obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slunce tak neupřímně tvoří klam dokonalého světa."
NelaS
obr
obr počet přístupů: 2915543 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39807 příspěvků, 5772 autorů a 391761 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Ómalóra-15 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Ómalöra
 autor Annún publikováno: 16.09.2009, 6:26  
Tak dnes poskočíme v čase o pár měsíců dopředu do krásného zimního období.
Jak pak se vede Mëllindě?
Co se bude dít o svátcích Zimní rovnodennosti?
Kdo přijede do Ladérionu?
Co Mëllinda zažije?
Jaká bude sváteční nálada mezi elfy?
I nu čtěte a uvidíte.
 

XV. - Svátky Zimní rovnodennosti.


Jak čas míjel Anneris se nacházela v polovině sedmého měsíce, když nastala zima. Ladérion se zahalil tenkou bílou sněhovou pokrývkou, voda v jezeře zamrzla, dny byly kratší a noci delší. Lidé chodili zachumlaní do teplých kabátů a kožíšků, i když jinde bývala zima ještě krutější a chladnější než zde. Draci si ze sněhu a zimy nic nedělali, protože jejich organizmus se velmi lehce vyrovnával se změnami počasí. Ani elfům zima nijak moc nevadila, brali ji jako jakékoliv jiné počasí a dá se říci, že se oblékali skoro stejně jako vždy, jen jejich odění bylo kolem krku a zápěstí přizdobeno kožešinkou, i když spíš pro okrasu, než pro zahřátí. Elfové málokdy prochladli od studeného vzduchu, to už se opravdu muselo přihodit něco, co by nějak narušilo jejich vnitřní tělesnou teplotu či by museli být duševně nevyrovnaní. Samozřejmě, když se přihnala nečekaná vánice a hodně se ochladilo, tak si pro jistotu vzali na sebe teplý plášť nebo chytře zalezli do útulného tepla svých domovů a na tu slotu koukali skrz okna.
Stromy byly prověšeny pod vrstvou čerstvého sněhu, rampouchy zdobily svou třpytivou krásou okraje střech a zvonily, když se mezi nimi proháněl vítr. Z komínů se linuly proužky šedého kouře, protože si každý rád přitopil, aby měl ve svém obydlí příjemné teplo. Život v Ladérionu ubíhal obvyklým způsobem. Na trhu stály stánky, obchodníci čile velebili své zboží, prodavači teplé medoviny, horkého punče, svařeného vína a pražených ořechů se v tomto počasí nestačili otáčet, neb byl o všechny hřejivé pochoutky velký zájem. Vozy křižovaly zasněžené ulice sem a tam a děti se ve volném čase koulovaly, stavěly sněhuláky, klouzaly se, sáňkovaly anebo bruslily na zamrzlém jezeře.

Byl měsíc Ringarë a blížila se doba Zimní rovnodennost a s ní i stejnojmenná oslava. Všichni ve městě, ale i v paláci, se připravovali na slavnost. Obzvlášť v paláci bylo rušno, protože se museli uklidit a vysmýčit všechny volné hostinské pokoje, neboť na oslavu Zimní rovnodennosti se měla sjet celá Annerisina rodina a nejbližší příbuzní. Původně se měl dostavit i zlatý drak – král Gilldar se svou ženou Valassë, ale bohužel jim do toho přišli nějaké státní povinnosti, a tak nemohli přiletět. Jinak už nikdo jiný pozvání neodmítl.
Pomocnice pobíhaly po sídle vládců Ladérionu, myly, utíraly prach, leštily a zavěšovaly výzdobu. Anneris se toho také účastnila, i když jenom tím, že s Mëllindou v pracovním salónku vyráběly girlandy z chvojí a zdobily je mašlemi z hedvábných červených a bílých stuh, slaměnými ozdůbkami, drobnými zlatými zvonečky a větvičkami jmelí. Aranžovaly vázy a žarděnky s větvičkami ze smrků a jedlí. Zapichovaly do nich sušené květiny, jmelí a přizdobovaly je též červenými anebo bílými stužkami. Poté, co byla výzdoba připravena, hned ji pomocnice roznesly, rozestavěly a rozvěsily je po velkém přijímacím sále, v jídelně a v salóncích. V přijímacím sále se též vyměnily zlaté závěsy za temně červené. Po stranách velké přijímací síně se rozmístily dlouhé stoly pokryté smetanově zbarvenými ubrusy s jemným vzorem a polstrované židle, v rohu se připravilo pódium pro hudebníky a střed sálu se nechal jako taneční parket. Síň se musela i pořádně osvětlit, takže se všude umisťovaly mnohoramenné svícny, olejové lucerny a krásné tepané lustry. A aby bylo hostům teplo a zároveň příjemně dokreslená sváteční atmosféra., zažehnul se oheň ve velkém výstavním krbu na konci sálu. Když bylo vše zajištěno, slavnostní hostina uvařena, upečena a nazdobena, zbývalo už jen přivítat hosty a začít servírovat.

******

Nastal podvečer 28 Ringarë, což byl začátek Zimní rovnodennosti. Někteří hosté již byli přítomni v paláci a začali vstupovat do přijímacího sálu, jiní teprve dorazili po dlouhé cestě ze vzdálených končin. Anneris s Dorienem a Fëou vítali příchozí. Mezi prvními, kdo vešli do síně, byl Annerisin otec král Darnel se svou ženou Dalian. Oba byli oděni do slavnostních hávů a nesmírně jim to slušelo. Anneris je vřele přivítala, objala je a políbila na tvář.
„Ayá. Vítejte na slavnosti Zimní rovnodennosti v Ladérionu.“
„Ayá, má milá.“ odvětil král Darnel s hřejivým úsměvem na rtech.
„Ayá, Anneris.“ pronesla na přivítanou královna Dalian a opětovala Annerisino vřelé objetí.
„Jak se ti daří, holčičko?“ otázala se se starostí v hlase a pečlivě si prohlédla svou dceru a její vystouplé bříško skryté pod krásnými temně zlatými společenskými šaty romantického střihu.
„Nemusíš se bát, nana, je mi dobře a mám tu nejlepší péči.“ Podívala se na svého muže a usmála se na něho. „Dorien se o mě pečlivě stará a nedovolí mi dělat nic, co by mě mohlo v mém stavu ohrozit.“
„Tak to jsem rád, že o tebe můj zeť tak dbá.“ poznamenal spokojeně král Darnel.
„Zdravím tě, králi Darneli i tebe, královno Dalian, a vítám vás u nás.“ odpověděl Dorien a lehce pokýval hlavou na pozdrav, s králem si potřásl rukou a královně dvorně políbil hřbet něžné smetanové ručky.
Poté král i královna přesunuli svou pozornost na malou dívku stojící po boku svých rodičů.
„Jak pak se vede mé milované vnučce?“ optal se Darnel.
Děvče se na elfa zářivě usmálo.
„Moc dobře, dědečku.“
„Nezlobí tě rodiče, Fëo?“
„Ani ne, jen někdy mě hubují, když udělám něco nevhodného.“ připustila Fëa a rošťáckými jiskřičkami v očích.
„To není nic divného, i já ve tvém věku prováděl nerozumné věci. Ale neměla by si teď maminku moc zlobit, když čeká tvého sourozence.“
„Vynasnažím se, dědečku.“ přitakala Fëa a podívala se na paní Dalian. „Vítám tě, babičko.“
Žena se naklonila k dívce a políbila ji na čelo.
„Ayá, Fëo. Ráda tě zase vidím, děvčátko moje. Od tvé poslední návštěvy i Ilcatirionu si povyrostla a kveteš do krásy.“
Dívenka se zapýřila.
„Ada říká, že jednou budu stejně krásná jako nana.“
„V tomto ohledu s ním musím víc než souhlasit.“
Anneris se usmála nad konverzací své dcery a jejích prarodičů.
„Prosím, mí drazí, posaďte se, kde je vám libo.“
Řekla a poukázala na místa, kam se mohou usadit. Král uchopil ruku své ženy a přešli k prvnímu stolu, kde se pohodlně posadili. Za nimi vstoupil její starší bratr princ Rínon s manželkou Nioumey. Rínon dnes vyzařoval štěstí a v ruce něžně svíral dlaň své milované ženy, elfské čarodějky, která vedle něho kráčela lehounce kulhavou chůzí, ale to jí na půvabu neubralo. Nebylo se čemu divit, že Rínon zářil jako slunce na bezmračné obloze, neb ji dlouho miloval a nenáviděl zároveň, protože si myslel, že mu záměrně ublížila a zlomila srdce, teprve když před několika lety na sebe náhodně narazili a všechno si vysvětlili, tak se dali znovu dohromady a moc to oběma svědčilo. Anneris měla Niumey velmi ráda, skoro jako sestru, a nemohla uvěřit, že by jejího bratra dobrovolně podvedla. Jenže tenkrát se zdálo, že tomu tak bylo, neboť ihned po té scéně, kterou měla s Rínonem, odjela pryč. No, osud je však po mnoha letech svedl dohromady a oni zase našli cestu k srdci toho druhého. Anneris se objala nejdřív s bratrem a pak s Niou. Dorien též počastoval svého dlouholetého přítele medvědím objetím, vždyť to byli opravdu dobří přátelé a výborně si spolu rozuměli. Hned jak pustil Rínona z objetí, pozdravil se s jeho ženou, a i oni se odebrali k prostřenému stolu a zabrali místa vedle krále a královny.
Další v řadě hostů, kteří přijeli na slavnost, byl Dorienův mladší bratr- král Vysočiny Calen s půvabnou chotí Iris a královnou matkou Isabelou. Opět následovalo vřelé vítání a slova chvály na město Ladérion. Pak přišli na řadu další příbuzní z Annerisiny strany. Přijel král Elestélie, Annerisin strýc Elgalen v doprovodu své okouzlující ženy paní Geylian a svých šesti ratolestí. Za králem Elgalenem šel jeho prvorozený syn Ellendir a vedle něho kráčela jeho sličná černovlasá snoubenka Sinquë, za nimi šla jeho starší sestra Sallen se svým životním druhem Orlinem a za nimi královy mladší děti - trojčata. Dva synové Elader a Eledien a dcera Eliseä, kterou za ruku držel jejich nejmladší dvanáctiletý bratr Eron. Po elfí královské mládeži vplula do sálu graciézní elfí paní s jemnými vráskami od smíchu u očí, oděná v elegantní zlatomodré róbě, nebyl to nikdo jiný než sama elfí královna matka Närimea – Annerisina babička. Poslední v řadě hostí byl druhý Darnelův bratr a zároveň král Elvénie – Aermar. Zavěšena do jeho rámě kráčela krásná plavovlasá elfka, jeho žena paní Alassë. V patách jim šel jejich prvorozený syn Aernil s manželkou Liliath a malým synem Ardilem. Po nich následoval další elfský pár. Plavovlasý elf s elfkou, jež měla vlasy měděného odstínu, a drželi se za ruce. Byl to Aernarův druhý syn Lenwë se svou chotí elfí čarodějkou Annún. A průvod příbuzných uzavírala Lenwëho mladší sestra Alisseä.
Dorien a Anneris všechny příbuzné s láskou přivítali, prohodili s nimi pár společenských frází a usadili je ke stolům. Mezi hosty na slavnosti nechyběl ani Diriel, Sefira, Findës, léčitel Feren, Vessa, a samozřejmě i mistr Ewerion a Mëllinda a další vznešení hosté elfí a dračí společnosti.
Když byli hosté usazení, mohla slavnost začít. Místnost byla osvětlena desítkami planoucích svící a olejových lampiček. Zlatavé světlo měkce osvěcovalo sál a vytvářelo příjemnou atmosféru slavnostního večera. Hudebníci spustili hru na harfy, loutny, bubínky, flétny a píšťaly. Líbezné melodie se linuly síní a hlas elfského pěvce je doplňoval krásnými zvučnými slovy. Popěvek zněl celým sálem.
„Sú, sú, sú lá raim, sú la stesta sú lá gan. Sú la stesta súl ný ran, sú, sú, sú….“
Pomocnice z kuchyně si tichoulince pobrukovaly, když roznášely stříbrné podnosy s výtečnými pokrmy a křišťálové karafy s lahodným, rubínově zbarveným vínem.

Hostina byla v plném proudu, vzrušený hovor se nesl mezi hosty a zábava nerušeně pokračovala. Na slavnost byli pozváni žongléři a artisté, kteří svými salty a krkolomnými kousky bavili účastníky hodokvasu. Pro zpestření večera Anneris zajistila i vystoupení Ormelských tanečnic, které v lehounkých pestrobarevných šatech vířily po parketu v mnoha pózách a vznášely se skoro jako víly. Byla to opravdu krása a nakonec začali tančit i hosté. První tanec samozřejmě patřil hostitelskému páru. Anneris a Dorien se zvedli od stolu a vstoupili na parket.
„S mým prosit, má paní?“ otázal se půlelf a nepatrně se uklonil.
„Samozřejmě, můj pane.“ odvětila s pousmáním Anneris.
Dorien něžně uchopil její pravou ruku do své levé a pravou položil na její objemný pas. Opatrně si ji k sobě přivinul, až se vypouklým břichem dotýkala toho jeho plochého. Hudba začala hrát táhlou melodii a oni započali tančit. Obkroužili celý sál dvakrát dokola, když se na Dorienově tváři objevil veselý úsměv. Anneris se mu zahleděla do očí.
„Co se stalo, že se tak culíš?“
„Naše ještě nenarozené dítko zřejmě nemá rádo, když se k tobě příliš tisknu. Už podruhé mě koplo do břicha. Copak si to necítila?“
„Ano ovšem, že jsem to cítila, vždyť to malé ve mně roste, ale netušila jsem, že kope tak silně, abys to cítil i ty.“ podotkla Anneris s lišáckým úsměvem.
„Tak mám pocit, že to bude pořádný silák a velmi temperamentní tvoreček. Už se těším, až jej přivítáme mezi námi. Miluji tě, víš to?“ špitl jí do špičatého ucha Dorien.
„Vím, a já tebe taky.“ odpověděla mu šeptem.
Pokračovali dál v pomalém tanci, za chvíli se k nim přidali i ostatní a parket se zaplnil tančícími elfy i dalšími hosty.
Mëllinda to vše sledovala ze své skrýše. Po dobu hostiny seděla u stolu vedle Eweriona, ale hned jak hlavní hodokvas skončil a započala zábava, se přesunula do okenního výklenku a skryla se za temně červený závěs. Odejít by bylo neslušné, a tak pozorovala rej z ústraní. Ewerion si všiml, že si našla šerý kout a skryla se před zvídavými zraky, ale nic jí na to neřekl, protože věděl, že velké sešlosti nemá zrovna moc v lásce. To, že se odebrala do ústraní, postřehl i Diriel. Zdála se mu tolik smutná a osamělá, jak tam tak seděla na polstrované lavičce ve výklenku zastíněna závěsem. Zvedl se od stolu, vzal dvě číše s vínem a vydal se za ní. Obešel část sálu a pomalu se k ní přiblížil. Vypadalo to, že si jeho příchodu nevšimla, protože bedlivě sledoval dění v sále.
„Líbí se ti slavnost?“ otázal se ztišeným hlasem, aby ji příliš nevylekal, ale nepovedlo se.
Mëllinda sebou při zvuku jeho hlasu vystrašeně cukla a přitiskla se ke zdi, jako by s ní chtěla splynout a ruku si přiložila na srdce, které se jí v úleku rozbušilo jako šílené.
„Promiň, Mëllindo, nechtěl jsem tě znepokojit.“
Elfka se začala uklidňovat, když viděla, že jí nehrozí žádné nebezpečí.
„Chtěla by ses napít?“
Přikývla, a tak jí podal číši s karmínovým nápojem. Přijala ji, ale velmi opatrně, aby se ho snad ani špičkou prstu nedotknula. Když držela číši v ruce, Diriel se pousmál a pronesl přípitek.
„Na slavnost Zimní rovnodennosti.“ Pozvedl pohár k ústům.
Mëllinda si jej přiložila ke rtům a trochu se napila. Lahodná chuť vína se jí něžně rozlila po jazyku. Víno mělo kořeněnou zemitou příchuť a vonělo po borůvkách a černém rybízu.
„Chutná?“ Otázal se, když viděl, jak si labužnicky vychutnává každičký doušek vína.
Přikývla a udělala rukou pár znaků, kterým naštěstí Diriel trochu rozuměl.
‚Ano, je výtečné,‘ zněla její odpověď ve znakové řeči.
„Tak to mě těší. A co slavnost? Líbí se ti?“
Přitakala hlavou.
„A co žongléři, artisté a tanečnice? Zamlouvali se ti?“
Pokývala na znamení souhlasu.
„Co tanec? Máš ho ráda?“ otázal se Diriel.
Přitakala nejistě, protože netušila, kam těmi otázkami míří.
„Zatančíš si se mnou?“ vyhrkl náhle plavovlásek.
Mëllinda vyděšeně vykulila oči a prudce zavrtěla hlavou.
„Ne?!“ podivil se princ, „proč, ne? Vždyť máš tanec ráda, sama si mi to před okamžikem potvrdila.“
Přikývla, odložila číši stranou na parapet a rukama provedla několik znaků.
‚Ano, ale já nechci jít tančit.‘
Diriel nebyl moc zběhlý ve znakové řeči, ale něco málo přece jen pochytil.
„Mëllindo, prosím, pojď si zatančit.“ naléhal škemravě Diriel.
Nesouhlasně zavrtěla hlavou a zamračila.
„Mám si tu kleknout na koleno a požádat tě?“
Zamítavě zakroutila hlavou, až se jí rozvlnily plavé vlasy jako zralé obilí ve větru.
„Já to myslím vážně. Udělám to.“ vyhrožoval jí z legrace.
‚Já nechci.‘ Naznačila rukou odmítnutí.
„Jsi paličatá, ale já jsem tvrdohlavější.“ podotkl a začal si klekat na koleno, aby dostál svému slovu. Pak zpustil svou prosbu.
„Vznešená Mëllindo, smím tě požádat o tanec? Moc tě prosím.“ Udělal na ni ten nejnevinnější kukuč, doplnil ho chlapeckým úsměvem, jaký dokázal vykouzlit jen on, a zamrkal dlouhými řasami a zaprosil rukama.
Mëllinda však trvala na své a neustále zamítavě vrtěla hlavou.
„Dobře, tak tu budu klečet tak dlouho, dokud si to nerozmyslíš, třeba celý večer.“

Zdálky se ta scéna zdála být úsměvnou, protože bylo vidět pouze Diriela, který rozprávěl s temně rudým závěsem, neboť Mëllinda vidět příliš nebyla. A když si před závěsem kleknul na koleno, začala se jeho matka bát o princovo dušení zdraví. Královna Dalian se obrátila na Anneris, která seděla vedle ní.
„Anneris?“
„Ano, mami?“
„Začínám se o tvého bratra bát.“
„O Rínona?“
„Ne, o Diriela. Jen se podívej, co provádí. Klečí před tím závěsem už několik minut a neustále na něj mluví. Nezbláznil se náhodou?“ Její hlas zněl ustaraně.
Anneris se podíval tím směrem, kterým matka ukázala, a pousmála se. Pak vrátila pohled na svou matku a řekla.:
„Neměj strach, mami, nic mu není. Jen přemlouvá jistou dívku, aby vyšla zpoza toho závěsu.“
„Dívku? Jakou dívku? On si snad konečně našel trvalou přítelkyni?“
„No, ne tak docela. Ona není jeho milenka, ani přítelkyně v pravém slova smyslu, je to totiž má společnice.“
„Že by se konečně našla nějaká žena, která dokáže odolat Dirielově šarmu.“
„To nevím, ona je to taková zvláštní elfka, plachá, velmi tichá a řekla bych, že je i hodně tvrdohlavá, když přijde na určité věci.“
„V tom případě má proti sobě vyrovnaného soupeře, protože Diriel je také paličatý.“
„Ano.“ Přitakala s úsměvem Anneris. „Jde už jen o to, kdo z nich to dýl vydrží.“
Stočila pohled na svého mladšího bratra, který stále klečel na jednom koleni před napolo zataženým okenním výklenkem a hučel do závěsu.

„Ale no tak, Mëllindo, přece mé pozvání na tanec neodmítneš. Pojď si zatančit.“
‚Ne.‘ Znovu naznačila rukou odmítnutí.
„V tom případě začínám pochybovat, že umíš tančit.“
Mëllinda sklonila hlavu, až jí plavý závoj zaclonil výhled a rukou udělala několik gest.
‚Já tančit umím.‘ Ohradila se znakovou řečí.
„Tak to dokaž.“ vybídl ji princ s vyzývavě pozdviženým obočím.
‚Ne.‘
„To se mě bojíš na tolik, že si se mnou nechceš ani zatančit?“
‚Ne.‘
„Lžeš, příliš se mě bojíš, než aby sis šla zatančit, i když ve tvých smutných očích vidím, že bys moc chtěla.“
‚Nechci a nemám strach.‘ Odvětila znakovou řečí razantně.
Diriel k ní natáhl paži s nastavenou dlaní.
„Vážně? No když je to tak, a ty se mě nebojíš, tak přijmi mou ruku a doprovoď mě na parket. Věnuj mi jeden jediný tanec, nic víc po tobě nežádám, když pak už nebudeš chtít tančit, budu to akceptovat.“
Mëllinda si nedůvěřivě prohlížela nataženou dlaň a uvažovala, zda má nabídku přijmout či ne. Diriel pozoroval její nerozhodný pohled a čekal, co udělá. Pak pozvedla hlavu, odhrnula si několik pramenů z čela, upřela na něj své modré studánky, zhluboka si povzdechla a vložila váhavě svou dlaň na jeho. Princ se vítězně usmál a zelené oči mu vesele zajiskřily. Zvedl se z kleku a volnou rukou o kousek poodhrnul závěs, aby mohla vyjít ze svého úkrytu.
„Pojď, Mëllindo.“ Popohnal ji a vedl k parketu.
Mëllinda kráčela s lehce nachýlenou hlavou dopředu a snažila se svou tvář skrýt závojem svých vlasů.

„Jak se zdá, tak Diriel vyhrál.“ poznamenala Anneris, když zahlédla svého bratra, jak jde společně s Mëllindou na parket.
I královna zaměřila svůj pohled na pár, který právě přicházel od výklenku vysokého okna. Prohlížela si elfí dívku jdoucí Dirielovi v patách. Byla asi o půl hlavy menší než Diriel, štíhlounká jako proutek, i když pěkně žensky tvarovaná, ale svou půvabnou postavu ukrývala v sametových, temně modrých, velmi konzervativních šatech s dlouhými rukávy, a vysokým stojatým límečkem až k bradě. Plavé vlasy se jí vlnily na zádech až k pasu a částečně jí spadaly do obličeje jemných rysů.
Došli skoro do středu parketu a elf si Mëllindu přitáhl do náruče. Měl pocit, že se chce vzepřít tak těsnému objetí, a proto tedy sevření uvolnil a dal jí dostatečný prostor. Muzikanti začali hrát línou melodii a Diriel se začal s Mëllindou v náruči lehce pohupovat v rytmu hudby. Mëllinda se bála, že na ně budou všichni hledět a sledovat je, ale když se mírně poohlédla kolem, zjistila, že si jich nikdo nevšímá. Tak zavřela oči a ponořila se do tance a líbezné melodie linoucí se síní. Diriel s ní v pomalých piruetách kroužil kolem sálu a prohlížel si její posmutnělou tvář. Hudba přešla z jedné písně plynule do druhé a princ tančil dál, když elfka nic nenamítala. Držel ji v objetí a při kroužení si ji opatrně přivinul k sobě blíž. Hleděl na její tvář se zavřenými víčky. Pleť měla od světla svící lehce zbarvenou do zlatova, plné růžové rty se jí leskly a obloučky víček lemovaly dlouhé tmavé řasy a nepatrně se chvěly. I když se snažila svou krásu skrýt v neforemném oblečení a za závojem plavých vlasů, byla velmi přitažlivá, a kdyby byli na jiném místě a v jinou dobu, tak by ji Diriel s chutí políbil. Jenže to nešlo. Ona pro něho byla svým způsobem zakázaná. Mëllinda nepotřebovala milence, ale přítele, který tu pro ni bude vždy, když ho bude potřebovat. On by pro Mëllindu nebyl vhodný muž a milenec, protože jeho srdce patřilo všem ženám a ne jen jedné. On toužil po svobodě a volnosti, nechtěl se vázat, kdežto ona potřebovala pravý opak. Muže, který jí bude věrný, bude ji nade vše milovat, a který se s ní sváže na věčné časy. Tohle jí poskytnout nemohl, ale mohl se stát jejím přítelem, ochráncem a důvěrníkem.
Hudba hrála a z pomalého rytmu přešla na rychlejší tempo. Pevně si ji k sobě přitiskl, aby mu nechtěně nevyklouzla v tom svižném víru z náruče. Dozněly poslední tóny písně a hudebníci přestali hrát, aby si na pár minut odpočali a osvěžili se několika doušky nápoje. Diriel dokončil otočku a zastavil se. Mëllinda k němu byla přimknutá a vypadalo to, že při tanci úplně zapomněla na svůj strach z mužů. Tohle poznání ho potěšilo. Jemně ji pohladil po hedvábných vlasech a zašeptal:
„Mëllindo, hudba už nehraje, měli bychom opustit parket.“
Pozvedla víčka a zahleděla se na něho blankytně modrýma očima s takovým zvláštním smutně zasněným výrazem. Pak si uvědomila přílišnou blízkost jeho těla u svého a rychle se odtáhla. Nabídl jí rámě a odešli zpět k okennímu výklenku, kde bylo její útočiště. Zastavil se těsně před těžkým závěsem, který zastiňoval polstrovanou lavičku ve výklenku a obrátil se na Mëllindu.
„Děkuji ti za krásný zážitek, Mëllindo. Musím uznat, že tančíš opravdu moc dobře a lehce jako vánek.“
Mëllinda nepatrně sklonila hlavu a udělala rukou jednoduché gesto, které znamenalo: ‚Děkuji.‘
„Bylo by mi nesmírným potěšením, kdybys mi věnovala další taneček, než slavnost skončí.“
‚To ti, princi, neslíbím.‘ Odvětila mu znakovou řečí.
„Škoda, ale stejně se přijdu znovu zeptat.“ Poklonil se. „Přeji ti příjemnou zábavu.“ Otočil se na podpatku a odešel ke stolu, u něhož seděl s rodiči a svými sourozenci.
Mëllinda hleděla za ním, jak jde pryč, poté vklouzla za závěs do svého úkrytu a posadila se na lavičku. Zády a hlavou se opřela o stěnu výklenku a poslouchala, jak jí splašeně buší srdce. Ten šílený rytmus neměl na svědomí tanec, ani strach, ale Dirielův něžný hlas a vlídný úsměv. Ten elfí princ by dokázal okouzlit svým šarmem i skálu. Nemohla dopustit, aby spolu dnes večer ještě jednou tančili, na jeho blízkost nebyla připravená a to, co cítila při tanci v jeho náruči, ji děsilo víc než cokoliv jiného. Pomalu se blížila půlnoc, takže kdyby teď odešla, nikdo by ji nemohl obvinit, že odešla příliš brzo a snadno by se mohla vymluvit na to, že je unavená. Ano, to byl dobrý nápad, pomyslela si. Musela však vyčkat, až zase bude hrát hudba a hosté začnou tančit. Chtěla se vypařit nezpozorována. Vytáhla z kapsy svých šatů tužku a kousek papírku a rychle na ni napsala omluvu. Tužtičku opět ukryla do tajné kapsy a lístek se vzkazem přeložila na půlku. Za pár minut hodiny na zdi nad krbem odbily půlnoc a hudebníci spustili další sérii písní a krásných melodií. Parket se zaplnil tančícími páry a mezi nimi byl i Diriel, který vyzval k tanci svou matku - královnu Dalian. To byla ta správná chvíle k odchodu. Mëllinda vyklouzla zpoza závěsu a došla až k mistru Ewerionovi a lehce mu zaklepala na rameno. Otočil se a podíval se za sebe. Usmál se, když uviděl Mëllindu.
„Slušelo ti to při tanci s princem Dirielem.“ zalichotil jí, ale zdálo se, že jí to nezajímalo, protože se pořád rozhlížela kolem. „Copak je, Mëllindo?“
Podívala se na něho a podala mu lísteček. Ewerion ho otevřel a přečetl si vzkaz.
‚Nezlob se, jsem unavená a jdu si lehnout. Kdyby se někdo ptal, kde jsem, omluv mě, prosím. Dobrou noc.‘
„Dobře, děvče, taky ti přeju dobrou noc.“ odvětil na to léčitel, i když věděl, že to byla pouze zdvořilá výmluva.
Bylo mu jasné, že elfka není doopravdy unavená, ale na pravý důvod jejího odchodu se neptal, prostě to přijal bez komentáře. Mëllinda pokývala hlavou a nepozorovaně proklouzla ven ze sálu a bavící se společnost nechala za sebou. Spěšnými kroky vešla do vstupní haly a pak vyběhla do podkroví tak rychle, jako by jí za patami hořelo a oddechla si, až když za sebou zavřela dveře svého pokoje. Dole zůstat nemohla, ale spát se jí také ještě nechtělo a tak se převlekla do nočního úboru rozežehla olejovou lampičku, vlezla do postele, vzala si knížku a začala si číst, aby uklidnila rozjitřenou mysl.

Diriel věnoval dva tance matce, jeden své sestře, po jednom tanci svým tetám a sestřenicím, a pak se rozhodl, že nahlédne za závěs a vyzve znovu k tanci Mëllindu. Přešel síň, propletl se mezi bavícími se hosty, přistoupil k zacloněnému výklenku a zaklepal na zeď.
„Mohu vstoupit, má paní?“
Ale zpoza závěsu se neozvalo ani tiché zašustění. Odtáhl závěs a zjistil, že ve výklenku nikdo nesedí. Mëllinda byla pryč. Porozhlédl se po sálu, jestli ho náhodou někdo nepředběhl a též ji nevyzval k tanci, jenže v sále nikde nebyla. Vrátil se ke stolu své sestry, zezadu se k ní nahnul a zašeptal:
„Anneris, neviděla jsi někdy před chvílí Mëllindu?“
Elfka se na něho obrátila a řekla.
„Ne, bratříčku, bohužel. Naposledy jsem ji zahlédla, když jste spolu tančili. Vlastně o chvilku později pak mluvila s Ewerionem.“
„Takže nevíš, kde je.“ Bylo to spíš konstatování než otázka.
„Ne, to opravdu nevím. Koukal jsi se za závěs?“
„Ano, ale je tam prázdno. V celém sále po ní není stopy.“
„Víš co, zeptej se mistra Eweriona, možná že o ní bude něco vědět.“
„Díky, sestřičko.“ odvětil, políbil ji na tvář a vydal se za léčitelem.
Přešel celý sál až k místu, kde seděl mistr Ewerion v družném hovoru s poradkyní Sefirou a velitelem Findësem. Princi přistoupil blíž a mírně si odkašlal, aby na sebe nenápadně upozornil. Muži i dračice přestali mluvit a upřeli své pohledy na elfa.
„Krásný večer, milosti.“ pozdravil velitel Findës
„Buď pozdraven, princi.“ řekla Sefira.
„Ayá, můj pane.“ pronesl Ewerion.
„Lorde Findësi, poradkyně Sefiro, mistře Ewerione, také vám přeji příjemný večer. Omlouvám se, že ruším vaši debatu. Jenom bych se chtěl na něco zeptat mistra a hned zase zmizím.“
„Na co se chceš zeptat, princi?“ otázal se léčitel zvídavě.
„Jen by mě zajímalo, mistře, jestli nevíš, kde je Mëllinda. Chtěl jsem ji požádat o tanec, ale někam se ztratila.“
„Samozřejmě, že vím, kde je. Byla z této velké společnosti poněkud unavená, a tak si šla asi tak před necelou hodinou lehnout, mám ji omluvit.“
„Ach tak, no v tom případě se nic neděje, měl jsem jen obavy, jestli se jí třeba neudělalo nevolno. Inu, nenechte se rušit a dobře se bavte.“
„Vy také, princi.“ odvětili všichni tři naráz.
Diriel se vzdálil, vrátil se ke svému stolu a posadil se. Anneris si všimla jeho trochu zklamaného výrazu.
„Tak co, dověděl ses něco?“
„Ano, Mëllinda byla prý unavená, a tak šla spát.“
„Proto se tváříš, jako by ti někdo umřel?“
„Ne, to tedy v žádném případě. Kvůli tomu, že jedna žena je unavená a pohrdne tak mou společností při tanci, se rozhodně rmoutit nebudu.“ namítl povýšeně Diriel a zasmál se. „Je tu přeci dost jiných žen, které si se mnou velmi rády zatančí.“ Natáhl se pro pohár a zhluboka se si zavdal vína. Postavil číši zpět na stůl a vstal ze židle. „Omluvte mě, jdu požádat o tanec některou ze zdejších krásek,“ prohodil Diriel s veselým úšklebkem a odkráčel.
Anneris hleděla za odcházejícím bratrem. Ať si říkal co chtěl, ona moc dobře věděla, že ho uvnitř mrzelo, že Mëllinda odešla, aniž by se s ním rozloučila. Jenže on měl svou hrdost a tohle by nikdy nepřiznal.

Slavnost Zimní rovnodennosti trvala až do rozednění. Všichni si to báječně užívali, jen Anneris musela společnost opustit o něco dřív, protože v jejím stavu dlouhé ponocování nebylo dobré, a tak ji Dorien hodinu a půl po půlnoci odvedl do jejich ložnice, kde s ní už zůstal. Ostatní pokračovali v nenucené zábavě. Když slavnost skončila, odebrali se hosté do svých pokojů, aby si odpočali po probdělé noci.

******

Brzy ráno, kdy obloha již začínala blednout nadcházejícím jitrem, v době, kdy všichni ostatní teprve zaléhali do připravených loží a vyspávali po prohýřeném večeru, byla Mëllinda již vzhůru a v plné bdělosti. Trochu se prospala, ale noční můra jí tuto noc moc klidného odpočinku nepřinesla. Probudila se zbrocená potem, tváře vlhké od slz a s bušícím srdcem až v krku. Pronásledovala ji stále vidina jejího mrtvého manžela a toho otřesného dne, kdy jí před očima zavraždil dceru. Nemohla spát, bála se zavřít oči, neboť nechtěla tu chvíli prožívat znova a znova. Ležela na posteli a raději si četla knihu, aby zaplašila nepříjemné představy ze snu. Po krátké době ji zavřela a odložila na noční stolek, posadila se na posteli a spustila nohy přes postranici a zabořila chodidla do vysokých chlupů koberečku. Vstala, přešla k prosklené stěně, odhrnula jemnou krajkovou záclonu a otevřela dveře na balkónek. Otevřenými dveřmi zavál chladný zimní vítr a obtočil jí noční košili kolem lýtek. Udělala pár kroků a bosýma nohama se zabořila do sněhové závěje, která pokrývala podlahu balkónku. Bílá duchna z vloček ji na chvíli zastudila na chodidlech a kolem kotníků. Pak už chlad necítila. Smetla rukou sněhovou čepici ze zábradlí a opřela se o něj. Klenuté hory, stráně, lesy, louky, pole, vinice, cesty i město bylo pokryto bílou záplavou, jen zamrzlá jezerní hladina se temně oranžově leskla v záři vycházejícího slunce. Sněhové vločky se jiskřivě třpytily ve světle začínajícího dne a rampouchy vše zdobily svou ledovou krásou. Stála tam, po kotníky zabořená ve sněhu, hleděla na zasněženou krajinu a vůbec nevnímala chlad, který k ní přinášel studený vítr z hor. Nebeská modř měla lehce narůžovělý nádech od probouzející se denice a místy na nebi pluly načechrané obláčky, které vypadaly, jako by byly z cukrové vaty. Ráno bylo tiché, lidé ještě pospávali a ptáci nezpívali, neboť se na zimu uchýlili do končin, kde sníh nikdy nepadal. Byla to pro Mëllindu první skutečná zima po mnoha letech. Naposledy ji zažila ještě ve Werdenu. Vysoké závěje sněhu, ostrý ledový vítr, co vniká až do morku kostí, a mrazy tak silné, že by snad i oheň v krbu zmrazily. Oproti tomu zima v Ladérionu byla ještě hodně mírná, ale v Unquë Ehtelin se sníh neobjevoval vůbec. Ochladilo se, to ano, i dny byly kratší, ale sníh a mráz toto krásné údolí nikdy nenavštívil. Zhluboka se nadechla chladného vzduchu a zase vydechla, až se jí od úst zapářilo. Ještě pár minut se kochala pohledem na krajinu pokrytou bělostnou peřinou a pak opět vstoupila zpět do svého pokoje. Zacvakla za sebou skleněné dveře. Prošla ke stěně, kde byl krb, přiklekla k němu, pohrabáčem rozhrnula žhavé uhlíky a přihodila poslední tři polena. Párkrát foukla, uhlíky zapraskaly, mlsné jazyky plamenů se probudily ze spánku a olíznuly suché dřevo. Za kratičkou chvíli se oheň plně rozhořel. Vstala, přistoupila ke komodě, odkud vyndala temně zelené šaty a oblekla se do nich. Když byla ustrojená, ustlala si postel. Porovnala záclony na oknech, upravila křesílka u stolku a na desku kulatého stolečku si položila poznámkový blok, tužku a knihu, kterou měla rozečtenou z noci. Poté opustila svou ložnici a vyšla na přilehlou chodbu. Všude se rozléhalo hrobové ticho, protože všichni hosté měli ještě půlnoc a nebylo se vlastně čemu divit, vždyť se ke spánku odebrali před necelými dvěmi hodinami. Sestoupila po schodišti do liduprázdného přízemí a zamířila k jídelně. Místnost byla uklizená po večerní slavnosti a stoly byly již prostřené a připravené na snídani, avšak nikdo u nich neseděl. Mëllinda prošla stravovacím sálem a krátkou propojovací chodbičkou se dostala ke dvoukřídlým dveřím vedoucím do kuchyně. Byla to jediná místnost v paláci, kde se již přece jen něco dělo. Zpoza dřevěných lítaček se ozýval tlumený ruch, chrastění nádobí a hlasy. Zaťukala a čekala, až dostane povolení vstoupit, a to přišlo vzápětí.
„Pojďte dál,“ zazněl sytý ženský hlas.
Mëllinda vzala za kliku a vklouzla do palácové kuchyně, kde vládl čilý ruch. Ve vzduchu se vznášelo aroma různých druhů koření, voněly tu pečené koláče a čerstvý chléb. Kuchtíci se míhali kolem ploten, kuchtičky zadělávaly těsta, ze kterých pak vytvářely malé a velké koláče zdobené ořechy, mákem, tvarohem, zavařeninami a dalšími přísadami. Z jiného těsta připravovaly chlebové bochníky a placky či lívance. Pomocníci a pomocnice v odlehlé časti kuchyně stáli u dřezů, myli, utírali a uklízeli nádobí, skládali ubrousky a leštili příbory a číše. V místnosti to bzučelo jako v úlu. Celé kuchyni vládl manželský elfský pár. Mistr Cali, který měl na starost obědy a večeře, a jeho žena paní Selina zase zajišťovala snídaně a svačiny. Paní Selina patřila původem k dračím elfům, takže měla dlouhé tmavě hnědé vlasy stočené do tlustého copu, aby jí nepřekážely při práci, krásně zelené oči, jež hleděly ze sympatického oválného obličeje. Její povaha byla nadmíru dobrosrdečná a milá, ale když přišlo na věc, dokázala se změnit v učiněného generála. Cokoliv řekla, znělo jako rozkaz a také to muselo být hned vyplněno. Nikdo neodmlouval, protože podřízení věděli, že paní má pravdu, a dokonce ani mistr Cali se neopovážil své krásné ženě protiřečit a plést se do její práce. Každý z nich měl své povinnosti a plnil je se stoprocentním nasazením. V kuchyni si byli rovnocennými partnery, ale mimo ni měl většinou hlavní slovo mistr Cali. Zkrátka, ať to bylo, jak to bylo, ti dva se měli velmi rádi a v osobním i v pracovním životě se plně respektovali.
Mëllinda za sebou zavřela dveře a paní Selina se na ni podívala a vřele se usmála.
„Dobré jitro, slečno Mëllindo.“ Pozdravila zpěvavě elfku, ale na odpověď nečekala, neboť byla dobře obeznámena s jejím handicapem.
Mëllinda pokývala hlavou na pozdrav a Selina pokračovala dál v hovoru.
„Vy jste mi pěkné ranní ptáčátko, slečno.“ Zasmála se perlivě. „Tak copak vás přivádí do mého království?“ otázala se přívětivě. „Jestli pak to uhodnu?“ spiklenecky mrknula na Mëllindu jedním okem. „Nejspíš máte hlad, že?“
Mëllinda souhlasně přikývla.
„V tom případě vám nabídnu něco, aby vás ten hlad rychle přešel. Pojďte, slečno, a posaďte se tady k tomu stolečku.“ Poukázala na místo před sebou v rohu místnosti.
Mëllinda učinila to, co elfka řekla a udělala si pohodlí na židličce.
„Dala byste si čerstvé koláčky?“ zeptala se hlavní kuchařka.
Mëllinda přitakala.
„Dobře, hned je budete mít.“ odvětila paní Selina, otočila o sto osmdesát stupňů a houkla na jednu mladou kuchtičku, která se ochomýtala kolem táců s koláčky.
„Iwris, přines mi prosím pár těch medových koláčků, co si před chvílí vytáhla z pece.“
„Ale tyhle jsou přece pro prince Diriela, má je nejraději.“ namítla mladá elfka.
„Pokud je mi známo, tak princ ještě dřímá v říši snů, a než se probudí, bude napečeno tolik koláčů, že ho z nich bude bolet břicho, pokud by je všechny snědl. Takže neodmlouvej a pár jich dej na talíř a dones je sem!“ rozkázala paní Selina dívce.
Kuchtička již nic nenamítala a učinila, co jí bylo řečeno. Vybrala několik obzvláště dozlatova upečených koláčků a naservírovala je před Mëllindu. Mezitím paní Selina postavila na stolek krásný porcelánový hrneček.
„Tak, co si dáte k pití, slečno? Mléko?“
Elfka zavrtěla hlavou.
„Kakao?“
Znovu odmítavě zavrtěla hlavou.
„Takže čaj?“
Mëllinda pokývala na souhlas.
Paní Selina vzala konvici z ohřívací plotýnky, nalila jí teplý čaj do šálku a podala jí dózičku s medem na oslazení.
„Ještě něco?“ otázala se s úsměvem.
Mëllinda zakroutila hlavou, ale pak si na něco vzpomněla. Rychle sáhla do kapsy a vytáhla z ní papír a tužku a napsala několik slov. Položila ruku na Selinino předloktí a ukázala na papír. Elfka si ho přečetla.
„Ach tak, došlo vám dříví na otop v pokoji. To je maličkost.“ Mávla rukou hlavní kuchařka. „Řeknu Elmövi a on vám doplní zásobu dříví u krbu.“ ujistila ji Selina.
Mëllinda udělala rukou gesto znamenající: ‚Děkuji.‘
Selina se pousmála. „Nemáte zač, slečno.“ odvětila a šla dál dohlížet na své kuchtíky a pomocnice, aby něco nezkazily.
Mëllinda se v klidu nasnídala, pak se rozloučila s paní Selinou a ztichlým palácem se vrátila zpět do svého pokoje. V ložnici se usadila do křesla u stolku, vzala do ruky knížku, kterou měla právě rozečtenou a pohroužila se do záživného děje.
Neměla ponětí, jak moc se začetla do příběhu, který byl zapsán v knize, dokud jí nevyrušilo zaklepání na dveře. Zvedla hlavu od knihy a upřela pohled na hodiny stojící na krbové římse. Rafičky ukazovaly jedenáct hodin a pět minut. Spěšně založila rozečtenou stránku a odložila knihu na stolek. Znovu se ozvalo netrpělivé zaťukání. Vstala z křesílka a šla otevřít. Očekávala, že za dveřmi bude Elmö s dřívím do krbu, anebo některá z elfských pomocnic, kterou pro ni poslala Anneris. Uchopila ozdobnou kliku a otevřela dveře do kořán, ale za nimi stál někdo úplně jiný, koho by tam rozhodně nečekala.

******

Vysvětlivky a překlad:
Prosinec - Ringarë
Ayá – pozdrav, ahoj či buďte zdrávyi
Sinquë - šperk


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 21 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Kondrakar 01.02.2010, 14:26:21 Odpovědět 
   Vida vida, Diriel se nezdá. Konečně se mu povedlo Mellindu aspoň trochu vytáhnout z té její ulity.
Příběh plyne krásným tempem a ač zimu nějak zvlášť nemsím, takovouhle bych si asi i nechal líbit.
 ze dne 01.02.2010, 22:30:51  
   Annún: Tak to jsme na tom stejně Kondrakare. též zimu nemám v oblibě, ale ve svém příběhu ji prožiju velice ráda a ještě se u toho zasměji.
 Tracy Harper 17.09.2009, 0:28:30 Odpovědět 
   Pěkná kapitolka :) A souhlasím se Šímou, ta scéna se závěsem se povedla :)
 ze dne 17.09.2009, 9:01:11  
   Annún: Díky Tracy,
tak to jsem ráda, že scéna se závěsem pobavila, přesně to jsem měla v úmyslu, trochu legrace. Mohu ujistit, pár úsměvných okamžiků se objeví v dalších dílech, vždyť zima naskýtá mnoho podnětů, k tom se dobře bavit a Diriel je pro každou lumpárnu, tak uvidíme, zda se mu podaří zlákat i Mëllindu. A jak to dopadne, tak to se dovíš v v dalších kapitolách.
 Šíma 16.09.2009, 12:25:55 Odpovědět 
   :-DDD (omlouvám se za to chichotání)

Pěkné! Líbilo! Na začátku máš hezké a podrobné popisy. Zimu mám rád a celá atmosféra mi připomněla Vánoce! ;-) I po čas oslav jsem se nenudil a pěkně jsem se zasmál, když matka onoho prince nabyla přesvědčení, že s tím jejím synem asi není vážně něco v pořádku, když si povídá se závěsem! ;-) Dál to pokračovalo docela svižným tempem (no, všichni ještě vyspávali, páč byli unavení po dlouhé hýřivé noci), ale naše hrdinka ukázala nám čtenářům i trochu ze zákulisí paláce. Takže, ze začátku jsem si dělal laskominy na medovinu, svařák a horké kaštany a na konci na medové koláčky a kakao! ;-))) Jen mě zajímá, přestože to snad i tuším, kdo by mohl být v pokoji naší milé elfky, když tam dorazila ona osůbka s dřívím...

Prostě Jednička (*)

P.S. Snad Ti to nestoupne do hlavy... Jdu si udělat kafe a prošnupu byt, zda není někde ukrytý nějaký ten mls! ;-)))
 ze dne 16.09.2009, 18:48:03  
   Annún: DĚKUJI ŠÍMO,
:-)) jsem potěšena tvým komentářem, ale na rozhřešení toho, kdo se objemil za dveřmi si budeš muset počkat do dalšího dílu.
 amazonit 16.09.2009, 6:26:20 Odpovědět 
   Opět tu dokazuješ, že umíš psát pěkné barvité popisy a navodit atmosféru. Jeden má skoro pocit, že je na té slavnosti společně s elfy.
To pak vůbec nevadí, že děj téměř stojí. Je dobře, že to celé nechceš uspěchat a zároveň umíš čtenáře udržet při čtení. To není jen tak a tobě se to daří.
 ze dne 16.09.2009, 8:14:26  
   Annún: Děkuji Amazonit,
ano máš pravdu udržet příběh v chodu a nezačít nudit je velice těžké, takže mě těší, že se mi to daří.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
Ztracená v minu...
Petra Vávrová
Energia : Príbe...
Gardenboy
PSANEC PAUL „KO...
Danny Jé
obr
obr obr obr
obr

Kosmické hlasy I.
Jáchym Vostřický
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr