obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel je ten, kdo o vás ví všechno a má vás pořád stejně rád."
Elbert Hubbard
obr
obr počet přístupů: 2915697 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Posel smrti V: K. VII - Vražedné běsnění 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Posel smrti V - Milenci a vrazi
 autor Lukaskon publikováno: 25.09.2012, 21:48  
První část sedmé kapitoly románu. Situace okolo Housky se přiostřuje a začíná jít o život. Poklidná víska skrývá více než se zdá. Podaří se našim hrdinům odhalit pravdu?
 

Děsivý neutuchající křik plný překvapení a hrůzy. Ivan se náhle probral, posadil a promnul si oči. Chytil se za hlavu a opět oči zavřel ve snaze nevnímat bolest.
„Neřvi tak!“ vykřikl. Nebylo to k ničemu – nikdo ho neslyšel. Rozhlédl se po pokoji ve snaze najít Kasumi, ale ta tu nebyla. Pomalu se zvedl a nejistými kroky došel ke dveřím pokoje. Otevřel je a hlasitost křiku se ještě zvýšila. Poznal, že to tak ječí nějaká žena, ale proč? Vydal se ke schodišti, a když byl asi v půli cesty k němu, zavládlo konečně ticho. Netrvalo však dlouho. Zaslechl dunivou ránu a pak nějaký sípot. To už scházel po schodech dolů a zahlédl u zdi vedle vchodových dveří Kasumi, jak pevně drží pod krkem pár centimetrů nad zemí nějakou mladou vyděšenou ženu.
„Řekni jí, že já s tím nemám nic společného!“ vyštěkla Kasumi.
„A s čím, do hajzlu?“ řekl Ivan a rozhlédl se po předsíni, načež se mu tak zvedl žaludek, až se pozvracel. U dveří na chodbu leželo tělo jeho kamaráda Rudy, ale kdyby nevěděl, že to je on, ani by ho nepoznal. Pravou ruku měl utrženou a ležela v rohu u botníku. Tvář měl rozdrásanou na kusy a zasychající krev se mísila se servanými vlasy, jež pokrývaly velkou část obličeje.
„Nezírej na něj a řekni jí to. A ještě něco jí vyřiď – jestli se na mě ještě jednou vrhne, tak ji zabiju.“ Kasumi dívku pustila na zem a ta se ihned skácela, neschopna vstát. Klepala se hrůzou a přerývaně dýchala. Nedokázala se vyrovnat s tím, co se tu stalo.
„Moji rodiče, jsou… panebože, proč? Proč?!“ Plakala neschopna se soustředit na cokoli jiného. „Co vám tak strašného udělali? Proč museli skončit takhle?“
„Co to má znamenat, Kasumi? Co se tu stalo?“ ptal se zděšený Ivan a utíral si špinavou bradu.
„Víš toho asi tolik, co já. Tam uvnitř je ještě jeho žena s otevřeným břichem, ze kterého vylézají střeva. Být tebou tam nechodím. Jak vidíš, dveře ven jsou vylomené, takže ten co tu byl, patrně dobře věděl, kam jde a co má v plánu. Žádné stopy jsem ale nenašla a ani známky boje. U toho Rudy je to očekávatelné vzhledem k tomu, jak na tom byl a jeho žena byla zřejmě překvapena a zasažena něčím do hlavy. Její obličej je také zohaven.“
„Ale proč by je někdo měl zabít?“
„Já nejsem žádný vyšetřovatel, Ivane. Vidím, co se stalo, ale nemůžu z toho vyvodit žádné závěry. Co je ale ze všeho nejdivnější, jsou ta těžká zranění. Myslím tím ta ruka a rozdrásané tělo.“
„Tím chceš říct co?“
„Ty rány na hlavách úplně stačily, tak kdo by potom dělal takové věci? Viděla jsem už spousty těch, kteří zabíjeli za šíleného vzteku a své oběti k smrti nenáviděli, ale nikdo z nich neměl potřebu vytrhávat z těla vnitřnosti.“
„Mohlo to být nějaké zvíře. Všude okolo jsou lesy.“
Kasumi se pohrdavě podívala na Ivana. „Prober se a do té doby radši mlč.“
„Co se ti zase nelíbí? Když to nebyl člověk, tak to muselo být zvíře nebo máš snad jiný nápad?“
„Já netvrdím, že to neudělal člověk. Posloucháš mě vůbec?“

Do domu právě přiběhl mladý černovlasý muž s knírkem. Zhluboka se nadechl a rozhlédl se po místnosti. Během toho nevěřícně kroutil hlavou ze strany na stranu.
„Co? Co to má být? Co jste za lidi?“ ptal se Ivana a Kasumi, která ačkoli nerozuměla, dokázala dobře odhadnout, na co se muž ptá. Vysvětlovat začal Ivan.
„Podívejte, tohle tady kolem, to… není naše práce.“
Dívka, stále ležící na podlaze, se otočila a vyhrkla ze sebe: „Jaromíre! Udělej něco, ti lidé…“
„Buď zticha, Gito,“ řekl Jaromír.
„Jaromíre?!“ řekla nevěřícně a plná zklamání.
„Kde je Tomášek?“ ptal se Jaromír.
„No já nevím. Viděla jsi toho chlapce, Kasumi?“
„Je v pořádku,“ řekla Kasumi anglicky. Jaromír jí rozuměl a pochopil, že česky neumí. Gita se v cizích jazycích nijak zvlášť neorientovala, ale už věděla, že její syn je naživu. Vidina mrtvých rodičů však byla děsivá a k tomu hrubé chování jediného člověka, ve kterém čekala oporu…
„Tak dost,“ řekl Jaromír, „volám policii!“ Vykročil k chodbě, kde byl na zdi připevněn telefon, ale Kasumi mu to nedovolila a postavila se mu do cesty. „Uhni mi,“ řekl a napřáhl ruku, jakoby jí chtěl udeřit. Kasumi mu pravou rukou pevně stiskla zápěstí, načež se jí pokusil dát ránu druhou rukou, jenže i na té ho zachytila za zápěstí. V okamžiku mu obě ruce zkroutila dolů a následně na stranu a to přes sebe, což pořádně zabolelo. Mírně ho kopla do nohy, aby si trochu pomohla a strhla na zem. Jaromír spadl, ale obě ruce měl stále pevně zachyceny. Kasumi by neměla problém mu třeba zlámat ruku, ale to teď nebylo na místě. Gitu zase začala přepadat zlost, když viděla, jak ta žena snadno přemohla jejího muže. Ivan, kterému bylo stále hodně špatně, si ani nevšiml, jak se Gita zvedla a bezmyšlenkovitě se rozeběhla proti Kasumi. Ta o tom ale moc dobře věděla a stačilo jí jen pouskočit stranou, chytit dívku zezadu za hlavu, zaklonit jí a hned poté silně udeřit přímo do zdi. Hned poté jí dala ránu pěstí a Gita bezvládně spadla přímo na zohavené tělo svého otce.
„Nikdo se odsud ani nehne!“ řekla vztekle Kasumi.
„Tohle nemá cenu, Kasumi. Nic jsme neudělali, tedy až doteď. Předtím bychom skončili na policii, tedy zřejmě ve vazbě, jako podezřelí ale nejspíš by nás pustili. Teď tě ale můžou zabásnout za ublížení na zdraví. Musíme rychle pryč,“ řekl Ivan.
„Ne, to tedy nemusíme,“ opáčila, „nezahodím takovou šanci. Ta díra je blízko a já ji najdu. Nikdo o té věci neví a tak to zůstane co nejdéle. Tahle pustá vesnice je ideální a máme šanci vše ututlat alespoň po nějakou dobu. Zůstaneš tady a pohlídáš je anebo… je tu ještě jiná možnost.“
„Jaká?“
Kasumi přistoupila k Ivanovi a zašeptala mu do ucha: „Jestliže mě ještě jednou napadnou, tak už pominu to, že mají dítě a oba zabiju. Sice stále budeš muset dávat pozor na dům, ale vše bude klidnější.“
„Kasumi!“ vykřikl udivený Ivan, „ti lidé mají malé dítě!“
„Cože! Co chcete s mým synem a… a co to má vlastně znamenat? Co tu děláte? Tohle přece není vaše práce!“ řekl Jaromír a pomalu se zvedal.
„Kde bereš tu jistotu?“ ptal se udivený Ivan „Tady Gita je patrně přesvědčená o opaku.“
„No já… nevím, říkali jste to nebo... nebo ne? Nechte mě odejít, ano? Půjdu vám z cesty.“
„Nepůjdeš nikam. Ivane, sežeň nějaké provazy nebo alespoň kusy látky, musíme je svázat.“
„Mám tě tu s nimi nechat o samotě?“
„Mně se nic nestane, tak běž už.“
„Já se ale nebojím o tebe. Podívej, nechci, aby z toho kluka byl najednou sirotek.“
„Krucinál, Ivane! Najdu si to sama, ale ať se ani nehnou. Jo a odkliď někam ty dveře tady, ať to už na první pohled nevypadá, že se tu něco stalo.“ Vyšla ven, a jakmile zmizela za domem, Jaromír se pokusil pomalu vstát, přičemž sledoval Ivana, který vyndával z pantů zbytek dveří. Ten si na něj ale dával pozor a koutkem oka ho hlídal. Okamžitě se otočil a vytáhl pistoli. „Ať tě ani nenapadne něco zkoušet, frajere. Hezky se zase usaď a neriskuj život.“

Kasumi prohledávala starou dřevěnou kůlnu stojící poblíž domu. Našla tam spoustu nářadí, naštípaného dřeva, nějaké zrezlé plechy, drát a také provaz. Sice tenký, ale pevný. Když se vracela do domu, pořádně se rozhlížela okolo, jestli někoho neuvidí. Ten Gitin řev musel být slyšet hodně daleko odsud, ale za tu dobu by se sem zcela jistě už někdo vypravil zjistit, co se děje. Snad to nikdo neslyšel. Těžko říct, jestli se jim podaří vše ukrýt a předstírat, že se nic neděje, ale zkusit to musí. Zašla do domu, kde se právě Ivan pokoušel nahradit rozbité vchodové dveře těmi z chodby.
„Bude to tak nejlepší,“ řekl, když Kasumi uviděl. „Poslyš, to vážně chceš jít sama ven? Víš, napadlo mě, jestli ten vrah nešel spíše po nás.“
„To si nemyslím. Těžko by si nás s nimi někdo spletl. Až to doděláš, svlékni je a svaž.“
Ivan se nechápavě otočil. „Svléknout? Proč?“
„Protože nebudeme riskovat, že u sebe něco mají.“
„Co bych jako měl mít?“ ptal se Jaromír, který už zase klidně seděl.
„Drž hubu, s tebou se nebavím.“ odpověděla mu. Ivan konečně nasadil dveře do pantů, které naštěstí nebyly ulomené, a začal prohledávat Jaromíra, který poznal, že bude lepší se nebránit.
„Říkala jsem svléknout!“
„To je pitomost, Kasumi. Stačí, když si ověřím, že u sebe nemají nic ostrého.“
„Jak myslíš, ale už jsem viděla chlapa, co měl v opasku malý otvor a nosíval tam tenkou břitvu.“
„Tak k tomu asi měl dobrý důvod, jenže normálně člověk nepředpokládá, že skončí spoutaný.“
„Na to jsem v jeho případě také spoléhala.“
„Počkej, to byl přímo tvůj vězeň? Bylo mu to k něčemu?“
„Bylo. Osvobodil se a pokusil se mě zbavit.“
„Aha, takže už žere hlínu.“
„Co seš vlastně zač?“ ptal se Jaromír. Kasumi ale otázce nevěnovala pozornost.
„Musím si pospíšit a ne tady pořád žvanit. Dej mi klíče od auta,“ řekla Kasumi. Ivan jí je mlčky hodil a sledoval, jak odchází ze dveří. Doufal, že ji nevidí naposledy.

Kasumi rychlým krokem zašla k autu, otevřela kufr, kde měla své vybavení. K boku si připevnila dlouhý nůž a na záda černou zdobenou pochvu s japonským tradičním mečem – katanou. Ze všech věcí, co tu měla, šlo o nejvzácnější zbraň. Mistrovská práce, perfektně vyvážená a ostrá tak, že s ní bylo možné přeseknout minimálně dvě těla najednou, o čemž se ostatně už jednou přesvědčila. V rukou skvěle vycvičeného člověka, za kterého se právem považovala, to byla zbraň rozsévající bolest a smrt. Chybějící malíček pro ní znamenal významný postih, ale za ty roky se s tím dokázala vyrovnat. Naučila se totiž držet zbraň také v levé ruce a byla s ní tak smrtící jako kdysi. Pospíchala k Housce a krátce před ní zahnula na cestu ke kapličce. Dobře věděla, že je to nejbližší cesta k úpatí skály, na které stojí severní křídlo hradu. Obloha byla sice zatažená a bylo sotva pět hodin ráno, ale mlha nebyla. O to víc ji tedy překvapil šedý neprostupný opar kolem kapličky. Vytáhla katanu, pevně ji uchopila a vykročila tím směrem. Dveře od kapličky byly téměř úplně vylámané a tak vstoupila dovnitř. Na místě, kde včera viděla zbytky sošky, nalezla jen spoustu drobných úlomků. Rychle se otočila a zaposlouchala se do okolních zvuků. Kromě vrzání zbytku dveří a náhlého větru prohánějícího se korunami stromů neslyšela nic. Vyšla ven a opatrně opustila toto zvláštní místo. Brzy zapadla do hustých lesů pod skálou, ale stále nedokázala ze své mysli vytěsnit tohle všechno. Kolem té sochy, co viděla včera, to bylo podobné, ale co to všechno znamená? Obě místa mají spojitost, ale jak souvisejí s ní? Byla si vědoma toho, že v životě udělala věci, které by se jen těžko daly v očích druhých zcela přejít, ale ona necítila vinu. Možná je tu něco, čemu ty desítky mrtvých vadí… Skála, kolem které šla, měla spoustu nerovností a malých skulin, ale nic z toho nepřipomínalo ani v nejmenším vchod do podzemí. Přes koruny stromů nebylo nic moc vidět, ale dalo se dobře poznat, kde se nachází. Dorazila až k místu, které bylo téměř přesně pod oknem, ze kterého včera shlížela na okolí. Pokud měl kastelán, pravdu nemohlo to být odsud příliš daleko. Lesy sice byly nepřehledné, ale tohle místo byl skvělý výchozí bod. Zpátky ke skále přece trefí vždycky, tím si byla jistá. Systematicky se pustila do prohledávání okolí.

Ivan s oběma svázanými lidmi zůstal radši v předsíni. Tělo Rudy zakryl plachtou nalezenou ve sklepě a odklidil ho, aby nebyl na očích. Gita byla stále v bezvědomí a tak mu jedinou společnost dělal Jaromír a lahev vodky, kterou v domě nalezl. Rozhodně neměl v plánu se opít, ale pomáhalo mu to zmírnit bolesti hlavy.
„Podívejte, nechápu, o co vám jde a co tu hledáte, ale pokud s těmi vraždami nemáte nic společného, bude pro vás lepší nechat vše na policii. Tím, co děláte si jen přitěžujete,“ řekl Jaromír.
„Taky mám ten pocit, ale jí to těžko někdo vysvětlí,“ řekl Ivan.
„Je to docela drsňačka, co? Takové jsou nejlepší,“ řekl obdivně Jaromír. Probouzející se Gita ho slyšela moc dobře.
„Jaromíre! Vždyť se podívej, co nám udělala. Je to vražedkyně!“
„Buď zticha. Ona za to nemohla a na rozdíl od tebe alespoň k něčemu je. Ty neumíš ani pořádně uvařit.“
„Jaromíre?!“ řekla nevěřícně a Ivan se zatím slušně bavil neshodami, které mají.
„No co, co se ti nelíbí? Jsi ukňouraná ubožačka, co se věčně jen lepí na své pitomé rodiče. Teď je s tím ale konec.“
„Proboha, posloucháš se vůbec? Říkáš to jakoby jsi byl rád, že se to stalo. Vždyť… vždyť to byli mí rodiče.“
„No a teď už nejsou, což mně upřímně tedy nijak zvlášť nevadí.“ Gita se rozplakala.
„Potřebuji si něco zařídit, takže mi nikam neutečte,“ řekl Ivan s úsměvem a vyšel ze dveří na zahradu.
„Proč mé rodiče tak nenávidíš, Jaromíre? Vždyť nemáš práci, nemáš peníze, nemáš nic. Tolikrát jsi od nich vyžadoval půjčku a stejně jsi ji nikdy nesplatil. Oni ti vždycky pomáhali a ty je přesto tak nenávidíš?“
„Ano, ano, přesně tak! Jenže oni byli jenom překážkou a nic víc. Veškerý majetek teď připadne nám nebo spíše mě. Ty nejsi nic a tohle je tvoje poslední šance. Buď se změníš a budeš moji oddanou manželkou, která se o mě bude starat, anebo vyklidíš pole pro někoho jiného, ale Tomášek zůstane se mnou.“
„Ty za ní stále chodíš, že ano? Já… myslela jsem, že je konec.“
„Ale prosím tě, konec? Soňa se chová jako normální žena, kdežto ty se hodíš jen na služku.“ „Tak proto ty tvoje noční výlety. Byl jsi s ní, s tou cizí štětkou!“
„Takhle o ní nemluv. Nesaháš jí ani po kolena!“
„Táta měl pravdu. Ty jsi jen hnusná pijavice. Přiživoval ses jen na mých rodičích a na mě, aby sis mohl užívat s ní. Ty za jejich smrt můžeš, že ano? Tak řekni to, řekni to! Je to tvoje vina, zabils je ty parchante, zabils je!“ Gita s sebou trhala jak smyslu zbavená. „Přiznej se hajzle jeden! Slyšíš, slyšíš!“
„Tak jo, hlavně už drž hubu! Zasloužili si to. Byli jen nicotná zábrana v mojí cestě za štěstím a jsem rád, že…“ Do místnosti vtrhl Ivan, který až doteď stál tiše za dveřmi a poslouchal hádku. Moc dobře věděl, že lidé v afektu nejsou schopni se ovládnout a často prozradí to, co by za normálních okolností tajili. Sice nevkládal žádné velké naděje, že dojde až k takovému přiznání, ale na druhou stranu Jaromíra podezíral už předtím. Okamžitě ho zvedl a dal mu ránu pěstí do břicha. Ruce měl svázané za zády, takže se nemohl nijak bránit.
„Já si to myslel, že v tom máš prsty, ty sráči!“ Tomášek, jež stále ležel v pokoji Gity se probudil a začal hlasitě brečet. „Zatraceně, to musí řvát zrovna teď?“ ptal rozzlobený Ivan.
„Pusť mě prosím a já ho uklidním. Obvykle bývá hodný, teď má jenom hlad,“ řekla Gita. Ivan zase cítil, jak mu třeští hlava a tak v rychlosti Gitu rozvázal. Odešla a on se mohl zase věnovat Jaromírovi, kterému se ale na tváři objevil úšklebek. Ivan to pochopil, zhrozil se a vyběhnul za Gitou.
„Né!“ zařval a celým tělem do ní vrazil, právě když vystrašeně vytáčela číslo policie na telefonu. Náraz ji srazil a během pádu na zem se uhodila hlavou o hranu nízké skříňky, co tu byla. Z rozražené hlavy jí vytékal proud krve. Rychle ji chytil snažíc se zjistit, co se děje. Do toho stále hlasitě brečelo dítě a na chodbu se dopotácel Jaromír. Nechápavě zíral na svoji ženu.
„Ty parchante!“ zařval. Ivan hleděl do prázdných očí, ve kterých pomalu zhasínala jiskra života a v duchu záviděl Kasumi, protože věděl, že by nad takovým incidentem jen nezaujatě mávla rukou. On to ale nedokázal. Nechtěl jí zabít, ale… stalo se. Položil bezvládné tělo a prohlédl si dlaně od krve. Zabil už spousty lidí, ale tohle bylo jiné. Přemohla ho zlost. Strhnul ze zdi ten proklatý telefon a rozšlápl ho, potom se jeho oči setkaly s těmi Jaromírovými. „Ty vrahu!“ Ivan nic neřekl, místo toho přistoupil k němu a udeřil ho pěstí do obličeje. Jaromír upadl obličejem k zemi a z úst mu tekla krev. Ivan si na něj kleknul a zatřásl s ním.
„Tys ty dva nezabil, tak kdo to byl? Kdo to udělal a kde je? Slyšíš mě?! Mluv!“
„Zabil jsi mi ženu!“
„Zabiju i tebe, jestli mi to nepovíš!“ Ivan byl jak smyslu zbavený a Jaromír toho využil. Přestože měl svázané ruce i nohy, byl dostatečně blízko, aby mu dosáhl na opasek. Ozvala se rána a Ivan se skácel na zem s dírou v noze. Jaromír vzal nůž, který měl Ivan u sebe a rychle si přeřezal pouta.
„Možná bych tě měl zabít, ty svině, ale proč si komplikovat život. Já pořád nejsem vrah, ale ty ano a snadno tě odsoudí i za ostatní dvě vraždy.“ Jaromír vyběhl ven a Ivan se rychle začal zvedat. Kulka mu prolétla stehnem, ale nezasáhla nic důležitého. Bolelo to, ale zažil už daleko horší věci. Rychle si ránu obvázal, aby zastavil krvácení, obrátil do sebe trochu vodky a vyběhl ven. V dálce spatřil Jaromíra, jak běží ke hradu. Byl zcela jistě pořád ozbrojený a určitě nepředpokládal, že ho bude pronásledovat, takže měl výhodu. „Proč ten parchant ale běží tam a nehledá místo toho pomoc ve vsi?“ říkal si a pak mu to došlo. Vyběhl za ním, co mu síly stačily.

Cestou minul kapličku, které ale nevěnoval pozornost – ostatně nebylo na ní nic k vidění. Po chvíli zabočil dolů do lesů, kde bylo mnohem obtížnější ho pronásledovat. Podařilo se mu k němu přiblížit a přemýšlel, co udělá, aby ho přemohl. Nakonec k tomu však nebyla příležitost, protože ho prozradila zpráchnivělá a promáčená větev, na kterou nevědomky šlápl. Pod jeho vahou se s prasknutím zlomila a Jaromír okamžitě tím směrem dvakrát vystřelil. „Ať tě to ani nenapadne, sráči. Zmiz a zachráníš si život!“ vykřikl. Ivan zůstal skrytý za nevelkým balvanem a neměl vůbec nic, s čím by mohl získat výhodu. Jen pitomá lahev vodky, jejíž účinek dobře zaháněl bolest. Chvíli bylo ticho a on se snažil v něm zaslechnout sebemenší zvuk svého nepřítele, který by mu mohl pomoci, ale nic. Oba stáli naprosto nehybně a Jaromíra, ačkoli měl jasnou výhodu, tlačil čas. Nakonec se rozběhl dál a po chvíli vystřelil za sebe ještě další dvě kulky. Nemyslel si, že Ivana trefí, ale potřeboval získat čas a vystrašit ho. Ivan dobře věděl, že musí riskovat a nemůže si dovolit ho ztratit. Někam běží a on musí zjistit kam. Dával si dobrý pozor a řídil se především sluchem. Přeskočil úzký potůček a pospíchal dál. Při pronásledování se dostal až ke strmému svahu. Dole u jeho paty zahlédl Jaromíra, který zmizel pod jedním z balvanů. Ivan měl za to, že si ho všiml a že vyčkává, až přijde blíž. Neměl jinou možnost než to vzít oklikou. Seběhl dolů a přibližoval se z opačné strany k tomu kameni. Až teď zahlédl, že pod ním vede stezka někam do tmy. Váhal, jestli má jít dovnitř, protože dobře věděl, že to může být to poslední, co udělá. Nakonec se ale rozhodl. Kasumi na něj spoléhala a on to tak hloupě zkazil. Nedopustí, aby jí to stálo život.


 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 16 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 25.09.2012, 21:47:31 Odpovědět 
   Zdravím.

Situace v České republice se pěkně vyhrocuje. Kdo zabíjel v tom domě, když v tom neměli Kasumi s Ivanem prsty? Další nešťastná náhoda jen přilévá pomyslný olej do ohně. Kam zmizel Jaromír? Co Kasumi? Děj se odvíjí vcelku logicky. Lidé v nebezpečí a ohrožení života jednají všelijak. Pozor na psaní ji/jí (dosaď si za patřičné zájmeno kupříkladu slůvka: "tu" či "té" - viz krátce či dlouhé - například "tu ženu" či "té ženě" - podle "pádu" v kontextu jak to ve větě - či z věty - vyznívá a vyplývá). Hezký den a psaní zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
SEMÍNKO
ECHO PARAZIT
(NE)Dobrodružné...
Christyna A.
Po bombě aneb p...
Miroslav Murka
obr
obr obr obr
obr

Poslouchám ticho myšlenek...
dita k.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr