obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915693 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39806 příspěvků, 5809 autorů a 392469 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Con los Colegas - 5. kapitola, podkapitola 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Con los colegas
 autor Wheelies Devotee publikováno: 09.06.2014, 22:28  
 

V. Výlet, podkapitola I.

Bylo krásně slunečno. Budík mi zazvonil o půl desátý. Musel jsem sebou hodit, aby na mě Verunka dlouho nečekala. V rychlosti jsem se nasnídal, vykonal ranní hygienu a v hlavě si vytvořil itinerář výletu. Šel jsem k autu. Měl jsem v té době modrou sportovní octávii RS.
K Verunčině domu jsem dorazil krátce po deváté, už mě vyhlížela. Zastavil jsem, vylezl z vozu a šel se s ní přivítat. Podali jsme si ruce a dal jsem jí pusu na čelo. Pak jsem jí šel kavalírsky otevřít dveře u spolujezdce, Veronika najela s vozíkem ke dveřím a rutinně si přesedla na sedadlo. Svlékla svou šedomodrou mikinu a přehodila ji přes opěradlo. Narovnala si nohy do auta a připoutala se. Pak jsem zavřel dveře, složil jsem vozík a dal jej do kufru. Sednul jsem si za volant, nastartoval, připoutal se, rozsvítil světla, zařadil jsem jedničku a vyjeli jsme.
,,Zvládnul jsi to napoprvé skvěle, ten vozík," pochválila mě Veronika. ,,Nejsem žádný béčko," pravil jsem a Veronika se zasmála. ,,To nejsi, jsi pro mě vlastně hrdina. Když si můj bejvalej uvědomil, že bude muset skládat vozík, tak se na mě vykašlal." - ,,Tak to je teda hajzl, to není chlap, když se na holku vykašle v nejtěžší chvíli jejího života." - ,,Jo, je to srab." Povzdechla si Veronika, ale pak se uvolnila a těšila se na výlet. Její tvář úplně zářila opírajíc se do ní sluneční paprsky.
Dojeli jsme na kraj města. ,,Musím ještě natankovat.", pravil jsem a zajel k benzince. Vzal jsem za 500,- naturálku, šel jsem zaplatit a koupil ještě láhev minerální vody. Vrátil jsem se do auta, nastartoval a už jsme opravdu jeli.
Nastavil jsem hlasitost rádia na tu správnou hodnotu a cestu jsem si užíval. Veronika se dívala po rychle ubíhající krajině za okénkem. ,,Kam vlastně teda jedeme Matěji?" zeptala se Veronika. ,,No, můžu ti to říct, ale můžeš se nechat překvapit."- ,,Dobře, tak já se těším. To jsem zvědavá."
Na chvíli se odmlčela a pak řekla: ,,Řekni mi něco o sobě Matty, co rodina, zájmy, kamarádi..." - ,,Žiju sám na tom novém sídlišti, teda sám s bandou šupinatců v akváriu," zasmál jsem se a Verunka taky. ,,Naši žijí na venkově v Železných horách i s mým mladším bratrem. Mí přátelé, no, co o nich říct... Jsou to takový praštěný lidi, asi jako já. Mám je rád. Řadu z nich znám už léta a jsou furt stejný. Prostě Franta, Láďa, Maruška, Denisa, Lucie, Daniel, Jindra a Dominika. To jsou mí nejlepší přátelé. Vídám se s nimi více či méně často. A mé zájmy: cyklistika, houbaření, modely staveb, architektura a jiné umění, horská turistika, historie, focení, procházky do přírody, výlety." - ,,Žiješ asi rozmanitý a zajímavý život, viď?" - ,,Nestěžuju si, teda až na to, že nemám žádnou slečínku, teda možná," pravil jsem a podíval jsem se na Verču. ,,Začervenala se a pravila: ,,Uvidíme." - ,,A teď ty, povídej o sobě." Veronika začala vyprávět:
,,Žiju s rodiči a se svou sestrou Pavlínkou, mé přátele znáš, teda aspoň ty nejlepší. Kláru znám od školky stejně jako Martina. Petra a Terezu od základky. S Terezou jsem chodila i na střední. Tam jsem poznala i svou další kamarádku - Šárku, tu ti možná taky někdy představím, momentálně je na roční stáži v Nižném Novgorodu. Mé zájmy? Výlety, památky - bohužel ne do všech se dostanu bez problémů, příroda, v rámci možností posilovna, plavání, zábava s přáteli, cyklistika - mám speciální kolo pro paraplegiky. Před úrazem jsem dělala fotomodelku, aerobik, tancovala jsem, snowboardila, pak z vteřiny na vteřinu všechno přestalo. Strašně moc bych se jednou chtěla vrátit k fotomodelingu, ale o modelky na vozíku moc zájem není. Možná snad v zahraničí. Táta mi koupil alespoň to kolo, začala jsem jezdit víc než předtím." - ,,Tak to někdy vyrazíme ne?" - ,,Na kolo? Moc ráda." - ,,Co se ti vlastně stalo Verčo?" neodpustil jsem si otázku.
Veronika začala vyprávět: ,,Upřímně, nerada o tom mluvím, ale řeknu ti to. Bylo mi osmnáct, ve třeťáku na střední. Zamilovaná do toho sraba. Vedla jsem typický náctiletý život. S přáteli jsme pořád něco podnikali. Jednou v létě, bylo asi 30 °C, opravdu hic, šli jsme se koupat do toho starého zatopeného lomu za městem. Byla nás celá banda, asi 12 lidí. Užívali jsme si prázdninové pohody, opalovali, skvěle jsme se bavili, popíjeli. Byla tam i Tereza a Petr. I ten srab Roman. Jeden kamarád Karel navrhl, že budeme skákat s tamní nejvyšší skály, byla vysoká asi patnáct metrů a zvedala se přímo z vody. Byla jsem blbá a nechala jsem se k tomu strhnout, společně s dalšími blázny. Chtěli jsme si asi dokázat, jak jsme dobrý. Roman se přidal taky.
Sebrali jsme se a šli vylézt po úzké pěšině po hraně nad vodou na skálu k bříze. Na nohách jsem měla žabky, byla jsem zbrklá a těsně před vrcholkem skály si mi smekla noha a já spadla po zádech do vody. Pak už si nic nepamatuju, probudila jsem se až po dvou týdnech v nemocnici.
Otevřela jsem oči, u mé postele zrovna seděli mamka s taťkou a sestra. Měla jsem jak se říká okno, nevěděla jsem, co se stalo a proč jsem v nemocnici. Naši mi všechno objasnili, táta mě hladil po vlasech a mamka mě držela za ruku. Už o tom věděli. Byla jsem zděšená, když jsem zjistila, že nemůžu hýbat nohama, a že je ani necítím. Pak přišel doktor a vyřkl onen ortel: ,,Slečno Hamplová, utrpěla jste vážný úraz páteře, zlomila jste si tři obratle a zasažena byla i mícha. Bohužel, šance, že se ještě někdy postavíte na nohy je mizivá." Rozbrečela jsem se. Mamka taky. Táta nás obě chytnul za ruce a utěšoval nás: ,,Nebojte se, společně to zvládnem."
Po nemocnici mě začali vozit na vozíku, chtělo se mi umřít, nechtěla jsem se smířit, že už v něm strávím zbytek života. Častokrát jsem se marně pokoušela se postavit a jít. Několikrát jsem při tom spadla z vozíku. Sabotovala jsem rehabilitace, byla jsem naštvaná na celý svět. Často za mnou chodili na návštěvu kamarádi a Roman. Vždy mi přinesl velkou kytku. Rodina a kamarádi mě drželi nad vodou.
Když se můj stav, hlavně ten psychický zlepšil, převezli mě na rehabilitace do Hamzovy odborné léčebny v Luži, byla jsem tam tři měsíce. Často mě navštěvovali rodiče a kamarádi. Roman nikdy, naši mi říkali, že má moc práce, jindy zas moc učení, že mu do toho něco přišlo, ale že na mě myslí, a že mě pozdravuje. Když jsem mu volala, jeho hlas zněl zvláštně, odtažitě.
Hodně mi pomohlo, že jsem se v léčebně setkala s podobně postiženými, učila jsem se ovládat vozík, plavat. Se vším jsem se smířila. Sblížila jsem se tam s Adamem. Byl na tom úplně stejně jako já. Byl profesionálním basketbalistou. Vyboural se na motorce. Srazil se v prudké pravotočivé zatáčce v rychlosti 70 km/h s osobním vozem. Měl štěstí, že to vůbec přežil. Jsem s ním v kontaktu do teď, občas se navštěvujeme.
Vrátila jsem se domů. Náš dům vypadal trošku jinak. přibyl u něho výtah a vedle schodů vedla ke dveřím taky mírně se svažující rampa. I v interiéru byly změny. Hlavně v koupelně a na obou záchodech. Mí rodiče uspořádali na mou počest zahradní slavnost. Byli tam všichni mí přátelé a celá blízká rodina. Roman nepřišel, ačkoliv prý byl pozvaný. Začala jsem něco tušit.
Na druhý den mi to nedalo a požádala jsem taťku, aby mě zavezl k Romanovi, že s ním potřebuji nutně mluvit. Zazvonila jsem na jeho byt, když mi otevřel, dal mi pusu na čelo a řekl: ,,Pojď dál Veroniko." Vjela jsem do bytu. ,,Dáš si čaj?" - ,,Ráda," odvětila jsem a usmála se na něj, do jeho krásných uhrančivých očí. Čaj položil na stůl, dal mi do něho kostku cukru, jak to dělávám a sedl si. Já ho chytla za ruku a řekla: ,,Teď už budeme zase spolu, všechno bude zase fajn," a chtěla jsem ho políbit. Roman uhnul pohledem a hlavou a dal mi pusu na tvář. Nechápala jsem. Pak Roman spustil: ,,Víš Veroniko, od toho tvého úrazu se ve mně něco změnilo. Ty jsi teď jiná a já si nejsem jistý, jestli bych vztah s tebou zvládal. Já si to vůbec nedokážu představit. Už tě nemiluju. Promiň."
Řekl a já se rozbrečela, Roman mě chytl za ruku a nabízel mi přátelství, ale nabízet přátelství někomu, kdo chce lásku, je jako podávat jídlo někomu, kdo umírá žízní. ,,Jo, jsem mrzák, co by sis se mnou asi tak počal, na to máš moc vysoký ego, mohla bych ti ho pošramotit, jen to řekni." S pláčem a očima plnýma slz, že jsem přes ně ani neviděla jsem se sebrala, opřela se do kol a odjela z jeho bytu. Roman na mě volal: ,,Verčo promiň, strašně mě to mrzí." - ,,Zmlkni srabe!"
Odjela jsem k výtahu a na chodníku před domem jsem zavolala taťkovi. Z mého hlasu poznal, že jsem rozrušená, neváhal ani vteřinu a přijel pro mě. Doma jsem se zavřela do svýho pokoje a několik dní téměř nevycházela, s nikým jsem nechtěla mluvit, nikoho jsem nechtěla vidět. Nebrala jsem telefony, neodpovídala na SMS; uzavřela jsem se do sebe a znovu přemýšlela o smyslu života.
Jednoho dne zavolala Tereza a já jí to vzala. Všechno věděla. Zeptala se mě, zda se může stavit, že půjdeme někam ven. Souhlasila jsem. Šli jsme do parku, kde jsme se s partou často scházeli. Cestou jsem se vypovídala. Tereza mi řekla: ,,Vykašli se na něj, nestojí ti za trápení, je to parchant," a objala mě. V parku byli všichni. ,,Vítej zpátky!" Zvolali všichni, když jsem byla mezi nimi. Bylo mi zase skvěle.
K úplné spokojenosti mi chybělo jedno. Vozík, jež jsem dostala, který byl hrazený pojišťovnou byl moc těžký a nelíbil se mi. Špatně se mi ovládal. Naši mi koupili super odlehčený vozík, který mám do teď, sama jsem si jej vybrala a vyzkoušela. Je to moc dobrý společník. Dostala jsem jej jako vánoční dárek.
V zimě jsem se z dlouhé chvíle rozhodla, že zajdu s Martinem do posilovny. Zkoušela jsem dělat vše, co mi moje nechromá půlka těla dovolila. Mým idolem se stala americká herečka a modelka Tiphany Adams. Máme toho tolik společného, v sedmnácti ochrnula od pasu dolů při autonehodě. Tři týdny byla v kómatu, měla 5% šanci na přežití. Před nehodou chtěla být modelkou. Svůj sen si splnila a navíc je ještě herečkou. Hraje v seriálu Push girls. Posiluje, fakt maká. Vozík pro ni není překážkou. 1. ledna 2014 dala na internet video, jak pomocí speciální pomůcky ušla asi čtyři nebo pět kroků. Je moc inspirativní, jednou bych chtěla být jako ona.
Jezdím s tátou na kolo. Je vášnivý cyklista, přímo mě to pohltilo. Jezdíme tak často, jak jen to je možné.
Nedávno jsem si udělala řidičák na auto s ručním ovládáním a za první našetřené peníze s příspěvkem rodičů jsem si koupila toho mého oplíka. Je to skvělý spolehlivý vůz!
Pak Veronika ztichla. ,,To bylo nádherný vyprávění. Jsi skvělá vypravěčka Verunko." - ,,Děkuji ti." - ,,Jsi první, komu jsem to takhle otevřeně vyprávěla Matěji." - ,,Tak toho si vážím," odvětil jsem a projížděl poslední levotočivou zatáčkou, před námi byl poslední rovný úsek a mezi domy na návrší nad vsí objevil se rokokový zámek, jehož oranžová fasáda přímo zářila. ,,Vítej v Nových Hradech Verunko," pravil jsem a zaparkoval na parkovišti na náměstí pod zámkem.


 celkové hodnocení autora: 74.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 4 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 13 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Nat Danielová 26.06.2014, 20:20:50 Odpovědět 
   Ahoj, tak jak myslíš :-)

Tak dobře, jdu na to. Napíšu sem, co mi vadí.

-Budík mu zazvonil o půl desáté ale Veroniku vyzvedl po deváté?
-Chválí se, jak jí kavalírsky otevřel dveře u auta?
-„Sednul jsem si za volant, nastartoval, připoutal se, rozsvítil světla, zařadil jsem jedničku a vyjeli jsme.“ – zkus si to přečíst. Není tam toho moc?
-Za kolik natankoval vědět nemusíme.
-Rozhovory fádní, jakoby předepsané. Žádné překvápko.
-„Vídám se s nimi více či méně často“ – nerozumím tomu spojení
-Dvojtečka v rozhovoru?
-Proč uvozovka před slovesem Začervenala se?
-Číslo slovy?
-Do přímé řeči používat další přímou řeč? Přemýšlím, zda bych také tak vyprávěla, jestli bych spíš neřekla, že nám táta řekl ať se nebojíme, že to společně zvládnem.
-Proč za ní Roman do nemocnice chodil a vždy jí přinesl velkou kytku a do léčebny najednou ne? Najednou zlom? Kdyby nejezdil už od začátku…
-Z čeho šetřila na auto? Mám kamarádku s podobným osudem a s penězi je na tom bídně.
-Nesnáším, jak jí pořád říká Verunko, už mě ta děsně úžasná zidealizovaná holka fakt nebaví.
-Ne, ne, ne. Verunko už ne 

Musím říct, že je fajn, že tam nemáš zase tolik chyb, hrubek. Něco se najde, ale není to nic hrozného – pro mne.
Mě opravdu vadí spíš ty neexistující odstavce. Rozlišení dialogu. Umělé rozhovory, jakoby si to nevyprávěli ale psali po skypu. Tohle je jako naučená básnička.

Ale piš dál! Nat
 ze dne 27.06.2014, 16:07:30  
   Wheelies Devotee: Její rodiče jsou bohatí, ale ještě jsem se k tomu pořádně nedostal. Šetřila vydělané peníze. Pracuje přeci v IC. Omlouvám se za tu devátou hodinu. Tam má být desátá. Chybička se vloudila.
 čuk 09.06.2014, 17:06:51 Odpovědět 
   Už jsem si zvykl na podrobný způsob vyjadřování a začínám preferovat etickou stránku textu, a fandit hrdince, té její činorodosti, byť má štěstí na prostředí, rodiče (zřejmě bohatší) i přátele.Mohl bys lépe text členit, víc odsazovat řádky a dělat řádkové mezery (tedy dělat střihy s trochou oddechu pro čtenáře).
 ze dne 09.06.2014, 17:41:03  
   Wheelies Devotee: Díky za kritiku. Teď už to jen publikovat. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
Barbuch S. D.
(14.10.2020, 07:48)
obr
obr obr obr
obr
Tvůj úsměv
Akras
Posel smrti VII...
Lukaskon
POHÁDKA 3,4.5
baaba
obr
obr obr obr
obr

Slečny
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr