obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Je jen jediné štěstí v životě: milovat a být milován."
George Sandová
obr
obr počet přístupů: 2915316 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39432 příspěvků, 5735 autorů a 389981 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Pohádky a život ::

 autor Leontius publikováno: 08.10.2009, 6:32  
Po půl roce jsem konečně něco dopsal, snad si na mě ještě někdo vzpomene. Snad se zde opět vrátím. Tenhle text je trošičku symbolický a na mě netypický, ale třeba se bude líbit...
 

I.

Byl jednou jeden chlapec a ten žil v hluboké temné jeskyni. Nikdy nepoznal sluneční světlo, neboť žádný paprsek nedokázal projít nekonečným bludištěm kamenných dómů a majestátních sálů hluboko ve skále. Tímto temným královstvím chlapec bloudil a nikdy nepoznal více než surový chlad plísní pokrytých zdí a stojící zatuchlý vzduch páchnoucí po staletých mršinách.
A stejně jako on věčně bloudil ve svém vězení, i jeho myšlenky se marně snažily najít pevný řád v chaosu světa, který nemohl poznávat jinak než hmatem. Nikdy si nedokázal představit svět tam venku a ani v něj nevěřil. Nezbylo mu než hledat zrnka pravdy v tom, co měl na dosah.
Holé dlaně zoufale bloudily po zemi a neustále se zraňovaly o nesčetné skalní výčnělky. Musel prolít spoustu teplé lepkavé krve, než narazil na první hladký oblázek. Jeho jemný, zaoblený povrh byl pro něj něčím novým a vzrušujícím. Neklidně si s ním pohrával a rozhodl se porozhlédnout, zda zde není ještě jeden. A skutečně. Ušel několik kroků a do pátravých prstů mu vklouzl další kamínek. Zaradoval se a pocítil neodolatelné nutkání pokračovat v průzkumu.
Drobné poklady ho jakoby o vlastní vůli vedly chodbami, ztrácely se a zase se objevovaly. Musel se několikrát vracet po vlastních stopách a snášel pro ně všemožné útrapy, když v tom k jeho uším dorazil první zvuk krom vlastního zrychleného dechu a tlukotu vlastního srdce. Byl to šelestivý, hluboký zvuk, monotónní a přitom neopakovatelný, uklidňující a přesto dynamický a dravý.
To někde zurčí řeka a žene se do údolí, pochopil a věděl, že má pravdu. Přidal do kroku, zvědav, co nového mu mohou oblázky ukázat.
Neuplynulo mnoho času a náhle se mu zatočila hlava. Svaly ochably a v zádech pocítil mrazení, které ho na místě paralyzovalo. Prázdný žaludek jakoby se ocitl na vlnách. Netušil jaké monstrum mohl svou hamižností probudit a poštvat proti sobě. Najednou ho v temnotě obklopily jakési… vjemy. Plíživé a všeobjímající, nehmotné, ale nepřehlédnutelné.
Je to světlo, pochopil a věděl, že má pravdu. Neprostupná temnota se pozvolna měnila v nevlídné příšeří. Cestička z oblázků již byla viditelná již pouhým okem. Kamínky byly bělavé a lesklé. Chlapec je sbíral a nezvykle rychle postupoval posledními zákruty svého vězení. V odkryté tváří ucítil dotek. Byl slaboučký a zlehka se o něj opíral. Voněl příslibem hlubokých lesů plných zeleně a svobodných tvorů. Přinášel zvěsti o světě, který čekal na to, aby mohl zjevit své krásy duši nořící se z temné prostoty a přízemnosti.
Minul poslední zatáčku a konečně stanul před východem z jeskyně. Ostré sluneční paprsky se odrážely od bublajícího potůčku a bodaly chlapce do očí. S pocitem řezavé bolesti sklopil pohled a zadíval se na chřestivou hrstku kamínků ve své ruce. Byly skutečně zářivě bílé a hladké, avšak ničím se neodlišovaly od ostatních. Díval se na ně dlouho a váhal. Byly jeho. Ale nač lpět na věcech? Jsou prázdné, když je porovná s celým širým světem, který se před ním rozprostřel. Zahodil kamínky a zbavil se pouta k nim. Přebrodil potok a vydal se do lesa, aby poznal svět.

II.

Byl jednou jeden mladík a ten rozvážně kráčel hustým lesem. Úzkou, zablácenou cestičku lemovaly kolosální stromy, které svými mohutnými kmeny připomínaly oslnivá sloupořadí antických chrámů a stejnou představu vzbuzovalo i takřka posvátné ticho panující široko daleko.
Větve stromů se proplétaly vysoko nad hlavou poutníka a kymácely se větru jako při nějakém tajném pozdravu. Téměř zakrývaly slunce a cestičku osvětlovaly pouze malebné kužely světla. Kůra stromů byla prastará a oděná v zelené kabátce všudypřítomných lišejníků. V měkkých polštářcích se hemžily kolonie různorodých broučků. U země se kmeny stromů rozbíhaly na všechny strany v nepřehledné pavučiny kořenů, z nichž některé se líně plazily přes cestičku a náhodný návštěvník o ně mohl snadno zakopnout.
Mladík byl však ke všem překážkám netečný. S dětským zaujetím si prohlížel své okolí a očima těkal z místa na místo, vše pro něj bylo nové. Dotýkal se zvrásněné kůry stromů a každého velikána oslovil:
„Ty jsi dub a ty buk. Tvé listy mi pošeptaly, že se zveš javorem. A ty, přítelkyně dvou barev, jsi bříza. A ta vůně, která mě šimrá v nose, nejsou to houby krčící se zde ve stínu kapradí?“
Pomalu se sehnul a oběma rukama rozhrnul několik listů, na jejíchž povrchu ještě se třpytily velké kapky ranní rosy. Potěšil se pohledem na hnědé kloboučky s bílými nožičkami a pomalu se narovnal.
Hrubý, neartikulovaný zvuk za jeho zády ho na okamžik zarazil a polekal. Napjal všechny svaly ke skoku, kdyby se na něj řítilo nějaké nebezpečné zvíře. Prudce se otočil a zadíval se mezi skupinku stromů na druhé straně cestičky. Ve stínu jednoho mimořádně vzrostlého stromu ležel ošklivý, vousatý mužík. Nahlas pochrupoval a na propadlé hrudí svíral svou hůlčičku.
Mladík k němu obezřetně přistoupil. Byl to první člověk na kterého na svém putování narazil a nyní se v něm bily rozporuplné pocity. Nevěděl jak úctyhodného staříka oslovit a přesto pociťoval nepřekonatelnou touhu podělit se s ním o všechno to poznání, které v lese nabyl.
„Starý pane?“ odvážil se mužíka oslovit.
Šedivé oči pod mohutným obočím se pomaličku otevřely a probodly mladíka zkoumavým pohledem. Kdesi pod prokvetlým plnovousem se zahýbaly popraskané vyschlé rty:
„Jsem učenec, můj nevědomý příteli. Sofista. Učitel moudrosti. Mnozí za mnou přicházejí, abych jím ukázal náš svět.“
„Ale já ho vidím, pane,“ odvážil se oponovat mladík.
Sofistovi se zaleskly oči a zaplál v nich oheň.
„Svět není to, co vidíš. Ale jak ho vyložíš a obhájíš.“
„Ale cožpak nežijeme v jednom světě, pane?“
„O co se to má stará, bolavá záda opírají, příteli?“ odpověděl sofista otázkou.
„O strom,“ odvětil bez zaváhaní a bezelstně mladík.
„Nikoliv. Je to můj přístřešek. Chrání mne před deštěm, poskytuje mi stín, je místem, na které se vracím.“
„A to se vylučuje?“ podivil se mladík.
„Jistě. Můj svět není tvým,“ odpověděl s úsměvem sofista.
„A čí svět je pravý?“
„Ničí. Ničí a nebo můj. Neboť jsem moudřejší.“
Mladík zahlédl v jeho očích pýchu člověka zatvrzelého a hloupého. Přesto však cítil zmatek a nejistotu. Jak má poznat svět, má-li k dispozici pouze své oči a své tělo? Znalosti jsou neúplně. Vždyť musí být něco, co ho dovede ke skutečnému poznání.
Dál hleděl na vetchého staříka. Starý a nemocný muž byl přesvědčen o tom, že již zakusil všechny zkušenosti, které mu může svět nabídnout a dosáhl tak vrcholu své moudrosti. Jeho cesta za poznáním končila pod tímto stromem a čekala ho pouze poslední, absolutní zkušenost. Mladík bez hlesu sledoval jeho pomalou smrt a nezadržitelný rozklad. Zvědavě pozoroval černé brouky a larvy, hemžící se jeho útrobami a navracející jeho tělo do lůna země. Nakonec v lese u cestičky zůstal jen mladík, poučený o mrzké hodnotě znalostí, a osamocený starý strom. A právě v jeho stínu se před mladíkem rozzářila stezka, která ho lákala příslibem pravdy a správné cesty. Mladík se po ní rozběhl a vydal se zvěstovat své poznání.

III.

Byl jednou jeden prorok a ten po své zářivé stezce přišel do světa, který nikdy nenavštívilo slunce. Život se zde rodil ve znamení smrti a předurčen pouze k utrpení a potupnému zániku v kamenité půdě. Vzduch měl kyselou a hořkou pachuť a sám o sobě dovedl otupit veškerou naději.
Prorok kráčel holou pustinou, kolem níž se tyčil mohutný val strmých pahorků, jenž jako dračí zuby pronásledovaly jeden druhého. Popel a vetchý, mrtvý porost křupal pod jeho bosými chodidly, když po mnoha a mnoha bezesných nocích stanul na prahu vesnice, nad níž se vypínal temný gotický hrad.
Ve vybitých oknech povlávaly roztrhané pavučiny, kusy ztrouchnivělého dřeva podléhaly zkáze a odpadávaly jako hnijící maso z tlejícího oběšence. Okna ve věžích byla temnější než noc a prorok prozřel, že pevnost nestřežila vesnici, ale věznila bezejmenné zlo ve svých útrobách. Kráčel vesnicí a naslouchal meluzíně, prohánějící se mezi domky, z nichž většina připomínala už jen znetvořenou a ohlodanou kostru mýtických bytostí. Až na drobném náměstíčku, kolem vyschlé hnilobné studny, nalezl své posluchače.
Tucty malomocných se svíjely na studené zemi a svými prsty zkřivenými v pařáty shrabávaly ze země šedivý popílek a každý hamižně hlídal svou hromádku, neb nebylo jiného bohatství ve světě ničeho. Prorok poznával tu povrchní a ješitnou masku, kterou tito lidé nosili. Umírali ve světě, ve kterém nestálo za to žít. Ale i v okamžik smrti jim záleželo na tom, že živoří na větší hromádce prachu, než jejich spolutrpící.
Tu stanul prorok nad skomírajícím pokolením a ihned započal svou řeč, kterou si mnoho nekonečných let připravoval. Hovořil zasněně o dálkách skýtajících mnohá potěšení i vykoupení ze světa bolesti. O poznání pravdy, jejíž světlo rozptýlí jakoukoliv lež a pochybu. O nezměrných silách, které dokázaly hnout samými základy světa, odhalit podstatu a pravou tvář každé věci, každé bytosti. Vyprávěl jim o ruce, přinášející odměnu věrným a pokorným, a o ruce svírající bič, jenž trestal nehodné.
Lid mu naslouchal a hltal každé jeho slovo. Pojednou se prorok probudil z exstatického líčení a shlédl na své svěřence. Střetl se však s nicotou prázdných očních důlků. Ta poslední jiskřička sebezáchovy a snové touhy po vysvobození se vytratila. Zrak všech byl nahrazen vizí, jejíž naplnění vidět nemohli. Přesto setrvávali u nohou prorokových s hlavami strnule posazenými na zkamenělé šíji a čekající další svatá slova. I optal se prorok jednoho z vesničanů, proč tak činí. Zbídačená bytost na něj pohlédla s bezduchým výrazem umrlce a pravila:
„Neb každý z nás vykročil na cestu ke spáse, kterou jsi nám ukázal. I prvním přikázáním budiž: následuj příkladu prorokova!“
Podivil se prorok těm slovům a šáhl do záhybů svého pláště. V rukou se mu zalesklo matné zrcadlo a v jeho hlubinách prorok spatřil, že je slepý a ztracený v tom jediném obraze, který jeho mysl trvale promítala na spálenou sítnici. Teď pochopil, jak sám snadno nekriticky přijal svou vlastní lež a vystavěl si svou celu, v níž po všechna ta léta pomalu hnil. Jak své vlastní oči překryl zhoubným zákalem, jehož plíživá chapadla si našla cestu až do jeho srdce. Zářivá stezka mu byla vyrvána a prorok zůstal bez své vize opuštěn na rozcestí. I potřeboval čas na rozjímání a zamířil k nedaleké železné brance, za níž se ve světle měsíce leskly mohutné, z kamene vytesané, desky.

IV.

Byl jednou jeden muž a ten bloudil mezi hroby prastarého hřbitova. Už dávno nevěděl, kterým směrem leží východ z těchto končin posledního odpočinku táhnoucích se kam až oko dohlédlo. Neměl však v úmyslu opouštět toto místo, neboť zde toužil setrvat, skrývat se před světem a jednoho dne se připojit k těm, jejichž památku obdivoval. Také zde hledal nové přátele. Takové, kteří by dokázali projevit více citu, než se lidé za svého života odváží. Nechával se unášet vášněmi, které by člověka ve společnosti okamžitě odsoudily k záhubě.
Naučil se řeči mrtvých. Tomu vtíravému šepotu, jenž se nesl za chladných večerů větrem, a mrazivým obrazcům, které na černý mramor kreslil měsíc. Poznal tak na tisíce příběhů a životů, které zde našly svůj zdánlivý konec.
Opřen o stěnu zapomenuté márnice sledoval řadu nedalekých krypt. Zašlé nápisy vyprávěly o rozvětvené rodině, jejíž četné generace žily z krví pokřtěných peněz starého piráta. Z kořistí loupežných výprav financovali jeho potomci svá vlastní dobrodružství, své cesty, svá vlastní tažení. Kroky je nesly daleko, jakoby prchali před minulostí, za níž nemohli a kterou ani neznali. Přesto je nevyslovená kletba nakonec svedla sem. Všechny ty marnotratníky i skrblíky, mocnáře i žebráky, politiky i odpadlíky, ničemy i hrdiny. Všichni dnes spočívají vedle sebe v posledním pomníku jejich chlebodárce-zabijáka. Muž mnoho nocí poslouchal nářek těch, kteří opovrhovali svým příslušenstvím k rodině, stejně jako krutým úsměškům těch, kteří se svým prapředkem pyšnili. Zdaleka nejvíc je však těch, jenž mlčky přijali své dědictví a zavírali oči před krveprolitím, z něhož bylo zrozeno.
Znechucen povrchností a pokrytectvím těch bohatých kráčel nyní muž k hrobům těch nejchudších. Přitom si dovolil udělat velký oblouk kolem nevelkého, odstrčeného úseku, jehož půda nebyla posvěcena.
Kdysi dávno ho tam dovedla zvědavost, komu vlastně patří ty neoznačené náhrobky a do dnešních dnů toho litoval. Šepot mrtvých se v těch místech měnil v démonické kvílení lupičů, zabijáků, travičů a sebevrahů. Zoufalství, nenávist, bolest. Znal ty pocity, patřily k životu. Ale nikdy netušil do jakých kakofonických výšek je dovede vystupňovat ztýraná mysl. Poznal, že lidé mnohdy dovedou říct hromadu důvodů, proč život nestojí za utrpení, jenž ho doprovází. Ale stěží řeknou hrstku důvodů, proč stojí za to žít.
Hřbitov měl spoustu míst, které v něm vzbuzovaly různorodé emoce. Pohrdal těmi bohatými, soucítil s oběťmi epidemií, pozastavoval se nad osudem vyděděnců, plakal nad hroby dětí. Zdálo se, že už nemá být čím překvapen. Pomalu zdvihl oči k nočnímu nebi.
Hvězdy byly dnes jasně vidět a blyštily se jako nikdy dříve. Hustě roztroušená světélka jakoby vzdávaly hold svému bledému panovníkovi, který se dnes zjevil ve své plné kráse, aby převzal vládu nad noci, svou tajemnou mocí rozezněl struny magie a naplnil poselství ponurých rituálů.
Muž zůstal omráčen krásou a mystikou. Úplněk. Prožil jich zde mnoho a na různých místech. Dobře věděl, že v tyto noci nabývá šepot mrtvých na intenzitě, všechny touhy a sny vyplouvají na povrh, jejich vášnivé výboje probleskávají tmou a stíny se hýbou o vlastní vůli. A některé z těch stínů nabývají forem mnohem konkrétnějších a hmotnějších. Aspekty neklidných umrlců se promítnou do našeho světa. Někdy se začne pohybovat sama země a propouští ze svého červivého lůna ty, jejichž životní cíl propadl smrti. Cítil pulzování oné síly někde v těch komůrkách spojených katakombami nepříliš hluboko pod svýma nohama.
Muže se zmocnila panika. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, jelikož nepoznával ten oddíl hřbitova, do kterého zabloudil. Očima těkal z náhrobku na náhrobek a snažil se z nenápadných indicií vytušit účel tohoto místa. Hroby spojoval uvedený letopočet a jejich mrazivá osamělost. Žádné rodinné hroby, jen ztracenci bez příbuzných. Některé nápisy byly vyvedeny v jazycích kterým nerozuměl.
Někdo mu poklepal na rameno.
Klidně se otočil a pohlédl do tváře muže. Zaregistroval jeho pečlivě ulízané vlasy, mohutný, pěstěný knír a výtečně ušitou uniformu. Ignoroval tmavé zaschlé skvrny na modré látce a obličej protkaný černými žílami s otrávenou krví.
„Přejete si?“ otázal se muž zdvořile vojáka.
Voják ho na něj bezduše hleděl, jakoby ho neslyšel. Muž pokrčil rameny a již se chystal otočit, když v tom se voják konečně odhodlal promluvit. Z jeho hrdla vyšla věta, avšak muž nerozuměl ani slovu. Poznal pouze, že jde o otázku. Zavrtěl hlavou.
Voják chvíli mlčel a pomaleji opakoval svou prosbu. Bez úspěchu. Zopakoval tedy pouze jedno slovo. Jméno města, o kterém muž kdysi dávno slyšel, ale netušil, kde se nachází. Nebohý voják se chce vrátit domů a on mu mohl pomoci jen mlčením.
Voják se bolestně zašklebil. Sehnul se, vyhrabal ze země svou pravici (teprve nyní si muž povšiml, že není na svém místě) a odkulhal pryč. Muž mu v duchu popřál hodně štěstí a usadil se na jeho skromný náhrobek. Náhle vše pochopil. Zde spočívají oběti válek, oběti nesmyslného zabíjení, za které nemohli. Sklopil oči k zemi a povzdechl si. Největší bezmoc cítíme, když nemůžeme pomoci někomu, komu chceme.
Tichem neklidné noci k němu pronikl další zvuk. Tesklivé vzlyky a potlačovaný pláč. Muž se bál otočit, neboť se nechtěl dostat do dalšího soukolí zoufalství a prokletí. Jenže jeho srdce se odmítalo zatvrdit stejně jako hřbitovní kámen a převzalo vládu nad tělem.
Postavil se a otočil se za zvukem. V ten okamžik zůstal omráčen, neboť spatřil něco nového. Postavy umrlců byly zpravidla nevýrazné, šedivé a ponuré. Jenže tato postava… tato dívka zářila jasněji než měsíc a snadno zvítězila v souboji s jeho krásou. Objímala ji aura ctnosti a nevinnosti, avšak její hruď se pod bílým rubášem otřásala smutkem. Tvář měla zabouřenou v dlaních a vlnité dlouhé vlasy splývaly až na kolena.
Dlouho váhal, nevěda, co si počít. Byl okouzlen, ale cítil strach. Musel už v životě čelit mnoha nepojmenovatelným hrůzám, ale žádná nedovedla paralyzovat tělo i mysl jako tento jedinečný strach.
Dívka si rovněž uvědomila jeho přítomnost. S námahou zvedla hlavu a pohlédla na něj. Obličej měla bílý, ale hebký a nenarušený. V jejích očích se zračil nekonečný smutek, ale v jeho hlubinách právě vysvitla jiskřička naděje. Bíle rty se zachvěly, jako by chtěly vypustit dlouho zamlčovaná slova. Jenže nakonec z nich nevyšla ani hláska.
Omráčeného muže přivedlo k životu až poznání, že dívka se třese zimou. Aby ne! Byla oděna k pouti tam za řeku Styx, ne na chladné podzimní večery. Bezmyšlenkovitě rozepnul svůj kabátec, sundal ho z ramen a přistoupil k dívce. Jemně ji ho pomohl navléci a začal zapínat dřevěné knoflíčky. Zastavila ho až její ruka. V první okamžik měl pocit, jakoby se ho dotkl led, ale drobná dlaň se okamžitě začala vybarvovat do zdravé barvy a rozproudila se v ní teplá krev.
„Už je to dobré,“ zašeptala.
Až do této chvíle si muž myslel, že podobně líbezný zvuk dovede vydat jen harfa. Zatočila se mu hlava a musel usednout k ní na náhrobek.
„Věděla jsem, že se nevrátí. Přesto jsem čekala celou tu dobu a odmítala pomoc jiných. Dostalo se mi jen potupné smrti v chudobě a žalu. Když jsem to chtěla změnit, bylo už příliš pozdě. Mé srdcem zradilo podruhé a přestalo bít hladem, vyčerpáním, chladem a smutkem. Může mu ještě někdy být navrácen život?“ zeptala se upřímně.
Nevěděl co odpovědět. Uvědomil si, že stále svírá její ruku, do které se vrátil život. Pohladil nesměle a zlehoučka její dlaň palcem a ona se usmála. Nesnesl pohled na ty bledé rty a tak je políbil. Zavřel oči a snil svůj sen o tom, jak ji vrátí do života. Jak se druhého dne spolu probudí vedle sebe a budou sledovat východ slunce. Její tělo se otřáslo a on poznal, že ona sní stejný sen. Přitiskl se blíže a zcela se poddal tomu citu, který nyní určoval veškeré jeho konání.
Na krku ucítil šimrání ranních paprsků. Otevřel oči, ale neviděl nic. Začal se dusit a tak rychle vytrhl obličej zabořený v čerstvě rozryté hlíně starého hrobu. V zkřivených prstech svíral útržky starého rubáš a z úst vyplivl cosi, o čem mu jeho mysl zakázala uvažovat.
Se závratí se vyškrábal na nohy a začal ze sebe hystericky oprašovat černou hlínu. Zpola zahrabaný kabátec nechal být, neboť mrtvolný puch byl nepřekonatelný. V panice utíkal pryč a klopýtal o každou nerovnost. Neděsili ho mrtví, duchové, upíři, strigy, čarodějnice, vlkodlaci, ďáblové, bazilišci ani skřeti. Děsily ho síly, jejíchž dvousečnost a intenzita ho po kousíčcích připravovala o rozum. Samota a vybouřené city házely s jeho lodí a hrozily ji rozbít na kusy. Už se tu nemůže dál ukrývat! Musí nalézt své místo v pádícím světě.

V.

Byl jednou jeden stařec a ten sepisoval svou závěť. V ruce neklidně převracel plastové plnící pero a ve světle lampičky důležitě studoval list na stole před sebou. Byl prázdný až na vše říkající nadpis: „Závěť“.
„Je to stejné jako já,“ zabručel stařec pod vousy. „Jsem jako ten nadpis. Vím, že jsem. To je vše. Nemám co odkázat a nemám komu. Osamocený na stránce, na světě, který nedokážu popsat a naplnit.“
Položil pero a pohlédl z okna na noční město. Z té nepředstavitelné výšky míval závratě. Ale bylo to z výšky? Nebo ze světa, který uháněl pořád větší rychlostí? Vzpomněl si na slova jednoho inteligentního a moudrého muže, vědce. Prohlásil, že při určité nepředstavitelné rychlosti se všechen čas zastaví.
Je to ta Apokalypsa kam svět směřuje? Pádívá stagnace? Lidé běhají po ulicích, nebo se řítí v autech, aby stihli navštívit úřady, kde si musí nechat povolit i ty nejzákladnější životní úkony. Svět se zpomaluje, život zrychluje. Nebo je to naopak?
Zavřel oči a promnul si spánky. S technologiemi, jaké máme k dispozici, by naší předkové dokázali větší zázraky, než jen restaurace s rychlým občerstvením a neonové poutače. Knihy jsou plné vzpomínek na lidi, kteří skutečně šli za Svatým Grálem. Ale dnes už lidé nestojí ani o vzpomínky, ani o Svatý Grál. Žijí dnes, aby žili snad i zítra. Sny degradovaly na sumičky čísel v bance.
V očích starce se zaleskly slzy.
„Nebuď sentimentální. Jsi stejný jako oni, víš to moc dobře,“ pošeptal mu duch doby.
„Jsem,“ přikývl stařec. „Ale uvědomuji si o co jsem ochuzen. Vím, že někde se stala chyba.“
Nahmátl silné brýle a nasadil si je na oči. Znovu se sehnul nad papírem a několika tahy pera napsal:
„Všem, kteří jdou za svým snem.“
Poté se znovu napřímil a přemýšlel, čím ocenit toto hrdinství. Nervózně přitom okusoval konec pera. Nakonec se odhodlal a zakončil svou závěť:
„Mé uznání.“
Přidal svůj podpis. A kriticky se na papír zahleděl. Opět nespokojeně zamumlal:
„No… Své nejlepší kousky tím netrumfnu, ale slušná pohádka to je, to jo. Nikdy jsem nevěřil v dobré konce. Ne však z pesimismu, neboť ve skutečností může být dobrý konec jen konec velké bolesti. Nač by měly končit jiná dobrodružství?“
Zasmál se a založil list do knihy s příběhy pro děti, kterou sám napsal.
Odložil brýle a protáhl se. Zítra bude muset vymyslet něco lepšího. Odebral se naposledy na své osamělé lože.

VI.

Ležel ve své rakvi a čekal, až se z ní stane jeskyně.
Na své pouti poznal a zakusil mnoho. Poznal užitečnost i zrádnost věcí, poznání, víry a citu. Prošel údobími, vyvíjel se s nimi a nakonec spatřil svět, kde se vše kříží a stává se jedním. A byl hluboce zklamán, protože nepřišel na to, jak se zklamání vyhnout. Vše má dvě strany mince a mezi černou a bílou je příliš mnoho barev.
Ale byl svět vždy takový? Nebo si lidstvo samo upletlo tu smyčku, která se teď houpe přímo před ním?
Co naše oči nevidí? Kterou vědu nám Aristoteles zatajil? Jaké evangelium zmizelo navždy z tváře světa dříve, než ho mohlo změnit? O kterém citu zapomněli básníci složit báseň?
Odmítl dále obviňovat. Nic mu k tomu nedávalo právo, neboť byl ještě ztracenější než oni. Chybu mohl udělat v jeskyni, v lese, ve vesnici, na hřbitově či ve městě. Mohla být někde v neprobádaných hlubinách jeho nitra. Až najdeme pravdu v jeskyni, můžeme ji opustit.
Tak všichni bloudíme ve tmě. A vyprávíme si pohádky…


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 6 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 16 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Matylda Kratinová 28.01.2010, 22:13:53 Odpovědět 
   Toz co napsat. V pocatecni sekvenci je trochu z Platona /ale uz je tomu dlouho, co jsem skladala zapocet z fildy, tak se v tom nebudu rochnit/. Zaroven je to vlastne metafora pro zrozeni.
Podle te druhe casti bych soudila, ze sofistum by se v dnesnim svete libilo, pac mame ten slavny multiverzalismus, nelze objektivne vnimat, protoze kazdy vnimame trochu jinak a navic vnimame MY - subjekt, vnimame ze sveho pohledu... Dnes vlastne stary system vcetne zpusobu mysleni skoncil v troskach a my jako lidstvo /alespon to zapadni/ jsme zoufali, neb nevime, kam se vrtnout, jistota je v cudu.
III. Verit je snadne a nesnadne zaroven. Nevime, co je vecne dobre, protoze nikdo netusi, co bude a co postavi nasi viru na hlavu. Babo rad...
IV. A proto si hledame svou ulitu, kam se chceme schovat pred svetem, dokud se do ni nekdo/neco nevlame a nevyzene nas na cerstvy vzduch.
V. Za zivot jsme z ulity vyhnani mnohokrat, nebo z ni sami kvuli stereotypu a vnitrimu peklu uteceme.
VI. Na konci zivota nas dozene vsechno predesle. Bilancujeme, hledame, nekdy najdeme a nekdy ne...
Clovek by nikdy nerekl, ze na technice se budou povinne ucit socky. Nicmene je tomu tak, protoze nejsme na svete sami a bez ciziho pohledu na vec a vsudypritomne komunikace bychom se asi sezrali.
Leo, muj cvici by z tveho pohadkoveho eseje o vyvoji mel radost. =-)
 Nancy Lottinger 14.11.2009, 9:58:12 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Nancy Lottinger ze dne 10.11.2009, 20:32:52

   Mi povídej, filozofie, já požád nevím, z čeho maturovat, jestli z ivt, kde přestávám pobírat programování, nebo z filozofie, kde mám 60 maturitních okruhů :-D
 ze dne 15.11.2009, 19:05:52  
   Leontius: Tož ještě před pěti léty bych já volil ono IVT, ale dnes již raději tu filosofii. Přecejen ve filosofii není pravda jasně stanovená a ať měleš cokoliv, stabilita Windowsu zůstane neměná... a padá a padá
 Nancy Lottinger 10.11.2009, 20:32:52 Odpovědět 
   Že mi dalo praci se tim prokousat, ale kdyz jsem si precetla prvni vetu, vedela jsem, ze to bude zprcovani filozoficke... Takze zbytek nebyl ani prekvapeni. Prvni cast je velice zajimave prepracovani. A co my vime, treba to jako pohadku zamysleli :-)
 ze dne 13.11.2009, 21:47:49  
   Leontius: Juj, díky za návštěvu a komentík :-). Potřeboval jsem se rychle vypsat z folosofických keců, neboť co jsem začal se studiem filosofie, tak ji začínám nenávidět :-D
 Šíma 12.10.2009, 20:59:50 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma ze dne 08.10.2009, 11:13:43

   Ono jde opravdu o zajímavý textík! Jaký život jsme žili a čemu jsme celou dobu věřili, na to možná přijdeme až na konec před samotnou smrtí (nebo až po ní), ale to bude už pozdě! Jo, je to prostě dílko "lehce" filosofické... Hihi... ;-)
 salvator 08.10.2009, 20:27:59 Odpovědět 
   Buď opět pozdraven, Leontie, malíři pocitů a filosofických myšlenek. Chvílemi jsem bloudil a scházel z cesty, ale nakonec jsem až na samý konec doputoval a mohu říci, že s potěšením. Moc pěkná pohádka, věru.
 ze dne 12.10.2009, 20:09:23  
   Leontius: Vzdávám ti své díky.
 Šíma 08.10.2009, 11:13:43 Odpovědět 
   Pěkný příběh k zamyšlení... Líbilo! ;-)

P.S. Omlouvám se za takřka nicneříkající komentář, ale vlastně jsem ani netušil, co napsat, jen jsem po přečtení tak seděl a civěl do prázdna... Ano! Jednička je tam.
 ze dne 12.10.2009, 20:08:11  
   Leontius: Zaskočený Šíma! Mám si napsat bod? :-D
 Alasea 08.10.2009, 10:09:53 Odpovědět 
   Nádherný příběh, plný filozofie a myšlenek, které čtenáře přitáhnou a už nepustí. Jasná 1. :-)
 ze dne 12.10.2009, 20:07:50  
   Leontius: Díky, takže ona ta filosofie nebude tak těžká :-D
 Dawnie 08.10.2009, 7:17:58 Odpovědět 
   Souhlasím s amazonit, nicméně i bez větší hloubky to byl krásný příběh... Úvahový, filosofický, prostě fajn...
Za jedničku i s těma menšíma chybama:)
 ze dne 12.10.2009, 20:06:59  
   Leontius: Díky za zastavení a koment :-)
 amazonit 08.10.2009, 6:32:16 Odpovědět 
   Vývoj, dospívání, hledání cesty, nalézání, získávání vědomostí, okuksení radosti, nadšení, bolesti, smutku...
Zkrátka ,,zmapoval" jsi celý jeden život.
Tímto to dostává filosofický nádech, tak trochu ,,nutí" k zamyšlení, pozastavení se nad napsaným.
Přijde mi ovšem, že jsi mohl jít ještě do větší hloubky, na dřeň, snad se ještě více opřít o otázky existence..., ale to se lehko radí, že?
Trochu mě zarazily chybky, vypsány nejsou všechny...

-Cestička z oblázků již byla viditelná již pouhým okem - dvakrát již...

- několik listů, na jejíchž povrchu - jejichž

-pozor na interpunkci, třeba v této větě, ale je tam toho víc:
Nevěděl jak úctyhodného staříka oslovit a přesto pociťoval nepřekonatelnou touhu podělit se s ním o všechno to poznání, které v lese nabyl.

-exstatického - extatického

-Zdaleka nejvíc je však těch, jenž mlčky přijali - jež

-Jemně ji ho pomohl navléci - jí
 ze dne 12.10.2009, 20:06:19  
   Leontius: Díky za vydání a upozornění na chyby. Při kontrole mi často pozornost uniká příliš ke stylistice. Snažím se s tím něco dělat...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Hradní ulice
Resmmett
Útes
Danny Alonso
Poslední pád
Ringing Tambourine
obr
obr obr obr
obr

77.777
Nethar
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr