obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"V pohromách se většinou z přátel stávají nepřátelé."
Caesar
obr
obr počet přístupů: 2915324 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39440 příspěvků, 5735 autorů a 390002 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Čtyřiadvacet hodin... ::

Příspěvek je součásti workshopu: Detektivka
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 01.02.2013, 3:56  
Tento příběh je smyšlený a nic z něj se nezakládá na pravdě! Jen šotci jsou věční! ;-)
 

      V to ráno, kdy poručík Robátko nastupoval do služby, si říkal, že nejspíš zažije docela běžný den. Celé týdny se nestalo nic mimořádného, opomeneme-li běžné krádeže, vloupání, popřípadě cokoliv jiného, co spadalo čistě pod trestnou činnost lehkého kalibru. O vraždě či únosu nebyla řeč... Začínal mít pocit, že je nadbytečným a že se s tím světem, ve kterém žije, muselo konečně stát něco „k lepšímu“. Po pravdě začínal mít i strach, že by mohl díky poklesu zločinnosti přijít o práci. Jenže, to ještě netušil, co mu přinesou příští hodiny. Jak se říká, nejen Peklo nikdy nespí a tichá voda zločinnosti břehy mele.

      Sedl si za svůj uklizený stůl, dal si hlavu do dlaní, povzdechl si a přejel si dlaněmi přes obličej. Kolega mu s úsměvem postavil na desku stolu horké kafe z automatu a povzbudivě na něj houkl: „Těžká noc?“

      „Pff,“ mávl Robátko rukou. „Žena chce dítě, jenže se o něj už marně snažíme několik let...“

      „Takže z romantiky a lásky se staly galeje?“ zamyslel se jeho kolega. „Počítání plodných a neplodných dnů? Posilující prostředky? Soulož podle kalendáře? Co když na to jdete špatně? Právě z opačné strany?“

      „Já jí to říkal, ale dobře víš, že mají ženský svoji hlavu...“ řekl Robátko a poděkoval pokynutím hlavy za kávu. „Začínám uvažovat, že jí řeknu, ať si najde bokovku... Neříkal už Komenský, že je dobré, když si nebereš ošklivou ženu? Že na ni nebudeš sám?“

      „Ale tvá ženuška není ošklivá, pokud to tak můžu říci...“ zamyslel se Robátkův kolega.

      „Co tu probíráte?“ vyrušila je prsatá a vlasatá kolegyně. Ne nadarmo jí všichni říkali Zlatovláska, a kde kdo tušil, že by se všichni recidivisté nechali rádi zatknout právě její osobou. Víla mezi vlkodlaky, Sněhurka mezi trpaslíky...

      „Rodinné problémy!“ řekli oba svorně.

      „A vy nějaké máte?“ zeptala se jich a potutelně se usmála. „Kromě plnění manželských povinností?“

      „Ty jsi zase poslouchala za rohem při popíjení kafe, nebo čaje, a pěkně sis to užívala!“

      „Přesně tak!“ zazubila se. Její bezvadný chrup by mohl hrát hlavní roli v reklamě na zubní pastu jakékoliv značky. „Tak já padám a hoši, mám tu jednu chuťovku. Kam se hrabe sir Conan Doyle...“

      „Cože?“ nechápali oba.

      „Vražda za rohem kulatého pokoje,“ zasmála se. „Přeháním, ráda bych si to vzala, ale nemám čas...“

      „Jasně,“ řekl Robátko. „O čem to je?“

      „Tohle není kniha, tohle je začátek spisu o trestné činnosti!“ řekla jim. „V té složce je zatím vše, co víme. Hlídka městské policie našla v jednom paneláku, v jedné zdejší čtvrti, otevřený a nezajištěný byt. A světe div se, je to čím dál zajímavější. Zavolali státní policii a ta kriminálku! A?“

      „A teď přišla řada na nás... Co svědci? Co místo činu?“ zeptal se Robátkův kolega.

      „Vy snad, milí zlatí, chcete, aby ti platfusáci udělali všechno za vás! A proč vás asi daňoví poplatníci platí?“ řekla jim s úsměvem. „A buďte rádi, že tu ještě není šéf, nebo jeho zástupce! Zatím je tu docela mrtvo!“

      „Když jsme u mrtvol...“ zamyslel se Robátko.

      „Ne, ne, samá voda!“ zavrtěla Zlatovláska hlavou. „To je právě to, majitelé nejsou doma! Jakoby se po nich slehla zem!“

      „Takže únos? A co byt? Vykradli ho?“ zeptal se Robátkův kolega. „Vzali z něj vůbec něco?“

      „Hledej, hledej, hledači...“ zamračila se. „Máte to tam černé na bílém. Ale vyšetřit si to budete muset sami, jde jen o prvotní ohledání místa činu. Fotograf a technik už jsou na místě. Prý to tam starostovi kluci trochu pošlapali. Ale co... Stejně beztak na nic nepřijdete, asi to na vás bude silné kafe!“

      „Pche,“ mávl Robátko rukou. Díval se jak Zlatovláska odhazuje prázdný kelímek do koše, obléká si kabát, bere kabelu a mrká na své kolegy.

      „Tak já jdu, kluci,“ usmála se. „A přeju příjemnou zábavu!“

      „Díky,“ řekli oba naráz.

      „Není zač,“ řekla a zabouchla za sebou dveře služebny.

      „Ta se má,“ zamyslel se Robátkův kolega.

      „Proč myslíš?“

      „Má svůj případ a ke všemu to vypadá, že jej předá šéfovi brzy na stůl... vyřešený!“

      „A co my?“ zamyslel se Robátko. „Vezmeme si nářadíčko a jdeme! Četl jsi to vůbec?“

      „Jo, jen zběžně,“ řekl mu kolega. „Zlatovláska má pravdu, tenhle případ nám poslal samotný čert!“

*** O několik desítek minut později... ***


      Oba policisté se při vystupování ze služebního vozu hezky otřásli. Ono se řekne: první jarní den. Jenže venku bylo počasí, že by ani psa nevyhnal. Vlastně ano, služební pes Argo s psovodem byl také na místě. Psovod vrtěl odmítavě hlavou, zatímco je pes vesele vítal vrtěním svého ocasu.

      „Nazdar pse, jak se máš?“ pohladil jej Robátko po zádech a dal si s ním pac. „Našel jsi něco?“

      „To se ptáte mne, nebo psa?“ zeptal se jej psovod.

      „Obou...“ pokrčil rameny.

      „Nic,“ řekl psovod. „Buď je ten byt dočista vyvětraný, nebo je tam tolik pachových stop, že si ani ten pes neví rady!“

      „Vyvětraný?“ podivil se Robátkův kolega.

      „Nejsou v něm žádné výrazné pachové stopy,“ řekl mu Robátko, „prostě je to všechno staré a náš čtyřnohý kamarád se nemá čeho chytit...“

      „A my se budeme mít čeho chytit?“ zeptal se všech Robátkův parťák a pohlédl při tom i na smějícího se psa. „Tak vidíš, počasí, že by ani psa nevyhnal a tebe vyhnali ven... A výsledek?“

      „Pes za to nemůže, kdo ví, jak dlouho je ten byt opuštěný. Přivřených dveří si nemusel nikdo všimnout jak je den dlouhý,“ řekl mu Robátko. „Lidi tu bydlí jako v králikárně, ale jedna partaj od druhé se o své sousedy nezajímá... Jako bys to nevěděl!“

      „Jo, kde já vůbec žiju!“ povzdechl si policista v civilu. „Já, venkovský balík...“

      „Ale tak se už nelituj,“ bouchl jej Robátko do ramen. „Jsi můj parťák a bez tebe bych alespoň polovinu případů nevyřešil...“

      „Aspoň že tak!“ povzdechl si a ukázal na dveře výtahu: „Jdeme pěšky!“

      „Ještěže nejsem požárníkem!“ pousmál se Robátko. „No, co se divíš, tahat s sebou výstroj do sedmého patra... Hele, pes jde s námi... Tak pojď, pse!“

      „Může jít s námi?“ houkl Robátkův parťák na psovoda v přízemí. „Nemá nic na práci?“

      „Ale jo, já tam stejně za chvíli ještě zajdu, co kdyby...“ pokrčil psovod rameny. I on se otřásl chladem, nehledě na to, že měl na sobě zimní uniformu. „To je kosa! Jaro, kde jsi?“

      Vystoupali do sedmého patra. Chvíli jim to trvalo, ale Argo jim dělal dobrého společníka. Tiše bručel, poštěkával a stále mával ocasem. Uklízečka nejspíš nebude muset na schodišti vymetat pavučiny. Oba muži mysleli na jedno: co najdem v tom zatraceném bytě?

      „Tak vás tady vítáme,“ houkla na ně motohlídka. Dva muži v uniformě se na oba kriminalisty nesměle usmívali.

      „Zdarec,“ řekl jim Robátko. „Měšťtí už jsou pryč?“

      „Jo, jen co jsme dorazili, vzali nohy na ramena...“ pokrčil jeden z uniformovaných policistů rameny. „Místo činu je... víceméně zajištěné! Váš fotograf to všechno vyfotil a technik se pokusil najít nějaké stopy, ale zdá se...“

      „Že je tu dokonale vymeteno,“ doplnil kolegu druhý uniformovaný policista. „A zdá se, že tu nic nechybí...“

      „Jen nájemníci,“ řekl ten první.

      „Ježíši,“ přikývl Robátko. „To zase bude případ.“

      Pes vesele zaštěkal a jako nic vběhl do bytu.

      „Tady se nedá pracovat, kdo sem vpustil toho psa?“ zanadával fotograf. Asi se ho lekl a chvíli mu trvalo, než mu došlo, že patří k nim.

      „Já,“ řekl mu Robátko. „A je služební!“

      „A trenky mi bude prát kdo?“ pokusil se fotograf o vtip. „Máte to nafocený, pošlu vám to mailem!“

      „Díky,“ usmál se na něj Robátko. „Co kolega od daktyloskopie?“

      „Čisto, žádné otisky, leda spoustu od těch, kteří tu bydleli, aspoň to tak vypadá... Stejně vám vše předám, ať se v tom řádně vyrochníte!“ usmál se technik. „Žádná krev, ani jiné tělní tekutiny. Žádné stopy po zápase, žádný bordel, čili nepořádek! Je to divné...“

      „Takže se tu nikdo s nikým nepral? A nikdo nic nehledal?“ podivil se Robátkův kolega.

      „Jo,“ souhlasil technik. „Nic. Jakoby nájemníci jen tak z legrace odešli... A zdá se, že tu vše cenné zůstalo na místě. U nás? V Česku? To se divím... Peníze, šperky, elektronika...“

      „Jak dlouho je ten byt otevřený?“ zeptal se jej Robátko.

      „A vím já?“ pokrčil technik rameny. „Zámek je neporušený, klíč je zevnitř... Dřez v kuchyni je umytý, nádobí uklízené. Voda v koupelně už nějaký čas netekla, podle prachu ve vaně a umyvadle. Po lince lozila kdejaká havěť, to už žijeme jako v Americe? Ještě aby tu jeden natrefil na švába a co se týče odpadků, koš už pěkně smrdí, asi nebyl vynesený už pěkně dlouho...“

      „To je pěkné,“ zamyslel se Robátko. „Co myslíš, parťáku?“

      „Jo, co když jsem postavami z románu, nebo ze seriálu? Ale Columbo nejsem...“

      „Hihihi,“ zasmál se Robátko. Do nohy ho šťouchl pes a ukázal kamsi hlavou. „Tys něco našel?“

      „Jo, našel by to i slepý,“ souhlasil technik.

      „A copak?“ divil se kolega v civilu.

      „No... Jak bych to...“ začal technik.

      „Tak se vymáčkněte!“ řekl mu Robátko. „Nejsme u výslechu!“

      „V obýváku leží na zemi kulovnice, ale podle všeho se z ní nestřílelo. Nenese na sobě stopy po střelném prachu a je dokonale udržovaná. Jenže, problém je v tom, že tu v bytě není pro ní místo, žádná skříň, nebo skoba na popruh...“ řekl technik kolegům z kriminálky. „A taky je tu jeden vybitý mobil z kuchyně a černá ponožka z předsíně. Je potrhaná a smrdí, ani psovi příliš nevoní...“

      „Kulovnice, mobil a černá ponožka?“ divil se Robátko. „Je to čím dál lepší... A to hlavní, co jste nám ještě neřekl? Než si to tu projdeme?“

      „Zdá se, že...“ poškrábal se technik po hlavě. „V obýváku ve stěně je v prachu obtisk po předmětu, který tam schází... Očividně není v tom čtverci, kde ležel, žádný prach...“

      „A co to podle vás bylo?“ zeptal se jej Robátkův kolega.

      „No, asi nějaká starožitnost, či co...“ pokrčil technik rameny. „Ono, žádnou fotku k dispozici nemáme... Mám na mysli obýváků, trošku jsem to tu prošmejdil. No... Je to na vás. Všechno dostanete. I tu střelnou zbraň a mobil, po hlubší expertíze, samozřejmě...“

      „Jo,“ souhlasil Robátko. „Díky...“

      „Takže?“ zeptal se jeho kolega. Kolem nich prošel technik s mobilem a kulovnicí v sáčku, stejně tak i ponožka dostala svůj kus igelitu. „Černá potrhaná ponožka... Není to podpis?“

      „Cože?“ zeptal se jej udiveně Robátko. „Ponožka jako podpis?“

      „Proč ne?“ pokrčil policista v civilu rameny. „Zorro se podepisoval velkým zet... Náš lump třeba rozhazuje na místě činu potrhané použité fusekle!“

      „Pfff...“ zamyslel se Robátko. Fusekle! A ještě k tomu smradlavá... Nadechl se opatrně nosem a čichal všechny pachy v bytě. Opravdu se zdálo, že je v bytě vyvětráno. A to nejen díky tomu, že všechny pachy z věcí v bytě řádně vyčichly. Pes si sedl vedle něj a nechal se hladit po hlavě. „Co na to říkáš, pse? Nic?“

      Vlčák se podíval okolo a pak smutně zakňučel.

      „Jo, máme kulový,“ souhlasil Robátko. „Co se tu stalo? O co tu šlo?“

      „Můžeme už jít?“ zeptal se jej jeden z uniformovaných policistů. „Vaši muži jsou hotoví...“

      „Jasně, běžte,“ mávl Robátko rukou. „A díky, my to tu zamkneme a zapečetíme!“

      „Ta se mějte...“ dostalo se oběma mužům od kriminálky namísto odpovědi.

      „Tak co bude?“ houkl na ně psovod, který se opřel se zájmem o futra vstupních dveří a zamračil se na svého služebního psa. „Koukám, že jste kamarádi...“

      „Už se nějaký čas známe...“ řekl mu Robátko. „Znal jsem Argova původního psovoda.“

      „Smutný případ,“ souhlasil psovod. „Pes je dobrý, ale příliš se kamarádí s těmi, které zná...“

      „Patří do fochu, ne?“ zazubil se Robátko. „Vemte si ho, tady stejně nic nenajde... Všechno je staré...“

      „Tak se mějte, Argo, jdeme!“ přikývl psovod. Pes se s oběma rozloučil zavrtěním ocasem a zmizel i s páníčkem na schodišti.

      „Takže?“ zeptal se Robátko svého kolegy. „Projdeme byt?“

      „Jo,“ souhlasil Robátko.

*** O několik minut později... ***


      „Nic tu není...“ řekl Robátko. „Tenhle byt je začarovaný...“

      „Já se tomu psu nedivím, že nic nenašel...“ řekl jeho kolega.

      „Tady jsme asi skončili... Další nevyřešený případ... Ledaže!“

      „Copak, můj milý Sherlocku?“

      „Prohrabeme se tím košem!“

      „Cože?“ zděsil se jeho kolega. „I ten pes na něj hodil bobek...“

      „Ale náš milý kolega technik myslel na vše, nechal nám tu dva páry rukavic, dva pytle na odpadky a dvě roušky!“ zamyslel se Robátko.

      „Tenhle případ mi začíná čím dál tím více smrdět a navíc...“

      „Navíc se ona starožitnost do koše spolu s odpadky nevejde,“ doplnil jej Robátko, „nejspíš...“

      Nasadili si roušky, navlékli si rukavice, na kus igelitu vysypali obsah koše a pomoci rukou odhazovali jednotlivé smetí do sáčku na odpadky. Nezapomněli přitom otevřít okno v kuchyní. Ano, případ to byl velmi podezřelý. Otevřený byt, ve kterém takřka nic nechybí. Žádné stopy po zápasu. Klíče zevnitř. A na zemi, jakoby nic, ležel mobil, kulovnice a špinavá ponožka.

      „Tak, to bychom měli...“ zabručel jeden z policistů. „Fuj, takhle si hrát na popeláře!“

      „Jo a nic jsme nenašli,“ souhlasil Robátko. „Začínám mít pocit, že si z nás někdo vystřelil!“

      „Ale z té kulovnice se nestřílelo!“ namítl kolega.

      „Ne z ní, ale z nás,“ zamračil se kriminalista. „Nebyl jsi náhodou povýšen?“

      „Já? Ne! A co vy, pane kolego?“

      „Nevím o tom,“ pokrčil rameny Robátko. „Projdeme ještě jednou byt...“

*** O několik dalších minut později... ***


      Podle kostelních hodin bylo něco po poledni. Venku znovu sněžilo. Panelákem se rozléhal lomoz každodenního provozu a oba muži byli tam, kde při svém příchodu. Na nic nepřišli. Sedli si v obýváku na zem a rozhlíželi se kolem sebe. Co když jsme něco přehlédli? Jenže co? Když tu zazvonil mobil...

      „Ano?“ ozval se Robátko, když přijal hovor.

      „Tak co, jak se vám daří?“ zeptala se jich Zlatovláska.

      „Špatně,“ řekl jí. „Všichni jsou už pryč, jen my tu, jako dva osli, sedíme a nic!“

      „Tak zapojte svou fantazii...“ napověděla jim z mobilu.

      „Začínám si myslet, že je to celé nahrané!“ postěžoval si. „A není náhodou...?“

      „Já o ničem nevím,“ uslyšeli oba hlas z odposlechu. „Že by si z vás dvou někdo vystřelil?“

      „Jinak to nevidím, tady opravdu nic není... Nepostrádá někdo nájemníky nebo vlastníky bytu? Nikdo k nám nevolal?“

      „Jak to mám vědět?“ ozvala se Zlatovláska.

      „Ale ten případ jsi nám podstrčila právě ty,“ opáčil Robátkův kolega. „Tak kde je zakopaný pes?“

      „Pokud vím, tak služební pes odešel po svých, a žádný jiný pes se v bytě nenašel!“

      „S tebou je také sranda,“ zasyčel Robátko. „Jestli už nic nemáš, tak se rozloučíme!“

      „Ať se vám daří!“ souhlasila Zlatovláska. „A nezestárněte tam!“

      „Kdyby nešlo o príma kolegyni, řekl bych, že se chová jako kráva...“ zabručel Robátko.

      „Jo, souhlasím!“ řekl mu kolega. „Tak to tu zavřeme, zamkneme a zapečetíme, ne?“

      „Jo, klíče jsou v zámku,“ souhlasil Robátko. „Kde jsme ještě nebyli?“

      „Ve špajzu!“

*** O několik vteřin později... ***


      „Nic moc tu není... Nějaké kompoty, konzervy, staré pečivo, zelenina a ovoce...“

      „A druhá černá ponožka!“ řekl jeho kolega. „A je nová a nesmrdí!“

      „Cože?“

      „Jo, tady je...“ podal mu jí kolega ostentativně dvěma prsty. „Voní novotou! Že by další podpis?“

      „Nová ve špajzu a stará na koberci v pokoji?“ zamyslel se Robátko. „A jaká je pointa?“

      „Třeba tu někde ve špajzu je i ona trofej...“

      „Blbost, kde by se tu vzala!“ řekl Robátko. „A doprdele!“

      „Co je?“

      „Někdo nás tu zamknul!“ vydechl Robátko překvapeně. „Jenže...“

      „Jo, v bytě nikdo jiný nebyl, ledaže by se pachatel vrátil na místo činu... Třeba pro svůj lup a uslyšel nás a zamknul nás ve spíži!“

      „Doprdele! A co teď?“

      „No,“ řekl mu kolega. „Nejspíš nás jen tak nepustí ven a dveře nevyrazíme, otevírají se dovnitř... špajzu!“

      „A co ještě pro mne máte, můj milý Watsone?“ zapochyboval Robátko.

      „Pachatel má vše promyšlené a očividně využil naší nepozornosti...“

      „Aspoň tu nezemřeme hlady a žízní... Třeba nás tu najdou, když se neobjevíme v práci!“

      „Ale nocovat bych tu nechtěl,“ ošíval se Robátkův kolega. „Přeci jen tu není dost místa! Hele, Sherlocku, kde máš mobil?“

      „Nechal jsem ho na stole v obýváků...“ praštil se Robátko do čela.

      „Ježíši,“ zasmál se kolega. „Tak to je pěkné!“

      „Ty mobil nemáš?“

      „Mám, ale je taky vybitý!“

      „Pěkná situace! Takže, jak z toho ven? Budeme volat o pomoc?“

      „A přijde nás vůbec někdo zachránit?“

      „Správná otázka!“ zamyslel se Robátko. Kdesi bouchly domovní dveře a klíč zarachotil v zámku. „A spadla klec!“

*** O několik hodin později... ***


      „No, hlady a žízní tu přeci jen neumřeme, horší bude, že nemůžeme na záchod!“

      „To je fakt,“ zabručel Robátko. „Ten klíč je přeci obyčejný, ne? Není dozický, mělo by to jít vypáčit!“

      „Ale já nejsem zloděj,“ zamyslel se jeho kolega. „Nehledě na to, že tu není ani kus drátu...“

      „Kdo hledá, najde,“ řekl Robátko vítězně. „A doprdele!“

      „Copak?“

      „Píchl jsem se do prstu, když jsem dělal paklíč... Jdeme na to!“

      Po chvíli spadl klíč na zem kuchyně, o několik vteřin na to cvakl zámek a oba vypadli ze špajzu. Po jednom zamířili na toaletu. Umyli si ruce v koupelně a pokusili se otevřít vchodové dveře. Bylo zamčeno. A telefon v domě nenašli.

      „Co je to za dobu, když tu není nikde telefon,“ zamyslel se Robátkův kolega. „A kde máš mobil, Sherlocku?“

      „Zmizel, milý Watsone, a to znamená co?“

      „Že někdo nechce, abychom se dovolali ven. Co zavolat z okna?“

      „Lidi si budou myslet, že jsem nadraní... Něco vymyslíme!“ povzdechl si Robátko a pustil si v obýváků televizi. Byla černobílá, ale obraz i zvuk ušel. „Co je to za lidi? Milují staré věci...“

      „Třeba se tím živí?“ zamyslel se jeho kolega. „Třeba prodávají starožitnosti...“

      „Ale tenhle byt jako krámek nevypadá...“ zamyslel se Robátko. „Spíš jako nějaký kutloch!“

      „Takže jsme spadli z louže do bláta!“

      „Vypadá to tak.“

      „Co dávají v bedně?“

      „Hovno, jako vždycky...“ řekl Robátko a začal uvažovat. Prázdný byt bez lidí. Mimo jednu věc se nic neztratilo. Šli pachatelé najisto? Proč by nechali zbraň v bytě? Ledaže by nechtěli vyvolávat zbytečnou pozornost. Zbraň se dá přeci vystopovat podle sériového čísla. A co ten mobil? Byl vybitý, ale může se znovu nabít. Obsahoval nějaké informace vedoucí k objevení pachatelů? Možná ano, možná ne. Ale kam se poděli nájemníci? Byli vůbec v bytě? Nejspíš ano, klíč byl zevnitř! Zámek ani futra nejevily známky násilného vniknutí. Znali se pachatelé s obětí? Nebo obětmi? Zdálo se, že bylo nanejvýš pravděpodobné, že jim někdo z bytu otevřel. Ale jak se mohli pachatelé i s lupem a nájemníky jen tak vypařit z bytu, domu i téhle čtvrti?

      „Přišel jsi na něco?“ zeptal se jej jeho kolega.

      „Ne, ale pracuju na tom!“

      „Aha...“

      „A na co myslíš ty, Watsone?“

      „Co tu dělala ta kulovnice, ponožka a mobil... Patřili obětem, nebo pachatelům?“

      „Jak to mám vědět? Neříkal technik něco o tom, že na nich našel nějaké otisky?“ zeptal se Robátko kolegy.

      „Ne, myslím, že nic takového neříkal. Nejspíš všechny stopy setřeli, nebo měli rukavice...“

      „Taky dobře, o starost méně...“ zabručel Robátko. „Hele, už o tom ví místní televizní stanice!“

      „Vypadá to tak...“ souhlasil kolega. „Alespoň jsme byli ve zprávách. Natočili byt zvenčí a odjeli.“

      „Připadám si, jako bych hrál v realityshow!“ povzdechl si Robátko. „Kde jsou kamery?“

      „Tady?“ rozhlédl se jeho kolega. „Myslíš, že tu pachatelé nechali očka?“

      „A teď se na nás, dva blbce, dívají a smějí se tomu...“

      „V televizi jsem nikdy neúčinkoval, vždy je něco poprvé!“ řekl mu kolega. „Tak co? Zapálíme to tu a zavoláme hasiče?“

      „Příliš pracné a nákladné!“

      „Vytopíme partaje pod sebou!“

      „Ne-e!“

      „Budeme dělat bordel a kravál, třeba někdo přijde!“

      „Leda tak budou ostatní nájemníci bouchat na stěny a stropy!“

      „Tak to si zdřímnu, protože mne už nic nenapadá, ledaže vyhodit z okna prázdnou flašku se zprávou uvnitř!“ řekl Robátkovi kolega. „Tak se ukaž, detektive!“

      „Sázím na psa!“

      „Ale tady přeci žádný není... Aspoň jsem žádného neobjevili!“

      „Argo nás přijde zachránit,“ trval si Robátko na svém.

      A venku se začalo stmívat...

*** O několik hodin později ***


      „Kolik je?“

      „Bude deset večer!“

      „Aha...“

      „Už jsi na něco přišel?“

      „Ne!“

      „Na co myslíš?“

      „Na velké titulky: Dva policisté zamknuti v bytě podezřelým...“

      „Jo, taková ostuda! A těch řečí...“

      „A pořád jsme na nic nepřišli.“

      „Ne!“

*** O několik hodin později... ***


      „Spíš?“

      „Ne, myslím na služební postup!“

      „Nic moc, co?“

      „Ne!“

      „Asi skončíme na ulici...“

      „Jako pochůzkáři?“

      „Jo.“

      „Třeba ne...“

      „Uvidíme ráno!“

      „Pšt!“

      „Co?“

      „Někdo tu je!“

      „V bytě?“

      „Jo a svítí si baterkou!“

      „Znovu ti samí?“

      „Máš zbraň?“

      „Ne, nechal jsem bouchačku ve stole...“

      „Já taky, co budeme dělat?“

      „Počkáme, třeba odejdou!“

*** O několik minut později... ***


      „Je klid, jdeme se podívat, co tu hledali...“

      „Ale máme jen holé ruce!“

      „A co donucovací prostředky? Hmaty a chvaty?“

      „Vyšel jsem ze cviku!“

      „No potěš pánbůh...“

      V bytě nikdo nebyl, ale bylo zřejmé, že tu před několika minutami někdo šmejdil. Po baterce ani stopy, nejspíš ji odnesli s sebou. Avšak oba policisté našli jednu věc, která tu původně nebyla. Robátko si opatrně svítil svou malou cestovní baterkou a oba se vydali k obývací stěně, na které stála ona trofej... Starožitnost v podobě psa. Ležel u ní lístek. Byl popsaný. Velkými nahrubo vytvarovanými písmeny na něm stálo: „Ta soška je falešná, krucipísek!“

      „A nic víc?“

      „Ne!“

      „Poctiví zloději... To jsem ještě neviděl...“

      „Jo, originál by měl nejspíš velkou cenu... Nezkusíme, zdali není zamčeno?“

      Bylo.

      „Co teď? Nejspíš oba skončíme na psychiatrii! Lupiči tu byli ještě jednou a my jsme je nezabásli. Nechali jsem je odejít...“

      „Tak to zapřeme?“

      „A co ty šlápoty na parketách?“

      „Prostě jsme je neviděli... Přepadla nás únava!“

      „V ložnici? Jako dva teplouši,“ zamračil se Robátko.

      „Jenomže my nejsme...“

      „Na hlavu?“

      „Ne, teplí! Co navrhuješ?“

      „Počkáme do rána! Začínám si myslet, že jsem na to všechno příliš starý...“

*** Ráno nového dne... ***


      Venku znovu sněžilo. V bytě byl klid. Na chodbě slyšeli ostatní nájemníky. Výtah stále nejezdil. Nikdo netušil, že byli oba kriminalisté na noc zamčení v bytě, ve kterém došlo ke zločinu. Tedy, snad jen bůh věděl, zdali k nějakému zločinu vůbec došlo, protože o tom už i naši hrdinové začali pomalu pochybovat.

      „Kolik je?“

      „Bude osm...“

      „Budeme muset něco udělat, jinak to špatně skončí...“ řekl Robátko.

      „Napadlo mne, že...“

      „Jen ven s tím,“ povzbudil svého kolegu.

      „Co když k ničemu nedošlo?“

      „Ale že tu šlo o vniknutí a odcizení cizí věci, to nezapřeš?“

      „Ne, ale měli jsme vyzpovídat sousedy a ne furt prohledávat byt... Nakonec, kdo ví, jak dlouho byl v tom to stavu! A...“

      „Pšt!“

      „Co se zase děje?“

      „Slyším rachotit klíče v zámku!“

*** O několik minut později... ***


      „Karle, pojď sem, válejí se nám v posteli dva docela cizí chlapi!“ křičela jakási stará paní.

      „A je to tady,“ řekl Robátkův kolega. „Paní, dejte si pohov, my jsme od policie...“

      „A ještě si dělají srandu, buzeranti! Co tu děláte? Že na vás zavolám policii? Karle, zavolej poldy!“

      „Ale paní, klid, my jsme policisté...“ řekl Robátko, ale marně.

      „Že já vás něčím přetáhnu?“ křičela dál důchodkyně. „Na služební průkazy zřetel neberu, vnuk má pěknější a u policie nedělá! Karle...“

      „Nedáte si kafe?“ zeptal se jich pán domu. „Hele, Mařka, běž udělat kafe, já jim věřím, policejní průkazy jsem už v životě viděl... Tak vo co jde? A proč jste spali v našem bytě?“

      „Tomu nebudete věřit...“ pokrčil Robátko rameny.

      „Jste z kriminálky?“ vyzvídal Karel.

      Posadili se v obývacím pokoji. Paní domu přinesla po nějaké době několik hrnků kouřící tekutiny a také něco k zakousnutí. Při cestě domů se zřejmě stavili v krámě.

      „Díky, todle bodne,“ řekl Robátkův kolega.

      „Tak co se tu stalo?“ zeptal se Karel vážně.

      „Někdo vám vykradl byt...“ řekl Robátko vážně.

      „Ale tu nic nechybí, alespoň na první pohled...“ zamyslel se Karel.

      „Měli jste pootevřené dveře... Na zemi ležela kulovnice, válely se tu černé ponožky a v kuchyni jste měli vybitý mobil...“ řekl mu Robátko a blaženě usrkl horké kávy z nabízeného hrnku.

      „Mařka?“ zavolal na ni její muž. „Že my jsme zapomněli zamknout!?“

      „Myslíš?“ zamyslela se paní domu. Na talíři nesla několik koláčů a sladké rohlíky. „Dáte si? Co jste v té posteli dělali?“

      „Spali jsme, paní,“ řekl Robátko. „Nechodíme spolu, jsme jen kolegové...“

      „Aha...“ zamyslela se paní domu. „A?“

      „Včera jsme tu byli s celým ansámblem,“ řekl jí Robátko s plnými ústy. „Nejdřív městská policie, pak motohlídka a nakonec kriminálka s techniky...“

      „A to se jako k nám někdo tento? Vloupal?“ zamyslela se paní domu.

      „Ne, zámek byl nepoškozen, klíč byl zevnitř a dveře nebyly zavřené...“ řekl jí Robátkův kolega. „Někdo vám šlohnul sošku psa... Ale v noci ji přinesl vrátit, že není pravá!“

      „Není,“ souhlasil pán domu. „Je to kopie, originál je k nezaplacení a je v muzeu... Až kdesi v Evropě... Už si nepamatuju kde!“

      „Pachatelé se po naší návštěvě vrátili, zamkli nás ve špajzu a pak zamkli i celý byt. Když přišli na to, že je soška falešná, přišli ji vrátit...“ řekl Robátko.

      „Slušní zloději?“ zamyslel se pán domu a hlasitě usrkl kávy.

      „Taky se divím...“ souhlasil Robátko.

      Zazvonil zvonek.

      „Vy jste volali policii?“ zeptal se kolega.

      „Ne,“ pokrčila paní domů rameny.

      „Dobrý den,“ ozvalo se zpoza dveří, když je otevřela. „Policie české republiky, nevíte náhodou...“

      „My jsme tady!“ zavolal Robátko do chodby. „Živí a zdraví...“

      „Váš šéf se po vás sháněl...“ zavolal na ně policista z chodby. „Takže... Já můžu zase jít... Policie je už v domě, takže není co řešit, hezký den přeji!“

      „Mějte se,“ pokrčila paní domu rameny a zabouchla za sebou dveře. „Já tomu nerozumím...“

      „Našel se i vybitý telefon a nepoužitá kulovnice na zemi...“ řekl jim Robátko. „Nevíte o tom náhodou něco?“

      „No...“ začal pán domu. „Jak bych to... Na tu zbraň nemám papíry, jedná se o nefunkční repliku a co se mobilu týče, zapomněl jsem ho v kuchyni...“

      „Byl vybitý,“ doplnil Robátkův kolega. „A co ta černá ponožka?“

      „Jaká ponožka?“ nechápali oba nalezení vlastníci bytu.

      „Černá ponožka...“ zamračil se Robátko. „Našli jsme jednu použitou a jednu čistou...“

      „A já, že ti celou dobu tak smrděly nohy,“ zlobila se paní domu na svého chotě. „Prase...“

      „Takže se vlastně nic nestalo,“ zamyslel se její muž.

      „Jen jsme, Karle, zapomněli zamknout, vždyť nás mohli klidně i vykrást...“ zděsila se stará žena.

      „To je fakt, naštěstí pomohla lidská lhostejnost a nevšímavost,“ řekl jim Robátko. „No, děkujeme za snídani a nezlobte se, že jsme...“

      „Stěžovat si můžete vždycky,“ doplnil jej jeho kolega. „Jo a ty věci vám vrátíme... Mám na mysli mobil, kulovnici a ponožku...“

      „Ale proč? Škodu jste nenadělali a dokonce jste nám byt v noci pohlídali, kdo ví, kdo v něm mohl na noc být? Že jo?“ zazubil se pán domu. „To nám stejně nikdo neuvěří!“

      „No právě,“ řekl Robátko. „Proto raději o ničem nemluvte, bude to tak lepší!“

      „Mlčíme jako hrob,“ usmála se stará paní. „A co budeme dlužni?“

      „Jo, tak na to nikdo z nás nemá, milá paní,“ řekl Robátko a vydal se k odchodu. „Hlavně, že nedošlo ke ztrátám na životě, k újmě na zdraví, nebo odcizení majetku a podobně...“

      „Hezký den,“ uklonil se jeho kolega. „Bylo nám potěšení...“

      A oba vypadli z bytu.

*** O několik minut později... ***


      „Rozumíš tomu?“ zeptal se Robátka jeho kolega.

      „Ne.“

      „A co řekneme šéfovi?“

      „Co by? Pravdu ne. Prostě jsme hlídali byt a čekali, zdali se někdo nevrátí!“

      „A vrátil se?“

      „Co myslíš?“ zavrtěl Robátko hlavou. „Ty vole, já se snad picnu!“

      „Co se děje?“ zeptal se jej parťák vyděšeně.

      „Můj mobil...“ zavrtěl Robátko hlavou a zvedl ze sněhu jen kousek od vchodu svůj mobilní telefon. Vypadal, že je funkční. „Nejsou dneska vánoce? A kruci...“

      „Co ještě?“

      „Stará mě zabije, jak já jí to jen vysvětlím?“ povzdechl si Robátko.

      „Aspoň ti dá, pane kolego, na chvíli pokoj...“ zazubil se jeho kolega. „Není život krásný? A víš, na co myslím já?“

      „Ne...“

      „Kdo z nás dvou napíše šéfovi zprávu... Musíme přeci doplnit ten spis, který nám leží na stole, nebo ne? Záhada odemčeného pokoje, aneb čtyřiadvacet hodin zběsilého vyšetřování...“

      A venku stále sněžilo. Oba si přitáhli kabáty více k tělu. Jejich služební vůz stál na stejném místě, kde jej včera zaparkovali. Zdál se být v pořádku. Stále měl čtyři kola, stěrače i příslušenství. Dokonce šel nastartovat a měl i benzín v nádrži. Oba mysleli na to, jak je ten svět podivný... Poctiví zloději, kdo to kdy viděl? Málem by se i omluvili. Kam ten svět spěje...


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.2 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 24 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 49 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 aegitalos 26.01.2015, 10:29:38 Odpovědět 
   Krimi v tom najlepšom vydaní - veľa vtipných dialógov, dobre sa to číta. Sme skôr zvyknutá na filmy, kde je to akosi v skratke. Mám rád nemecké a francúzske krimi. A starú českú klasiku s Hrušínskym.
 ze dne 26.01.2015, 11:55:48  
   Šíma: Díky moc za zastavení a komentík.
 Kondrakar 12.08.2014, 22:07:41 Odpovědět 
   Ukecaná šímovina kecálisty šímy. Co víc dodat? Snad jen, že dialogy dvou až absurdních postaviček jsou tvá specialita.
 ze dne 12.08.2014, 22:52:48  
   Šíma: Jj, jsem ukecaný až běda (ve svých textech). Dík za zastavení a komentík! ;-)
 Dandy518 01.08.2014, 2:36:36 Odpovědět 
   31. 07. 2014
Četl jsem s chutí až do konce, ale nic velkolepého
 ze dne 01.08.2014, 12:36:46  
   Šíma: Díky, šíma nepíše velkolepé texty, povětšinou šímoviny! ;-)))
 salvator 09.03.2013, 23:59:19 Odpovědět 
   To se ti opět povedlo, Šímo, to je pomalu na divadelní hru. Pochutnal jsem si. D.
 ze dne 10.03.2013, 0:00:56  
   Šíma: Dííík, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 čuk 07.02.2013, 10:26:53 Odpovědět 
   Vtipně napsaná antidetektivka, vlastně šlo spíš o vypravování. Jako ve zpomaleném filmu, všichni švejkovali. I ten pes nereagující na ponožku (mohl zjistit čí byla). Pobavil jsem se ( a vtip a charakterizace oné dvojice vynahradila chtivost čtenáře detektivek prahnoucího po rychlejším investigativním ději).
 ze dne 07.02.2013, 12:00:36  
   Šíma: Díky, čuku, jsem rád, že se líbilo. ;-)
 Karel Čížek 04.02.2013, 16:37:53 Odpovědět 
   Vždycky, když čtu něco od Šímy, vždycky to na mě dýchá takovou dobráckou a skoro až naivní atmosférou a tahle detektivnka se táhne ve velice podobném duchu. Přijde mi vtipné (teď je jenom otázka jestli je to dobře nebo špatně), jak dva vyšetřovatelé všechny nešťastné události, které se kolem nich dějí, pořád komentují jako kdyby o nic nešlo (místo aby něco dělali). Na druhou stranu je to tak bez emocí a tak trochu divné. A ten závěr je naprostý opak napínavého vyvrcholení. Možná taková anti-detektivka.
 ze dne 04.02.2013, 16:55:58  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík. Mezi námi: u Šímy není "nic normální"! ;-))) Ještě jednou děkuji za obšírnější hodnocení, prostě jsem z těch dvou naschvál udělal takové dva "mamlasy" (ale v dobrém, protože jsem jim jako autor fandil). A že tam není príma napínavé a překvapivé "vyvrcholení"? Vlastně jsem neplánoval nic "převratného", ale pošlu Tvou "stížnost" své múze... Pěkný začátek týdne přeji. ;-)
 Dědek 04.02.2013, 14:58:27 Odpovědět 
   Moc pěkně se mi četla, prostě fajn.
 ze dne 04.02.2013, 16:09:15  
   Šíma: Díky, při psaní jsem trochu myslel na "Pata a Mata" (viz "A je to"), snad oba detektivové dopadli o poznání lépe! ;-)
 Jarda 03.02.2013, 18:31:40 Odpovědět 
   Zdravím!
V poslední době mám méně času. Od pátku se těším, až přijdu v neděli z práce a přečtu si díla v dalším WS. Začal jsem tvým. Je to pěkně psané, stále poutavé se smradlavou ponožkou v hlavní roli. ...a rozuzlení? No jak to tu už napslali: Šímovina. Hezky jsem se pobavil. Pěkný nápad. :)
 ze dne 03.02.2013, 19:23:41  
   Šíma: Děkuji, jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Ramones 03.02.2013, 8:51:15 Odpovědět 
   for šíma: dobrý čtení takhle po ránu. máš sakra talent...fajn neděli
 ze dne 03.02.2013, 12:08:10  
   Šíma: Děkuji. I Tobě hezkou neděli přeji! ;-)
 Šaňo 02.02.2013, 20:26:56 Odpovědět 
   Tak som sa začítal do ďalšieho príbehu WS. Ako som už v iných komentároch spomenul, je tu ďalší príbeh, kde sa predmetom doličným stávajú ponožky. Dektívovia sa vlastnou nepornosťou dostávajú do nepríjemnej situácii, a to nie len preto, že jedna z tých ponožiek poriadne zapácha. Stálo ich to čas 24 h strávený v nedobrovolnom vazení. Ty si tento čas využil na to, aby si nás priviedol k tomu, že každý následok i zabalený ( Tvojím Šímovským spůsobem) do rúška nejasností, má nakoniec svoju reálnu príčinu.
PS: Tým reálnym vysvetlením si detektívom pekne zamotal hlavu a my sme sa mali na čom s úsmevným nadhladom pobaviť.
 ze dne 02.02.2013, 22:33:27  
   Šíma: Děkuji za zastavení a komentík, jsem rád, že se líbilo. Trochu jsem z toho "šímovsky vybruslil"... ;-)
 Apolenka 01.02.2013, 17:51:13 Odpovědět 
   Být policistou, taky by mě to rozhodilo. Povídka nepostrádá napětí, gradující s přibývajícími minutami. Skoro jsem se obávala, že jde o jakýsi nevysvětlitelný jev a k rozuzlení nedojde. Napsáno pěkně - v Šímovském stylu.
 ze dne 01.02.2013, 20:04:09  
   Šíma: Děkuji, jsem rád, že se líbilo.
 Ina 01.02.2013, 11:28:28 Odpovědět 
   jo, povedlo se...
 ze dne 01.02.2013, 12:12:49  
   Šíma: Děkuji. ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Břečťan mého se...
Centurio
Kapitola šestá:...
Nick Květenský
Koláče pro holu...
Josef Matyáš F.
obr
obr obr obr
obr

Ve službách inkvizitora (2/4)
Apinby
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr