obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915323 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389997 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Moře lásky ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 21.05.2009, 21:10  
Tento textík je jen výsledkem škádlení jedné múzy a je v něm (zdá se) více tágů, než skutečného textu a proto budu rád, pokud tágy zafungují a zároveň doufám, že jsem žádný z nich nezapomněl uzavřít!

P.S. Zdravím také své šotky a Peliona, který sice není šotkem, ale prý mi držel palec! ;-)))
 

      Umírám. Je konec. Že je to banalita? Řekněte to mému mozku, který se vzpírá a vyhazuje nohama jako kobyla. Ne, jako kobyla ne, jako... Těžko se přemýšlí, když je člověk na konci a vše se v něm bouří a ještě netouží po smrti... Asi vás zklamu, protože mi před očima neběží žádný film. V tom kině je asi momentálně zavřeno, nebo mají dovolenou. A Bohu je to jedno... Smrt si už brousí kosu, slyším ji.

      Svííííst. Svííííst. Svííííst.

      Ježí se mi chlupy na krku. Je to příšerný zvuk. Co bude dál? Ležím v trávě nedaleko mořského břehu, o který se rozbíjejí studené vlny oceánu. Slyším hukot větrem hnaných vln a jejich drobné kapičky mě smáčejí na tváři. Je mi zima a ten studený vítr tomu taky nepřidá. Už? Už to bude? Čekám kdy to přijde, protože už necítím nohy ani ruce, ale zdá se, že má smrt smysl pro humor a jakýsi druh ironie.

      Kde jsi? Ptám se v duchu. Neodpovídá a jen tiše obchází kolem. Jsem tu sám a nad hlavou mi létají racci. Asi mi touží vyklovat bulvy, jen co vydechnu naposled. Snad mi nevyklovou oči ještě zaživa. Vítr šustí a nezúčastněně ohýbá trávu, jako by na to byl zvyklý a cizí smrt jej ani v nejmenším nezajímala. Může vítr zemřít? Možná ano, ale já to už nezjistím...

*****


      Jsem tady, ozvalo se mi v hlavě. Čekal jsi dlouho?

      Dlouho ne! Řekl jsem. Jazyk se mi trochu pletl, připadal jsem si jako opilý.

      Nebude to bolet! Řekla mi.

      Opravdu ne? Zeptal jsem se v duchu. Jazyk se mi lepil na patro a v ústech jsem měl takovou zvláštní pachuť.

      Ne, jsem s tebou a budu s tebou, dokud to neskončí... Řekla mi a laskala se se mnou, jako by byla mou milenkou.

      Copak se Smrt zbláznila? Tančili jsme spolu nad zemí, alespoň mi to tak připadalo. Možná se mi jen točila hlava z nedostatku kyslíku v krvi. Už jsem ani netušil, zda-li vůbec ještě dýchám... Srdce mi přestalo bít. Tak tohle je konec? Opravdový konec a dál už nebude nic?

      Co bys ještě chtěl? Zeptala se mně spolu se zvonivým smíchem.

      Jak poznám, že jsem žil? Zapochyboval jsem.

      Poznáš to, až přijdeme na místo! Řekla mi a štípla mě do tváře. Nebolelo to.

      Ty si děláš legraci! Zamračil jsem se. Nejsi vůbec taková, jakou jsem si tě představoval...

      Jsem smrt... Zamyslela se. A jaká bych měla být?

      Já nevím... Co se vůbec stalo? Proč umírám?

      Měl jsi nehodu! Řekla mi. Obyčejnou nehodu, ale to nevadí, stejně ti to bude jedno.

      Budu vědět na druhé straně, co se tu na zemi děje?

      Ne! Řekla mi. K čemu by ti to bylo?

      Já nevím, řekl jsem a nechal se unášet prostorem v divokém a nekončícím tanci. Dokonce jsem měl dojem, že slyším hudbu. Zněla tak božsky a dokonale mě uklidňovala. Zavřel jsem oči, tedy pokud jsem ještě vůbec nějaké oči měl a naslouchal zvukům této nadpozemské melodie. Tělo jsem měl lehké jako pírko, jen jedno mne rmoutilo, neviděl jsem nikde ten světelný tunel, či co to vlastně mělo být. A pak... Pak se to stalo... Ono vytržení z vlastního těla... Vše zmizelo a já se ocitl v jakési prázdnotě a nebyl jsem tam sám.

*****


      Kde to jsme?

      V bezčasí... Řekla mi Smrt. Tady čas stojí na místě.

      Nic tu není! Namítl jsem.

      Přej si něco! Pobídla mě. Ptáte se, jak vypadala? Docela obyčejně, jako taková pohledná mladá děva. Prostě holka krev a mlíko. Kosu, ani jiný smrtící nástroj, jsem neviděl. Tančila mi před očima a točila přitom divoce svou rudou sukní.

      Kde máš kosu? Zeptal jsem se.

      Tady je mi k ničemu! Usmála se.

      Proč já?

      Proč ne ty?

      Vážně mě to zajímá... Na světě je fůra lidí... Proč já?

      Které neznáš? Zastavila se. Ale já si přišla pro tebe a ne pro ně.

      Jaká to byla nehoda?

      Spadl jsi autem ze srázu a vypadl jsi z něj v půli cesty! Řekla mi a dala si mou ruku do dlaní. Podívala se mi svýma modrýma očima do těch mých a já v nich viděl klid a mír. Usmála se. Měla hezky na rudo namalovaná ústa. Její tvář vůbec nevypadala na to, že nepatří dívce z masa a kostí.

      Jsi živá?

      Já? Zasmála se zvonivě. Jsem smrt, nejsem živá!

      Co se stalo? Pil jsem?

      Nepil, řekla mi. Pil ten druhý, ale ten přežil, přestože si rozbil automobil.

      Proč já?

      Nepamatuješ si to? Zamyslela se.

      Co bych si měl pamatovat?

      Přál sis to! Řekla mi a dala se znovu do tance. Vedla mé kroky prostorem bez konce a já opět zavřel oči. Točili jsme se stále dokola. Jak dlouho? Těžko říct, čas tam přeci neexistoval. Otevři oči.

      A co se stane? Zeptal jsem se jí.

      Budeme na místě! Řekla mi tajemně.

      Proč jsme spolu tančili? Vyzvídal jsem.

      Vše je v neustálém pohybu! Pokrčila rameny. Pohyb znamená život!

      Až odejdeš, zůstanu tu sám?

      Ne! Usmála se a políbila mě na čelo. Čekají tu na tebe.

      Existuje nebe a peklo?

      Ne, existuje jen život a smrt... Řekla mi a proměnila se.

      Jsi jiná! Namítl jsem. Nyní už nebyla tou sladkou a něžnou dívkou, ale měla podobu oné seschlé stařeny.

      Ano! Přikývla. Každému co mu patří!

      A hned na to zmizela. Byl jsem sám uprostřed travnatého pole s kopci. Na nebi se převalovaly mraky, ale slunce jsem neviděl. Kde to jsem? Ptal jsem se sám sebe. Co tu budu dělat? Proč si na nic ze svého života nepamatuju? Co když jsem nezemřel? Co když se mi to všechno jen zdá? Jak poznám co je realita? Existuje vůbec?

*****


      A pak jsem je poprvé uviděl. Spatřil jsem přibližující se postavy. Byly plné pokoje a míru, až mě zamrazilo. Usmívaly se, ale zdálo se mi, že jim chybí opravdový cit. Chtěl jsem od nich odejít, ale nohy mi přirostly do země. Nemohl jsem se ani hnout. Ze všech stran se ke mně sešly podivné postavy, postavily se do kruhu a začaly střídavě tanečními kroky točit oním pomyslným kruhem. Tu vlevo a za chvíli zase vpravo. Usmívaly se na mne a něco na mě volaly, ale já jim nerozuměl. Jen jsem slyšel jejich zvonivý smích. Mraky se rozestoupily a celé pole ozářilo jakési podivné světlo...

      Ne, nebylo to slunce, avšak zdroj toho světla by si s ním v ničem nezadal. A pak jsem vše pochopil. Začal jsem cítit a vnímat ony krásy krajiny i samotných tanečníků a pozvolna jsem si začínal vybavovat jejich tváře. Byl jsem doma? Mí zemřelí příbuzní a známí tančili v kruhu kolem mne a vítali mne. A pak se na nebi ukázali ptáci a ve vysoké trávě se proplížilo několik neznámých živočichů. Kde to jsem? Kruh se zvolna zužoval až jsme nakonec všichni skončili v jednom chumlu, aby se ona pomyslná realita znovu změnila.

      Tisíce rukou trhaly mé tělo na kusy, ale já jsem žádnou bolest necítil. Světlo se kamsi vytratilo. Radost vystřídal smutek a naději beznaděj. Nebe potemnělo a půda pod mýma rukama se začala pomalu propadávat. Nakonec jsme se všichni zřítili do nekonečných narudlých hlubin, ze kterých se ozýval jen pláč a skřípění zubů. Až nyní jsem byl konečně doma a až nyní jsem svým způsobem procitl. Peklo mělo být mým domovem, protože můj život nespěl k ničemu jinému...

      Každému co mu patří! Slyšel jsem čísi skřípavý hlas. Nyní jsme roztrhali tvé pozemské tělo a zbývá rozsápat ještě tvou duši! Připrav se, panáčku na druhou smrt!

      A tehdy jsem zakusil skutečná muka. Agonii bolestí a utrpení ve světě, kde slitování nemělo místo. Ano, byl jsem špatný, ale cokoliv jsem ve svém životě udělal, nestálo za to, co jsem nyní prožíval, dokud jsem se znovu nepropadl do temnoty, ve které nemělo světlo místo... Zemřel jsem podruhé, možná po tisící...

      Vítej mezi námi! Vítej v pekle své vlastní reality!

      Ale já sem nepatřím! Křičel jsem bolestí. Nepatřím sem! Byl jsem jiný...

      Jiní byli oni! Říkal mi kdosi. To ty ses mohl změnit!

      Nevěřím v Boha! Zakřičel jsem.

      My také ne! Smály se na celé kolo podivné temné bytosti ještě v temnějším světě. Neviděl jsem je, pouze cítil. Bůh tady není!

      Stále na mne dorážely jejich zuby a pařáty. Co zásah to můj výkřik bolesti. Křičel jsem a můj křik se rozléhal široko daleko a živil jejich hlad po cizím utrpení. A pak... Pak se znovu něco stalo a já pochopil, co znamená bolest a utrpení. Toto temné a nekonečné agonické moře se zvolna proměňovalo v něco jiného. Tmu vystřídal šero. A ti běsové mi na okamžik dali pokoj, jen mne obletovali sem a tam jako nenechaví komáři.

      Vznášel jsem se nad jakýmsi oceánem, jehož vlny se přelévaly jedna přes druhou. Slyšel jsem hučení větru i temné burácení, přestože by zde nemělo nic být. Kde je ono bezčasí a nekonečný prostor? Temné pekelné postavy se zvolna vytrácely a nad mořskou hladinou začalo svítat. Nebe zrudlo a já čekal s úzkostí v duši, co se vynoří nad zdivočelými vlnami. Nespatřil jsem jediného polétavce, ale zdálo se mi, že slyším křik mořských ptáků.

*****


      Nezemřel jsem? Zdálo se mi to všechno? Byl to jen sen?

      Chvíli trvalo, než se rudý kotouč vynořil nad hladinou, ale do slunce měl daleko. Spíše se podobal žhnoucí hvězdě těsně před výbuchem. Jeho horko mě spalovalo a nutilo odvrátit zrak. Za zády jsem spatřil nejasný obrys pobřeží. Stačilo jen pomyslet, abych se přenesl na skalnatý břeh omývaný nikdy neutichajícími vlnami. Nebylo zde jediného keře, nebo stébla trávy. Jen holá skála.

      Kde to jsem? Zeptal jsem se v duchu. To je konečná stanice?

      Jak pro koho! Ozval se čísi hlas.

      Co je to za moře? Zeptal jsem se.

      Je to moře lásky prolitých slz! Řekla mi nejasná postava, která stála jen kus ode mne. Neviděl jsem jí do tváře. Možná šlo jen o přelud, který byl v tomto světě docela běžnou záležitostí. Moře bolesti a utrpení...

      Lásky? Namítl jsem a stoupl si do stínu. Krvavé slunce se zvolna sunulo na temném nebi a zdálo se, že jej nezastaví ani bachratá temná mračna převalující se sem a tam. Nebude trvat dlouho a ani tento pochybný stín mi nepomůže před jeho nenechavým žárem. Kdybych již nebyl mrtvý, určitě bych se vypařil jako pára nad hrncem.

      Láska je také utrpením a čím více lásky, tím více bolesti a strádání! Řekla mi nejasná postava bez tváře a stoupla si také za velký balvan, aby se ve světle rudého obra nevypařila dřív, než dokončí myšlenku. Čím více milujeme, tím více se bojíme o toho, koho máme rádi. Třeseme se před budoucností a žárlíme na čas, který si užívá naší lásky stejně jako my a ukrajuje z ní s nekonečnou trpělivostí kousek po kousku, dokud nezmizí docela.

      Tohle všechno je to, co zůstalo po lásce mezi lidmi? Zamyslel jsem se. Ale to moře musí být...

      Slané! Souhlasil stín. Lidské slzy jsou také slané. A čím více jich je, tím slanější toto moře bude...

      A co se ukrývá na jeho dně? Zeptal jsem se s temnou pochybností ve své duši.

      Beznaděj, přestože naděje umírá jako poslední... Řekl mi stín a vyšel ze stínu balvanu, aby se vypařil a zmizel mi z očí, protože splnil svůj úkol. Aby lásku vystřídala nenávist a pravdu lež...

*****


      To je jako ve špatném snu! Zamyslel jsem se. Začalo mi být horko. Čím bylo zdejší slunce výš, tím méně mě balvan, za kterým jsem se ukrýval, chránil. Takže konec? Definitivní? Proč to všechno? Kolik existuje Pekel? Kolik pater má Nebe a Ráj? Co se stane až znovu zemřu?

      Vykročil jsem vstříc rudému slunci i převalujícímu se moři, které se rozbíjelo o temná skaliska. Možná se rozplynu dříve, než se odevzdám jeho hlubině. Rudé slunce žhnulo jako pec a ohnivé nebe i temné pobřeží mi zmizelo z očí... Zemřel jsem znovu! Možná naposled, abych se navždy rozpustil v moři utrpení z lásky, které bylo bezedné stejně jako tento donekonečna se převalující oceán. V moři lásky, kde jsem konečně nalezl své štěstí, klid a mír, které snad nikdy nevyschne, dokud bude svět světem a lidé se budou milovat i nenávidět zároveň. A aby mi vlny šeptaly svá sladká tajemství a já klesal stále níž a níž, kam nezabloudí ani ten nejsilnější světelný paprsek.

      Vítej doma, můj milý! Řekl mi známý hlas, abych konečně a navždy nalezl svou ztracenou lásku...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 13 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 36 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 63 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:54:32 Odpovědět 
   18. 07. 2014

Přečteno dvakrát. Nepřipadá mi to nějak ultra senzační, je to jen další teorie, co je po smrti.
Líbilo se mi akorát jezero na konci, jak se doň ponořil.
 ze dne 01.08.2014, 14:09:01  
   Šíma: Dík za názor a zastavení. Nikdo neví, co jej čeká na druhé straně...
 Lara 18.04.2010, 11:14:09 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Lara ze dne 18.04.2010, 0:52:50

   To víš, láska není jen fyzická...:)
 ze dne 18.04.2010, 20:56:26  
   Šíma: :-DDD

(mrk) ;-)
 Lara 18.04.2010, 0:52:50 Odpovědět 
   Tohle mi nedělej, vážně ne. Jestli to takhle půjde dál, tak se do tebe zamiluji :)
 ze dne 18.04.2010, 9:47:53  
   Šíma: Jejda! Ale třeba jsem tlustej a ošklivej, co ty víš, proč tam mám tu houbu! (mrk) Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Kondrakar 31.01.2010, 17:16:59 Odpovědět 
   Zpočátku jsem čekal nějakou tvoji habaďůru, ale nakonec to bylo jiné. Zvláštní. Četlo se to dobře, nutilo to k zamyšlení. Okamžiky mezi životem a smrtí, poslední krok před přechodem na Druhou stranu. Zvláštní.
 ze dne 31.01.2010, 19:10:23  
   Šíma: Jo, jo, todle je zvláštní šímovina, nic veselého! :-(

Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Miss Rebeka 15.06.2009, 17:06:54 Odpovědět 
   Ať hledám, jak hledám, nemám co ti vytknout. Moc se mi to líbilo. Dávám zaslouženou 1.
 ze dne 15.06.2009, 21:36:35  
   Šíma: Děkuji, to potěší! ;-)
 Dani 06.06.2009, 15:21:31 Odpovědět 
   Moc krásné, Šímo. Četla jsem to jedním dechem. Líbilo se mi, jak jsi pojal těch pár chvil mezi životem a smrtí. Za jedna.
 ze dne 06.06.2009, 17:17:11  
   Šíma: Děkuji! ;-)
 Dědek 24.05.2009, 22:39:57 Odpovědět 
   Zajímavě napsaná věcička, která má slušný náboj. Drobné chybky se dají omluvit, ale proč to pitvat, o to se s důkladností sobě vlastní přičinil pan Pelion. Takže jen krátce: bezva.
 ze dne 24.05.2009, 23:42:47  
   Šíma: Dííík, jsem rád, že se dílko líbilo a zaujalo! ;-)
 Apolenka 24.05.2009, 15:25:43 Odpovědět 
   Skvělé, skvělé, skvělé!!! Jak to, že dokážeš tak věrohodně popsat i to, co jsi nemohl prožít? Máš snad všude nastrkané kamery? Tento textík jsem přečetla s takovým zápalem, že jsem se při tom zadýchala.
Zraješ jako víno, milý Šímo, a já ti držím všechny palce.
 ze dne 24.05.2009, 17:20:22  
   Šíma: Ehm... Děkuji! ;-)

P.S. Kamery tam nemám, nemám ani na ty kamery! :-DDD
 Vanessa Kuzníková 24.05.2009, 11:22:30 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková ze dne 23.05.2009, 21:41:23

   Pokus se zdařil na jedničku.
 ze dne 24.05.2009, 17:19:41  
   Šíma: ;-)
 čuk 24.05.2009, 7:06:01 Odpovědět 
   Jelikož řešíš můj blízký problém, přečetl jsem se zaujetím. Obdivuji tvou fantazii. Tvá sladká poslední věta mě dostala, protože zrovna přemýšlím o ztracených láskách. Mohlo být více domovů, to si myslím v sobě. Ach ty, po ránu jsi mne ranil, přinesl obdiv i sentiment.
 ze dne 24.05.2009, 10:06:42  
   Šíma: Ahoj, čuku,

jsem rád, že se líbilo a že Ti můj textík "kapl do noty". Ztracené a promarněné lásky... Přišla na mne "slabá chvilka" a trochu mě i "navnadila múza" a výsledek (ne zrovna šímovský je tady). Jsem pro naději a od jisté doby i pro "šťastné konce" (i když v tomto případě si nejsem tak jistý, o jaký druh konce jde), asi jsem "baba"! ;-)))

Přeji příjemnou Neděli, drž se, pane! ;-)

P.S. Tvůj blízký problém? Doufám, že "nikam nespěcháš", milý čuku, bo přestože nikdo nezná dne ani hodiny, není kam spěchat! ;-)
 Vanessa Kuzníková 23.05.2009, 21:41:23 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková ze dne 23.05.2009, 21:06:44

   Proč? Tohle bylo fakt moc dobré... ne ne ne bylo to skvělé.
 ze dne 23.05.2009, 23:14:23  
   Šíma: Tento textík je malinko "pokusný", ale vyzkoušet se má prý všechno... Pšt, ale nikomu ani muk! ;-)))
 Vanessa Kuzníková 23.05.2009, 21:06:44 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Vanessa Kuzníková ze dne 23.05.2009, 10:53:30

   Nechci nějak ovlivňovat tvou tvorbu, ale pdole toho co jsem již od tebe četla si myslím, že prostě máš i na víc a ne že ne.
 ze dne 23.05.2009, 21:29:12  
   Šíma: Dííík! ;-)

P.S. Snad se polepším...
 Pelion 23.05.2009, 12:48:55 Odpovědět 
   Zdravím, pane!

Také jsi mohl v perexu napsat pan Pelion, prst by Ti neupadl… no nic… zohledním to v kritice… :-)
Budu stručný. Jinak to ani neumím.
Otázka, jaké to je na „druhém břehu“, je údajně stará jako lidstvo samo. I když stáří lidstva a jeho původ je předmětem neuvěřitelných hypotéz.
Tys pojal svou povídku tradičně po „šímovsku“ a výsledek se dá i číst.
Líbí se mi „oceán slz“. Jeho případnou hloubku a rozlohu si netroufám ani odhadnout.
Oceňuji, že autor nepopsal onen tisíckrát popsaný tunel a šel svou cestou.
Věta - Tisíce rukou trhaly mé tělo na kusy, ale já jsem žádnou bolest necítil – se mi moc líbí, pane. Ta se Ti povedla.
Vybral sis téma, z kterého šlo ještě trošku víc „vyždímat“. Ale to platí asi o každém textu. Po bitvě i Pelion generálem, že ano? Ano.

Co se mi líbilo méně?

Jde o slovo "vlny" dvakrát moc u sebe. A výraz: „kapičky mě smáčejí na tváři“ – ten se mi nelíbí.

Původní, Tvůj, text:
… Ležím v trávě nedaleko mořského břehu, o který se rozbíjejí studené vlny oceánu. Slyším hukot větrem hnaných vln a jejich drobné kapičky mě smáčejí na tváři….

Pelionův (skromný) návrh:
… Ležím v trávě nedaleko mořského břehu, o který se tříští studené vlny. Slyším jejich hukot. Vítr je žene na pobřeží. Tisíce drobných kapiček mi smáčí tvář…

Některá souvětí máš příliš dlouhá, krkolomná. Ono… Střídání souvětí a kratších vět může leckdy text oživit.

Například Tvé souvětí: Čekám kdy to přijde, protože už necítím nohy ani ruce, ale zdá se, že má smrt smysl pro humor a jakýsi druh ironie.

- hned na úvod – nemá být čárka po „čekám“? Čekám, kdy to přijde…

Návrh: Čekám, kdy to přijde. Nohy ani ruce necítím. Zdá se, že Smrt má poněkud zvláštní smysl pro humor. Jakýsi druh ironie.

Trnem v oku mém, poněkud přehnaně kritickém, jsou stejná či podobná slůvka blízko sebe. Třeba ve dvou, po sobě jdoucích, větách. Např. vlny, vyklovat…
Docela často se opakuje „Řekla.“ Některá slova by snad šla nahradit. Např. podotkla, poznamenala, sykla, naznačila…
Také některé vykřičníky bych odstranil (o kapánek méně vykřičníkový Šímo).
Zeptala se mně – koho se zeptala? MĚ
nepamatuju – nepamatuji
Připrav se, panáčku na druhou smrt! – chybí čárka za „panáčku“.

7x JSEM v malém odstavci (začínajícím“ Já nevím, řekl jsem…) se mi zdá poněkud moc.
Hlas v hlavě bych asi „šupnul“ do uvozovek – je to ovšem na uvážení samotného autora.
Některé věty bych třemi tečkami nezakončoval.

Neznamená to, že text je špatný. Jen si zaslouží, aby se k němu autor zase vrátil a věnoval mu péči, kterou si jistě zaslouží. Tož tak.

Zdá se mi, jako by Šíma tápal, stál na místě a byl líný se „učit psát“ či zdokonalovat svůj nezaměnitelný styl. Bojí se snad autor, aby nepřišel o „jedinečnost“?
Tvůj věčný a obehraný argument, že je to házení hrachu na zeď, nepřijímám.
Máš předpoklady, abys byl ještě lepší, čtivější. Zamysli se a udělej něco pro své čtenáře. Ono třeba někdy stačí nespěchat s publikací. Lákavá čtivost Tvých textů často tlačí do pozadí drobné nedostatky. Kritik Ti je ovšem pořád odpouštět nemůže.

Na dvojku to nebude, neboť dílko má „duši“ a jedna a půl dát nemohu. Tak jedna a jdu se schovat před rozzuřeným býkem. Ehm… tedy… před panem Šímou. Tak.

Hezký den přeji.
 ze dne 23.05.2009, 13:48:35  
   Šíma: P.S. A zase mi chybí čárka za oslovením (pane Pelione)! :-DDD Ten šíma je vážně poděs!
 ze dne 23.05.2009, 13:47:19  
   Šíma: Ahoj! Ano, vše je pravda pravdoucí! A hlavně: šíma je líný (byť jde o opravování a pilovaní, nebo zdokonalování). Jednou se i šímovo ucho utrhne a bude to... Hromada střepů! ;-)))

Děkuji velmi za komentík i kritiku. Ano, i dvojku by tento textík snesl, ale to už záleží na každém čtenáři, jaké hodnocení sem "flákne"! Tož dík, pane Pelione a těším se zase u dalšího mého, nebo Tvého dílka! Že to zní jako výhružka? Ale kde že... Šíma se nemstí, bo nemá proč a také, šíma není rozzuřeným býkem... (kde jsem jen nechal ty roky, zatraceně) :-DDD
 Vanessa Kuzníková 23.05.2009, 10:53:30 Odpovědět 
   Teeeedááááá Šímoooo, nádhera s tímhle bys mohl do nějaké fakt dobré veřejné soutěže a určitě bys vyhrál.
Ta podobenství a popis vnitřního světa lidské psýché je tak krásně a živě popsaný. Klady a zápory lidské povahy...
Nenašla jsem tam nic co by nedávalo smysl, vše je tak logické.
Přirovnám tvůj text ke krajce - lehká a vířící v jemném vánku, ale vyrobit jí stojí mnoho lidského úsilí a přesto to někdo dělá rád, ale strašně nerad se jí vzdává, protože si jen výrobce uvědomuje její hodnotu.
Moc krásné.
 ze dne 23.05.2009, 12:40:53  
   Šíma: Jooooooooooooooooooo! ;-) A to jsem myslel, že bude tento textík propadákem, bo jsem se do něčeho podobného ještě nepouštěl! Jsem rád, že se líbilo! Ahoj a hezký víkend přeji... ;-)
 Meluzína 21.05.2009, 22:36:25 Odpovědět 
   Má to velmi zvláštní atmosféru a i když ke čtení hlubokomyslných textů většinou nemám dostatek trpělivosti, tak tohle mě chytilo až do konce. Moc příjemné čtení.
 ze dne 23.05.2009, 12:39:42  
   Šíma: Jsem rád, že se líbilo! Hezký víkend přeji a děkuji za přízeň! ;-)
 Rút 21.05.2009, 22:19:42 Odpovědět 
   Krása! Hrozně hezky napsaný, skvěle se to četlo - jedním dechem.. :-) Ty už jsi někdy umřel? :-) Fakt dobrý.. Já dávám za jedna s *
 ze dne 23.05.2009, 12:39:11  
   Šíma: Ahoj, zatím ještě ne, i když jeden nikdy neví, jak je to s těmi minulými životy! ;-))) Dík za zastavení a komentík!
 Ekyelka 21.05.2009, 21:07:39 Odpovědět 
   Zdravím, Šímo.
Mno... Snový, zvláštní příběh. Má svou atmosféru, charakter, náboj. Také myšlenku a to ne zrovna povrchní.
Co se týče dialogů, doplňkové věty za kurzívou bych psala stejným způsobem jako nepřímou uvozující řeč, tedy s malými počátečními písmeny. Je jedno, jestli použiješ kurzívu nebo uvozovky, jde o přímou řeč a je tedy bližší pro českou gramatiku, aby byla písmena také malá. :)
Odhlédnu-li od chybek, které se ti nevyhnuly ani tentokrát, je to příjemné čtení. Téměř dokonalé, byť osobně jako autor bych přeci jen ještě trochu text provětrala - jde však spíš o kosmetické úpravy, které jsou odvislé od naturelu každého autora. :)
 ze dne 21.05.2009, 21:35:59  
   Šíma: P.S. Zase ti šotci... Teď nevím: pravdu díš??? Babo raď! ;-)

Pardon, je to myšleno všeobecně, pa.
 ze dne 21.05.2009, 21:33:04  
   Šíma: Ahoj, Eky! ;-)

Díky za publikaci a kritiku. Mohl bych se zase vymluvit na své šotky, ale tak trochu jsem vážně "odbyl" kontrolu textu (sice jsem jej několikrát četl, ale zdá se, že málo) a na 50 procent jsem se spoléhal na kontrolu pravopisu! Výmluvy z lenosti? Ano, ano, ano... ;-)))

Jsem rád, pokud se líbilo. Sám netuším, kam bych tento text zařadil, možná jde o takový pokus. K těm dialogům (v myšlenkách - kursívou), můj textový editor mi tvrdošijně přepisuje malá písmenka za velká, pokud před nimi není mezera a uvozovky nahoře. A já netuším, jak mu to zarazit (OpenOffice). Tak jsem to nechal tak. Ono ve skutečnosti ani nejde o opravdové dialogy, tak co? ;-)))

Každopádně děkuji za Tvé postřehy k textu. A myslím si, že říkat "ukecanému šímovi", aby provětral svůj text je jako bys "hrách na zeď" házela! :-DDD

Hezký večer přeji a horlivě přikyvuji... Jo, jo... Pravdu díž!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
černá nemůže bí...
Lord Mordvig
Burknini! Lekce...
markus
Devotus - 1. Dí...
Miro Sparkus
obr
obr obr obr
obr

PRIEPASŤ
Devona
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr