sama, neboť pán Rindon odjel s několika muži na lov.

* * * * * *

Jednou se Mëllinda zase procházela po osadě a v očích se jí třpytily slzy a tekly po tvářích. Zašla do zahrady za kamenným domem svého muže a sedla si na lavičku pod strom. Už plakala delší dobu a kapesník měla úplně mokrý od slz. Sklonila hlavu a dál dávala průchod své bolesti. Najednou se jí před očima objevil čistý, bílý, plátěný kapesník.
„Mohu vám nabídnout svůj, má paní." Pronesl mladý mužský hlas.
Vzhlédla a přední stál tmavovlasý mladík, usmál se a na jeho nose byl znát malý hrbolek po zlomenině.
„Děkuji ti, Oldwine," popotáhla a přijala nabízený kapesník. „Neměl by ses ke mně přibližovat, neboť by ti mohla hrozit nová zlomenina nosu anebo ještě horší újma na zdraví."
„Myslím, že to podstoupím. Pro vás, má paní, cokoliv přetrpím. Neplačte už, prosím, budete mít opuchlé oči a to vám nesluší."
Mëllinda posmrknula a utřela si uplakané oči jeho kapesníkem. Oldwin před ní poklekl na jedno koleno.
„Něco jsem vám přinesl, paní Mëllindo." řekl a zpoza zad vytáhnul kytičku kopretin.
Elfka si je od něho vzala, tahle pozornost jí vykouzlila lehký úsměv na líci.
„Jsou krásné." povzdechla si elfka.
„Ano, stejně nádherné jako vy, má paní."
„Děkuji, Oldwine, jsi moc milý," špitla a z oka jí ukápla další slzička.
Oldwin natáhl ruku, ale včas se zastavil. Nehodilo se, aby tak důvěrně utíral slzy a utěšoval svou paní, proto jen pronesl.
„Neplač, má paní, přestaň se trápit."
„Promiň, Oldwine, jen mě tvůj dárek dojal. Nikdy jsem ještě od nikoho květiny nedostala." podotkla Mëllinda.
„Tak to jsem rád, že jsem v něčem první," pousmál se, „náš pán si vás nezaslouží. Je na vás příliš zlý. Neměl by se k vám takhle ošklivě chovat."
„A ty bys neměl takhle mluvit o svém pánovi, měl by jsi ho ctít, Oldwine."
„Nezastávej se ho, paní. On si mou úctu, ani vaši, nezaslouží. Je to darebák a krutý ničema."
„Kroť svůj jazyk, mladíku. Stále je to tvůj pán a můj muž."
„Jak ho můžete hájit, má paní, po tom všem, co vám udělal?" zeptal se nechápavě mladý muž.
„Oldwine, jsi příliš mladý, než aby si to pochopil."
„Copak se vám líbí, když vás bije? Já bych na vás, má paní, nikdy ruku nevztáhnul."
Mëllinda natáhla ruku a dotkla se jemně mládencovy tváře.
„Já vím, Oldwine. Jsi hodný a laskavý člověk." pronesla s posmutnělým úsměvem.
Oldwin uchopil její dlaň do své a něžně ji sevřel.
„Tady nikdy šťastná nebudete, má paní. On vás utrápí k smrti. Opusťte ho a odejděte od něj pryč," naléhal mladík.
„Ráda bych, ale nejde to."
„Proč ne?"
„Je to můj manžel a já mu patřím," odvětila smutně, „nenechal by mě dobrovolně odejít."
„Tak utečte a já vám rád pomohu."
„Jsi pošetilý mladík, Oldwine. Kdybych utekla, našel by mě a odvlekl zpátky a tebe, můj milý bláhový příteli, by krutě potrestal za to, že jsi mi pomohl. Ne, musím zůstat a dál nést svůj úděl Rindonovy ženy," odpověděla mu Mëllinda.
„Jak můžete tohle snášet, má paní?" zeptal se pobouřeně Oldwin. „On vás nemiluje a vy jeho také ne. Jen vám pořád ubližuje. Každý ve vsi ví, že vás bije, a léčitel je ve vašem domě skoro stálý host."
„Nedělej si o mě starost, Oldwine, já to přežiji." uklidňovala jeho rozhorlení Mëllinda.
„Ale já už se na to nemohu dívat, má nejdražší paní. Nechci přihlížet, jak vás svým zacházením ničí čím dál víc."
„Jsem ti vděčná za tvou přízeň a starostlivost. Slova, jež si vyřknul, mě moc hřejí u srdce, ale to nemění nic na tom, že jsem Rindonova žena. Snaž se to pochopit, Oldwine. Buď mým přítelem, ale nijak nezasahuj do věcí, jež jsou mezi mnou a tvým pánem." Uchopila jeho ruku do svých dlaní a pevně ji stiskla. „Žádám tě o to. Nechtěj na sebe přivolat Rindonovu zlobu. Zničil by tě a já potřebuji vědět, že je někdo, s kým si mohu občas popovídat. Že mám přítele, který je na mé straně a chápe mé pohnutky."
„To po mně nemůžete chtít, má paní," namítl Oldwin.
„Žádám tě a naléhavě prosím. Pokud mé prosby nechceš vyslyšet jako přítel, tak ti to přikážu jako tvá paní."
Oldwin si těžce povzdechl. „Dobrá, má paní. Udělám, co po mně chceš, i když se mi to příčí. Budu z povzdálí sledovat vaše trápení, ale vězte, že můžete za mnou kdykoliv přijít a požádat o pomoc."
„Děkuji ti, Oldwine, ale nebude to zapotřebí."
„Jak myslíte, má paní. Víte, kde mě hledat."
Přikývla. Oldwin se zvednul z pokleku a ona pustila jeho ruku.
„Přeji vám krásný zbytek dne, má paní."
„Já tobě též."
Mladík se otočil a odešel. Mëllinda zůstala sama sedět na lavičce a v ruce držela kopretiny a na klíně jí ležel Oldwinův kapesník. Jeho návrh byl lákavý, ale nereálný a ona ho nechtěla vystavit nebezpečí, které by na ně pak číhalo na každém rohu a za každým stromem. Věděla, že kdyby utekla, Rindon by ji hledal tak dlouho, dokud by ji nenašel, protože svůj majetek nikdy z očí jen tak nespouštěl. Ona mu patřila, protože si ji koupil, a jediná naděje na její svobodu byla jeho smrt. Musí to přečkat. On, narozdíl od ní, nebude žít věčně. Déle než ostatní lidé to ano, ale jeho matka byla prachobyčejná smrtelnice, takže i na něho dolehne únava životem a smrtelnost. Jen jí nezbývá nic jiného, než čekat a přežít do té doby, než přijde jeho čas.

* * * * * *

Přežít, ano, to je to správné slovo pro existenci, kterou Mëllinda vedla. Nebyl to žádný plnohodnotný život, jen přežívání ze dne na den, z měsíce na měsíc a z roku na rok. Snažila se postupně čerpat svou vnitřní sílu a odolávat všemu, co přicházelo z Rindonovy strany. Starala se o veškeré záležitosti týkající se chodu osady a tvrze. Rindon si jí všímal, jen sporadicky a neustále na ni vrčel, vrhal zlé pohledy a častoval ji krutými urážkami, v soukromí i na veřejnosti. To se dalo přestát, hlavně když po ní nechtěl, aby s ním spala. Pokaždé, když na to jenom pomyslela, se jí zvednul žaludek a měla co dělat, aby ho uklidnila. Tenhle podivný stav příměří, pokud se to tak dalo vůbec nazvat, trval něco málo přes dva roky. Mëllinda nabrala dost nových sil po tom těžkém a tragickém porodu. Začala se i vyrovnávat se ztrátou synka, který byl pojmenován Rideon a pohřben druhý den po té nešťastné události do rodinné hrobky na Werdenském hřbitově. Bývala často sama, ale pokud to šlo a Rindon byl mimo ves, chodil ji navštěvovat Oldwin a nosil jí čerstvé květiny a povídali si. spolu Alespoň trochu štěstí v podobě dobrého přítele se na ni usmálo. Samozřejmě o tom její manžel nesměl vědět, jinak by Oldwina za jeho opovážlivost přísně potrestal. Hlavně v posledních dnech trávil Rindon víc času venku než doma a Mëllinda sedávala u večerního jídla úplně sama, i když na jednu stranu se vůbec nezlobila, neboť se nemusela dívat a ten Rindonův pivem a vínem podlitý kalný zrak a zamračený obličej.


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 11 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 25 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 31.01.2010, 15:55:20 Odpovědět 
   Chudák holka. Takovejhle ,,kopanec,, si nezasloužila. Nu snad se kolo osudu brzy otočí v její prospěch. Takovýhle marast nemůže trvat dlouho. Budu jí držet palce. Ještě že ve vsi žijí lidé, kteří se s ní snaží přátelit.
 ze dne 31.01.2010, 19:46:37  
   Annún: Díky za komentík Kondrakare. :-)
 Tracy Harper 22.04.2009, 21:13:14 Odpovědět 
   Tyjo, na tebe nezvykle krátký :) Ale dobrý :)
Chudák Mellinda, přijít o dvě děti... No, pořád čekám, kdy se tam objeví jistá osoba ;)
 ze dne 23.04.2009, 8:27:15  
   Annún: Děkuji Trancy,
možná dnes krátké, né každý díl musí být dlouhý jak týden před výpaltou. Vím koho čekáš, ale zatím tě zklamu ten jistý se do tohoto příběhu začlení až později. Neboj se dočkáš se. :-))
 Amater 22.04.2009, 19:57:24 Odpovědět 
   Musím se přiznat, že se mi to moc to nelibilo. Neznám předchozí díly, ale ta elfka je prostě mouchy snězte si mně. Celou dobu jen čeká a čeká a nechá sebou mávat. Trpí to jistě, ale připomíná mi to některé ženy, které prostě jsou s muži dokud něskonči v horbě s nožem v zádech. Kdyby tam nebyl elf zasadím do středověku, dnes a je to stejné. Kdyby bylo tam aspoň něco... promiń.
 ze dne 23.04.2009, 8:28:37  
   Annún: Kdyžtak si přečti předchozí díli a uvidíš, jestli se ti to nebude líbit anebo změníš názor.
 ze dne 23.04.2009, 8:17:02  
   Annún: Díky za komentář Amatere,
ale nemyslím si, že by elfka byla mouchy směste si mě. Elfové mají zvláštní náturu a manželství, ikdyž vynucené je pro ně svým způsobem svaté. Ona nemá jinou možnost. Je žena a ne bojovník, nemůže svého manžela střískat i když by si to v duchu přála.
 Šíma 22.04.2009, 13:18:44 Odpovědět 
   Je to patrně velmi těžké žít s takovým ničemou, protože kdybych jej označil za člověka, patrně by šlo o výsměch, přestože je náš záporný hrdina napůl elfem. Určitě se nemůže měřit s ušlechtilými elfskými city, i když také mezi elfy mohou být černé ovce, věřím, že jsou o mnohem "lepší", než-li lidé (byť jde jen o fiktivní bytosti). Napadlo mě, copak toho pána tvrze žere? Co dusí v sobě? Proč utratil tolik peněz za ženu, kterou nenávidí k smrti? Něco za tím musí být, protože nic není jen tak! Snad se to dozvíme v další části!

Jednička! Ačkoliv je tento textík o vážných věcech, četl se dobře a trefně poukazuje na to, že si s námi Osud mnohdy nepěkně zahrává! Jenže, třeba jen sklízíme to, co jsme kdysi zaseli...
 ze dne 22.04.2009, 18:55:50  
   Annún: Děkuji Šímo,
jisté vysvětlení toho, co Rindona žere je v předchozím díle. Jde o to, že se mstí za svou matku, kterou svým způsobem zneuctil či pobláznil jeden elf a pak ji nechal být s nenarozeným dítětem na krku. Rindonova matka díky tomu elfy nesnášela a tuto nenávist vštípila i svému synovi, který ji v sobě nestále. A protože se nemůže pomstí muži, jež ho splodil, tak si vybíjí zlost na neviné ženě, jen kvůli tomu, že je elfka.
 amazonit 22.04.2009, 6:13:19 Odpovědět 
   Vystavuješ hlavní hrdinku skutečně nelidskému zacházení, přímo mukám. Snad o to lépe se jí povede v budoucnosti, zaslouží si zbytek života jako v ráji, protože peklem si už prošla...
Přesto že ji tak zkoušíš, jsi jí dala aspoň nějakou tu spřízněnou duši, na kterou se může obrátit, pocit, že není tak úplně sama.
Uvidíme, kolik toho ještě bude muset přestát, než se vše v dobré obrátí.
 ze dne 22.04.2009, 8:13:38  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Vše zlé bývá pro něco dobré, ale peklo bohužel teprve přijde, tohle je zatím očistec. Však slibuji, že časem ji ani ráj nemine. Musela jsem jí přidělit i nějakéh toho přítele, i když jen pouhého smrtelníka, aby nebyla tak sama a byl tu někdo, kdo se jí zastane, až nastane ten správný čas.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Píseň přežití- ...
Iserbius
Moment překvape...
fossil
Panoptikum stín...
Sai
obr
obr obr obr
obr

Kosmické hlasy I.
Jáchym Vostřický
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr