obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916012 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39822 příspěvků, 5843 autorů a 393393 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kuchyňská záležitost ::

Příspěvek je součásti workshopu: Mezi hrnci a pánvičkami
 autor Nat Danielová publikováno: 13.03.2015, 3:59  
Příspěvek do ws na téma Mezi hrnci a pánvičkami. Omlouvám se, že je příspěvek docela dlouhý - sice se vejdu do limitu, ale přece. Kratší to prostě nešlo :-)
 

„A na konci porady se musíme domluvit na termínu našeho turistického pochodu. Já osobně se přikláním k prvnímu víkendu v červnu, co ostatní?“ Šéf se rozhlédl kolem sebe a snažil se z našich tváří vyčíst souhlas, či alespoň nějakou reakci. Podívala jsem se přes stůl na Michala. Hypnotizoval mě pohledem, ostatně stejně jako každou poradu. Mám ho už za ty měsíce přečteného. Kouká do notebooku a potom zvedne oči trochu výš, nad rám obrazovky, a nepřítomně kouká před sebe. Kam? Na můj výstřih. Zvláštní. Dělá to naprosto viditelně, neskrývá to a dřív mě tím i přiváděl do rozpaků. Teď už jsem ale trénovaná. Zvládám vnímat šéfa, Michalův pohled a ještě se tu a tam protáhnu, čímž vypnu hrudník směrem k němu. Dělá mi sadistickou radost, když mu zničehonic vypadne tužka z ruky nebo se ho v tu chvíli šéf optá na něco, na co nezná odpověď, poněvadž ho vůbec nevnímal. Jako dnes.
"Tak co, Michale, doufám, že můžeš?"
"Já můžu vždycky," zněla Michalova odpověď, po které jsem se nehraně rozkuckala. Tentokrát se mi totiž Michal nedíval do výstřihu, ale do očí. Připoutal mě pohledem, nemohla jsem se od něj odtrhnout, prostě jsme tam seděli a zírali na sebe, aniž bychom vnímali lidi kolem sebe. Z očí jsem mu vyčetla otázku. Pojedeš? Nemusel ani nic říkat, prostě jsem to cítila. Najednou se mi špatně dýchalo, moje nádechy byly hlubší a hlubší, abych vůbec popadla dech, pohled se mi rozpil a v břiše se mi rozlilo zvláštní teplo, které pokračovalo niž a níž. Tak tomu se říká harašení na pracovišti. Jenže, tohle není harašení takové, jaké si představujeme. My si neděláme návrhy, natož abychom na sebe sahali! My se na sebe pouze díváme. Vždycky a všude. Zvláštní chvíle.
Dalo mi hodně sil se od něj odtrhnout, protože on se nenechal šéfem vyrušit a ve skenování mého obličeje pokračoval klidně dál. Vykulila jsem na něj oči, abych ho upozornila, že už je to fakt trapné a do očí bijící a udělala na něj škleb, což konečně zabralo.

Porada skončila a my se zvedali ze židlí, když se šéf ještě rozvzpomněl.
"Jestli máte nějaké žádosti na nákup drobného hmotného majetku, tak mi to nahlaste," řekl a já si okamžitě vzpomněla na svoji kancelářskou židli, kterou mi Michal minule rozsednul a slíbil, že mi u šéfa zařídí novou, Samozřejmě, sliby chyby, a dodnes nic. Nahlásila jsem tedy svoji žádost a Michal se ke mně přidal.
"Pozdě," ušklíbla jsem se na něj přeslazeně. Co si myslí? Šéf vzal moji žádost v potaz a já mohla odejít. Michal se řítil za mnou a tvářil se dost nasupeně.
"Jak, pozdě?" durdil se polohlasně, protože kolem nás byli ostatní kolegové a nechtěl, aby ho někdo slyšel.
"No pozdě," trvala jsem si na svým. "Slibuješ už měsíc, že mu to řekneš a nic."
"Tak asi uznej, že by to vypadalo trapně, kdybych šel za šéfem, že ti má koupit židli, ne?" bránil se.
"Srabe," odvětila jsem nelichotivě a kráčela k sobě do kanceláře s ním v závěsu. "Slíbil jsi to a nic. Jako vždycky!"
"Tak srabe, jo?"
"Jo, srabe. Jsi srab, srab, srab, tak si to přiznej," posmívala jsem se mu. Vešla jsem do své kanceláře, on hned za mnou a zavřel za námi dveře. Stáli jsme tam proti sobě a já musela hodně zaklonit hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Byl naštvaný, strašně naštvaný. Zároveň ale také moc pěkný, to se mu muselo nechat. Neposlušné vlasy mu padaly do očí a těch deset let, o které byl starší než já než já mi vůbec nevadily.
"Já nejsem žádnej srab, to odvoláš," mračil se a pomyslné blesky mu létaly z hlavy.
"Se nečil, horká hlavo," smála jsem se mu. "Jednou mi přiznej, že mám pravdu!"
"Odvolej to!"
Zasmála jsem se. "To neodvolám, ani náhodou."
Přiblížil se ke mně ještě blíž. "Já ti říkám, že odvoláš!"
"Klidně mě zab, ale víš, že to neudělám," provokovala jsem ho. Měla jsem ráda tyhle přestřelky, kterými jsme si často zpestřovali naši pracovní dobu.
"Si koleduješ, holčičko," procedil mezi zuby, ale jeho oči se smály. Tohle byla jedna velká hra a já věděla, že se mi nic nestane. Vrah ani násilník to není a krom toho, je to vážně velký srab. Stejně jako já.
Za dveřmi se ozvaly kroky a bez zaklepání k nám vstoupil náš údržbář. Bylo to tak rychlé, že jsme od sebe s Michalem nestihli ani odskočit.
"Co je?" zůstal stát ve dveřích.
"Nic," řekli jsme oba dva najednou. Rychle jsem popadla ze stolu nůžky, aniž bych chtěla cokoliv stříhat. Michal zase začal větou "A tak jsem ty lyže nesehnal!" Vůbec jsem netušila o čem vlastně mluví a on asi také ne. Tvářili jsme se jako dva mimoni.
"Tak co se děje?" dorážel údržbář.
"Nic," řekla jsem mu podruhé. "Chtěl jste něco?"
Chytil se za hlavu. "Já už ani nevím, jsem to zapomněl."
"Berte něco na podporu paměti," doporučila jsem mu a s prásknutím dveří zmizela na záchodě, kde jsem předchozí chvíli musela rozdýchat. Měli jsme to tak krásně načaté a ten blbec nám to zkazí!

Den D je tady. Jsem nervózní jak pes, batoh, který jsem si včera zabalila je opět prázdný, jeho obsah se válí po posteli a já zvažuju, zda je patero triček moc. Samozřejmě, že ano! Jenže já jsem ženská, jinak to neumím. Batoh není na takové množství zavazadel uzpůsoben, musím tedy něco vyřadit. Tak třeba druhé plavky? Nebo tepláky? Stejně má být hic. Nebo to krajkové spodní prádlo se zeštíhlujícím efektem? Tak dobře, vzdávám to. Vezmu si k batohu ještě kufr.

S kufrem za sebou se vláčím na nádraží, kde máme sraz. Všichni od nás z práce už tam jsou, až na šéfa a Michala. Šéf jede určitě svým autem a Michal? Ten dorazí na poslední chvíli, tipovala jsem zkušeně. Všichni mají na sobě trika, kraťasy a takové ty páskové sandály, které jsou pro mě z oblasti vkusu naprosto nepřijatelné. Ve svých džínových šortkách, černým tílku a balerínách jsem spokojená. O něco méně spokojeně se tvářil Michal, když dorazil na nádraží a viděl mě.
"To chceš říct, že jedeš takhle?" Slovo takhle ještě zdůraznil.
"A co má bejt?" podivila jsem se.
"Kde máš boty?" zahřměl přede mnou. "To chceš na turisťáku chodit v tomhle?"
"Tak sorry, že vůbec žiju," urazila jsem se. Ostatní našemu výstupu zvědavě přihlíželi.
Nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Takhle nemůžeš jet. Hele, vezmu auto a cestou zajedeme něco koupit."
Naštval mě. Co mu je do toho, co mám a nemám na nohách? "Seš snad můj otec nebo co?"
Byl nekompromisní. "Hele, já jsem šéf výpravy, dej mi batoh, jedeme."
Vztekle jsem mu podala svůj kufr, nad kterým už jen zvedl oči v sloup. Rozpačitě jsem se rozloučila s ostatními a šla za ním jako poslušná ovečka. No tak dobře, šla jsem za ním ráda i z toho důvodu, že se mu můžu dívat na ten jeho úžasnej zadek, tak pěkně tvarovanej, bez špetky tuku. Došli jsme k jeho autu, moje věci naházel do kufru a otevřel mi dveře u spolujezdce. Trucovitě jsem se posadila a schválně se dívala okénkem ven, abych se na něj nemusela dívat. Jeho společnost mi nevadila, ale štvalo mě, že tak rozhodl beze mne!

"Dobrej vejlet, ne?" poznamenal a prudce vyrazil z vedlejší silnice na hlavní, čímž zbrzdil jindy tak plynulý provoz. Že na něj troubí řidič fabie, který to málem nedobrzdil, mu vůbec nevadilo. "Stavíme se v super krámě, máme to při cestě."
Otočila jsem se k němu. "Hele a nevadí ti, žes mě prachsprostě ukradnul? Třeba jsem s tebou jet vůbec nechtěla, měla jsem domluvenou cestu s ženskejma."
Podíval se mi do očí tak hluboce, že jsem myslela, že se na té sedačce rozpustím. Dala bych všechno za to, aby se tak na mě díval každý den.
"Myslím, že to bez nich jednou vydržíš," řekl měkce. "No tak Anet, pojď, užijem si to spolu."
Píchlo mě v žaludku. To byla výzva. Výzva k čemu? Užijeme si snad nákupy? Co jiného?
"Jednou mě zabiješ," povzdychla jsem si odevzdaně. "Kam že to teda jedeme?"
"Jedeme ti v první řadě koupit ty boty, pak se uvidí."
"Seš první chlap, kterej jede dobrovolně nakupovat," uznala jsem mu.
"Záleží na tom, co se kupuje. A pak se cestou stavíme na obědě v jedný super hospodě. Mají tam úplně luxusní rajskou, jíš rajskou?" dodal samozřejmě, jakoby to měl snad předem naplánované.
"Jasně," přikývla jsem poslušně. "Jím rajskou, před jídlem si myju ruce a po večerníčku chodím spát."
Pořád jsem se ještě nemohla vzpamatovat z toho, že mi totálně překopal plány. Co je mu do toho, co mám na sobě? A ještě mi plánuje, kde se naobědváme.
"Co se furt vztekáš? To ti je tak protivný se mnou bejt v jednom autě? Nebo se mě snad bojíš?"
Bála jsem se. Bála jsem se jeho a hlavně jsem se bála sebe, protože jsem si vůbec nevěřila.
Na palubní desce jsem našla jeho kšiltovku a natáhla si ji přes oči.
"Víš co? Vůbec tady nejsem. To bude asi nejlepší."
"Ha, jindy drsňačka a teď jsi v úzkých, co?" odhadnul mě.
Posadila jsem se a zpříma se mu podívala do očí. "Co po mě vlastně chceš, Michale?"
Na rtech se mu rozehrál úsměv. Pohotově zajel ke krajnici a zastavil.
"Co po tobě chci? Ale Anet. Prozatím mi postačí, když se mnou půjdeš do krámu, kde ti koupíme boty a možná pár dalších věcí a zajdeme si na oběd. Nespěchej."
Připadala jsem si jako ve snu. On si se mnou hrál, uvolněně, okatě, bavil se tím, jak se před ním klepu strachy. Cítila jsem to napětí, které mezi námi létalo vzduchem. Potřebovala jsem se nadechnout.
"Nebude ti vadit, když otevřu okno?" zeptala jsem se ho místo odpovědi. Bez čekání na souhlas jsem ho otevřela a vsála do plic čerstvý vzduch. Hned mi bylo líp. Odpíchli jsme se od krajnice. Pustil rádio, své oblíbené Kabáty a pozpěvoval si s nimi. Byl naprosto v klidu, nic ho nemohlo rozházet.

Postupem cesty jsem se zklidňovala a začala si výlet užívat. Michal byl opravdu dobrý společník, znal každý kus cesty, ke každému měl nějaké vyprávění. Může to vypadat, že machroval stylem Všude jsem byl, všechno vím, všechno znám, jenže - ona to byla pravda. Byl snad všude. Bavil mě a já se přistihla, že se už dokonce i směju jeho vtipům a pobrukuju si s ním písničky.
Změny v mém chování si všiml i Michal sám, ale přešel to bez komentáře, snad aby to nezkazil. Po hodině cesty zajel k velkému obchodnímu centru se speciální prodejnou sportovních potřeb.
"Tak pojď, jdeme tě oblíknout," zašklebil se na mě, když jsme vystupovali.
"Ha ha ha," usmála jsem se na něj přeslazeně a on se upřímně zasmál.
"Tohle ti asi nikdo moc často neříká, co?"
Vyplázla jsem na něj jazyk. "Od tebe mě to vyloženě překvapuje."
"Tak fajn, příště ti řeknu opak," poslal mi vzdušný polibek přes kapotu auta.

Vešli jsme do obchodu a Michal mě zkušeně vedl k regálům s obuví.
"Tady mrkneme, hele podívej, takový jsou fajn," hnal se hned k prvním botám, které mu padly do oka. Byly černé, obyčejné, absolutně nic mi neříkaly.
"Co na ně říkáš?" chtěl znát můj názor. Pokrčila jsem rameny.
"Boty, no."
Zatvářil se zklamaně. "Jak, boty, no? Tohle jsou super kecky, v těch ti to půjde samo! Pojď si je vyzkoušet."
"Já tomu nerozumím, prostě se mi vůbec nelíběj," protestovala jsem.
Tvářil se vyloženě zoufale. "A tak chceš nějaký jiný? Podívej se, jestli se ti nějaký budou líbit víc."
"Botasky jsou vždycky jenom botasky," usoudila jsem. "Nehoděj se mi k oblečení, není to můj styl."
"Ženská, to mi neříkej. V čem jezdíš na kole?"
"V tomhle," ukázala jsem na své baleríny. Byl ze mě paf.
"Dobře. Vyzkoušej si tyhle černý, jsou nejlepší. Jakou máš nohu?"
Požádala jsem o třicetosmičky a posadila se s nimi na stoličku. Páni, tři tisíce za boty? To už je skoro dost, zvlášť když je už nikdy nepoužiju. Mám na to vůbec?
Asi poznal, na co myslím. "Ty boty ti zaplatím."
"Ani náhodou," bránila jsem se. "Nebudeš mi kupovat boty."
Dřepl si přede mne a začal mi zavazovat tkaničku. "Koukej, jak ti slušej. Byla by škoda je nekoupit." Padly mi jako ulité.
Nechtěla jsem vnímat dotyk jeho ruky na mé noze, ale nemohla jsem jinak. Nohou mi projel záchvěv, který skončil tam, kam se mi pomalu přesouval mozek. Když vstával, naklonil se nebezpečně blízko k mému obličeji. "Baví mě s tebou nakupovat. Co ještě potřebuješ?"
Vykulila jsem na něj oči. "Já nepotřebuju nic, dokonce ani tyhle boty."
"Myslím, že potřebuješ tričko. Podívej, tamhle mají takový pěkný," hnal se k regálu o uličku dál. Odevzdaně jsem seděla na stoličce a pozorovala ho, jak se přehrabuje mezi dámskými svršky, Přemýšlela jsem, co na něm vidím. Je o deset let starší než já a není to žádný vyrýsovaný sportovec. Je vysoký, vlasy má nedbale upravené, skoro až vůbec, takže mu na hlavě tvoří takový podivný rozcuch. Asi tři dny se neholil, soudě podle strniště na tvářích, ve kterém se mu už objevilo pár šedin. Jenže přes to všechno měl pro mě ten chlap neskutečný sexappeal. Vlezl mi do hlavy a nemohla jsem ho z ní dostat ven.
Vítězoslavně se na mě od regálu otočil a zvedl do výšky tričko. A ne jen tak ledasjaké. Bleděmodré s nápisem světoznámé značky na prsou. Jasně, všechno tu skoupíme, ušklíbla jsem se, když se s ním hrnul ke mně.
"Na, zkus si ho," podal mi ho.
"Michale, já ho nechci," vztekala jsem se. "Boty mi bohatě stačej, je to strašnejch peněz!"
"Přestaň mi konečně odporovat, krucinál," zahřměl nade mnou. "Řekl jsem, že ti to zaplatím, a tím to končí." Chňapl mě za ruku a dotáhl mě ke kabinkám.
"Jak ti jde?" zajímalo ho za závěsem.
"Ujde to," zahuhňala jsem. Přišlo mi moc těsné a moje ženské přednosti v něm zbytečně moc vynikaly.
"Ukaž," zavelel mi. Poslušně jsem rozhrnula závěs a udělala na něj ksicht.
Byl nadšený. "Je vidět, že tě mám v oku," pochvaloval si.
"Jo, to máš vlastně z toho, jak mě skenuješ při poradě, viď?" rýpla jsem si. Zase jsem se dostávala do formy.
Tentokrát jsem ho asi překvapila, ale hned se vzpamatoval. "Nemyslíš si, že si jsme kvit?"
Dostal mě. "A nemyslíš si, že bys měl vypadnout z mý kabinky, abych se mohla převlíknout?"
"Tak mohl bych ti nabídnout svoji společnost, ale asi by to nebylo úplně vhodný," pokýval hlavou a zmizel za závěsem.
Platil on. Nenechal si do toho mluvit, a ještě mi k tomu přibalil šátek do vlasů. Tyrkysový, prý půjde k mým modrým očím.
"Je normální, aby kolega kupoval kolegyni oblečení?" šeptala jsem mu u pokladny do ucha.
Naklonil se ke mně. "A ty si pořád myslíš, že jsme jen kolegové?"

Po nákupu jsme si zajeli na oběd do útulné hospůdky poblíž. Dali jsme si rajskou a byla opravdu skvělá.
Cestu na naši základnu jsme celou prozpívali. Řvali jsme z plných plic Kabáty, okénka stažená a já si dokonce vystrčila ven i nohy. Najednou jsem se cítila nějak jinak, uvolněně, probořili jsme tu pomyslnou zeď mezi námi a bylo nám oběma líp.
Asi deset kilometrů před cílem se ke mně s vážnou tváří otočil. "Co kdybychom tam nejeli?"
Zeptal se mě tak vážně, nečekaně. Tohle nebyl žert, to byla opravdová nabídka.
Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. "To se nehodí. Šéf s náma počítá."
"Seru na šéfa," zamračil se. "Původně jsem ani nechtěl jet."
"Tak proč jedeš?" zeptala jsem se. Stáli jsme na křižovatce na červenou, takže se otočil ke mně a prstem mi přejel po mé ruce.
"Ty víš," řekl. Tiše, měkce, hezky. Něžně, opatrně a přitom jednoznačně. Jeho ruka zůstala na mé a já si ji k sobě přivinula palcem, snad aby ji neodtáhnul. Seděli jsme tam, dívali se na sebe a mlčeli. V hlavě se mi honilo tolik věcí! Stačilo málo a měla bych ho pro sebe na celý víkend. Mluvili bysme spolu, smáli se a možná bych užila i to krajkový prádlo, které mám v batohu.
"Nejde to," zašeptala jsem. Někdo musel mít rozum.
"Je to tvý definitivní rozhodnutí?"
Bylo to to nejtěžší přikývnutí v mém životě. Pochopil to. Ono je něco jiného mluvit, a něco jiného konat.

Zabydleli jsme se ve dvoupatrové budově, na kterou navazovala kuchyň s jídelnou. Byla jsem na pokoji s Denisou a Květou, kolegyněmi z kanceláře. Vyzvídaly jaká byla cesta, ale neměla jsem chuť jim o něčem vyprávět. Byly to kolegyně, ne kamarádky. Čím dál víc jsem litovala svého rozhodnutí. Michal byl od té chvíle zamlklý a hned po příjezdu zapadnul na pokoj. Cítila jsem se najednou sama. Převlékla jsem se do teplákovky a sešla dolů, abych prozkoumala okolí. Okolo budovy byl park, kde bylo pod stromy postaveno pár stanů. Počasí nám přálo, byl vlastně abnormální hic. Courala jsem se parkem a potom už byl čas zajít do společenské místnosti, kde nám měl šéf přednést plán na zítřejší den. Byla jsem tam mezi prvními, posadila jsem se ke stolu u okna a nudu si krátila pročítáním emailových vzkazů na mobilu. Zábava hadr. Místnost se pomalu zaplňovala a já pohledem hypnotizovala dveře. Už jsme měli začít a Michal pořád nikde! Začala jsem být zoufalá a moje zoufalost byla ještě větší, když mi Květa zasedla židli, kterou jsem vedle sebe nenápadně držela právě Michalovi. Přišel, rozhlédnul se po místnosti a vyhledal mě pohledem. Maličko jsem se na něj usmála a omluvně pokrčila rameny, že u mě nemá místo. Pochopil to, usmál se taky a posadil se na druhou stranu místnosti, ovšem tak, aby na mě dobře viděl. Čuměli jsme po sobě celou dobu šéfova proslovu a ani jeden jsme nevnímali nic z toho, co šéf říkal. Bylo nám to fuk.
Náhle mi zapípala smska. Michal. KDE MÁŠ TO TRIČKO?
Musela jsem se smát a on si toho určitě všimnul. V KUFRU.
-TAM JE TI HOUBY PLATNÝ. CHCI HO VIDĚT NA TOBĚ
Neodepsala jsem mu. Stálo mě to strašného přemáhání, ale musela jsem.



Navečer jsme se byli všichni povinně projít do nedalekého městečka. Na náměstí jsme si koupili nanuky, někteří chlapi i piva. Schválně jsem pozorovala Michala, co si dá. Překvapil. Dal si sodovku. Na hecování chlapů, že je baba odvětil, že chce mít čistej mozek. Jo, moc dobře jsem věděla, co tím chce říct.

Večer jsme si opekli špekáčky, šéf nás strašil hrůzostrašnou tůrou, ať si prý pořádně namasírujeme nohy a že ráno v šest bude budíček. Holky pištěly, že to nezvládnou a mě najednou přišly strašně trapné. Byla jsem dřív taky taková? U táboráku nás bylo postupně čím dál míň a já se děsila toho, že tam zůstaneme s Michalem sami. Bylo rozumnější odejít včas. Zvedla jsem se z lavičky a se všemi se rozloučila. Všimla jsem se, že se na mě Michal dívá - už zase, jako by tomu bylo po celý večer jinak. Čekala jsem, co udělá. Zvedne se a půjde za mnou? Po očku jsem ho sledovala, ale stále seděl ve stejné poloze a něco si vyprávěl s Pavlem, naším kolegou. Ke svému překvapení jsem cítila zklamání. Cos chtěla, sama ses rozhodla, slyšela jsem svůj vnitřní hlas.

Ležela jsem v posteli u okna a slyšela kroky na chodbě. Zaslechla jsem jeho hlas a potom bylo najednou ticho, které přerušovalo jen pravidelné oddychování Denisy a Květy, které už dávno spaly. Převalovala jsem se z boku na bok a hlavou se mi honilo tisíc myšlenek. Vykašlal se na mě. Má silný řeči a nic z toho. Měla jsem sto chutí mu napsat smsku. Na dobrou noc. Ale on by to přece měl udělat první, je přece chlap! Usnula jsem s pocitem odhozeného papírku.

Tůra byla opravdu náročná, v nohách jsme měli už patnáct kilometrů a dalších pět nás ještě čekalo. Venku bylo vedro na padnutí a my se nemohli dočkat, až dojdeme k nedalekému rybníku, kde jsme se mohli vykoupat. Tůru jsem absolvovala ve věcech od Michala a on to ocenil hned ráno při nástupu.
"Sluší ti to," pošeptal mi do ucha, aby ho nikdo neslyšel. Vlastně se kolem mě pletl celou cestu. Šly jsme se ženskýma na konci a on neustále přebíhal od šéfa k nám.
"Co tady pořád chceš?" vrčela Eva, která ho měla plné zuby.
"Jsem společenskej typ," odvětil jí a v nestřeženém okamžiku mi čmajznul sušenku, kterou jsem držela v ruce. Už jsem si na jeho přítomnost zvykla, i na fakt, že pijeme vodu z jedné láhve. Mé!
"Máš s sebou plavky?" zajímalo ho.
"Nejsi nějak zvědavý?" opáčila jsem se. Loudali jsme se, takže nás předběhly i Katka s Evou a my byli poslední. Mělo to tu výhodu, že jsme nemuseli šeptat.
"Včera jsi šla brzo spát," poznamenal. "Taky jsem chtěl jít, ale Pavel do mě pořád něco hučel."
"Byla jsem unavená," vymluvila jsem se. "Ta adrenalinová jízda s tebou mi dala zabrat."
"A dnes budeš taky unavená?" poznamenal významně.
Praštila jsem ho láhví a zrychlila krok, abychom dohnali ženský.

Nakonec jsme se dočkali a před námi se rozprostřel rybník Rožmberk. Všichni jsme zajásali a každý si našel nějakou schovku, kde se převlékl do plavek. Nasoukala jsem se do svých dvoudílných plaveček se zavazováním na šňůrky a rozhlédla se okolo sebe. Michal nikde. V plavkách jsem si připadala jako nahá, takže jsem se hned rozběhla k rybníku. Na břehu jsem si nechala položený ručník a batoh a ponořila jsem se do vody. Byla studená, ale v tom parnu to bylo příjemné. Uplavala jsem pár temp, břeh i ostatní jsem nechala za sebou a užívala si tu přírodu všude kolem a dotyk vody na mém těle, který tak příjemně chladil. Pomalu jsem směřovala k zátoce, kde jsem se rozhodla, že si tam odpočinu a nechám sluníčko, aby mě zahřálo. Posadila jsem se na malou dřevěnou podestu, která zřejmě sloužila jako provizorní molo, opřela se o dřevěný kůl a přivřela oči. Horké paprsky mě příjemně uspávaly a já se jim poddávala. Najednou jsem na svém těle ucítila kapky vody. Polekaně jsem vyjekla. Vedle mě se totiž objevil Michal. Stál nade mnou v plavkách, takhle jsem ho ještě nikdy neviděla a nemohla jsem říct, že by to byl špatný pohled. Zatajil se mi dech. Posadil se vedle mě a chytil mě kolem ramen. Překvapeně jsem se po něm podívala.
"Hezkej rybník, co?" pronesl do trapného ticha, jako by se nechumelilo.
Vyprskla jsem smíchy. "Ty si sem jen tak v klidu připlaveš, vyděsíš mě a řekneš Hezkej rybník?"
"Tak rád bych ti říkal jinší věci, ale ty je slyšet nechceš," zkoušel mě. Možná to bylo vinou sluníčka, které mi asi trochu připálilo hlavu, protože jsem slyšela sama sebe, jak říkám "Tak povídej."
Všimla jsem si jeho pohledu, neustále mi sjížděl od obličeje na prsa a zpátky, měl celkem slušný výhled a já mu ho dopřála, tím spíš když jsem se natočila proti němu.
"Došla ti řeč?" hecovala jsem ho pobaveně.
"Hezký plavky," zašeptal a pohladil mě po tváři. Instinktivně jsem si svoji tvář opřela do jeho dlaně, bylo to tak příjemné, už jsem nechtěla dělat netykavku, nechtěla jsem se bránit. Můj rozum mě začal opouštět.
Vzrušovalo mě, jak mu po nahém těle stékaly kapky vody, jak mě propaloval pohledem a v neposlední řadě mě vzrušovaly jeho prsty, putující z mé tváře níž. Pohrával si s mým řetízkem na krku a přitahoval mě za něj k sobě.
Mohla jsem protestovat, bránit se, cokoliv, abych tomu zabránila, ale nemohla jsem odolat.
"Máš nádherný rty," zašeptal jemně, tím tónem, který jsem na něm tak zbožňovala. Naše tváře dělilo jen pár centimetrů a srdce mi bušilo jako na poplach.
Ztrácela jsem se v jeho očích, naprosto zhypnotizovaná a neschopná jediného slova. Jeho prsty na mém řetízku mě pálily do kůže jako oheň, vnímala jsem jen ten dotyk, jeho oči, dotyk, oči a pak to přišlo. Překonal těch pár centimetrů a políbil mě. Jen tak lehce, opatrně, ochutnal můj horní ret a zase se odtáhl. Automaticky jsem si ret olízla, snad proto, abych do sebe vsákla jeho chuť. Tentokrát to bylo na mě, naklonila jsem se k němu a polibek mu vrátila. Jednou, dvakrát. Znovu jsem mu nabídla svá ústa, nechtěla jsem, aby to skončilo u pár polibků, chtěla jsem jich víc, vlastně jsem chtěla všechno. Všechno a nejlépe hned. Bylo to jako výbuch sopky, něco mezi námi explodovalo a my klesali a klesali, na svých zádech jsem cítila rozpálená prkna mola, která mě ale pálila míň než Michalovy dotyky. Skláněl se nade mnou, líbal mě, nejdřív něžně, jemně, a postupně přidával na intenzitě. Jednou rukou mě držel ve vlasech, zatímco druhou mě objímal kolem pasu. Také jsem se ho chtěla dotýkat, nechtěla jsem na nic čekat. Zajela jsem mu přes záda až k lemu plavek, ale zarazil mě.
"Počkej," řekl chraptivým hlasem. "Takhle ne." Odtáhl se ode mě, a vjel si rukama do vlasů. "Takhle nemůžeme."
"Proč?" nechápala jsem ho.
"Takhle to nechci. Pochop, jak dlouho kolem sebe chodíme? Kolik sil mě stálo to přemáhání, abych tě někdy nechytil za ruku nebo nesevřel v náručí? A pak bych to měl projet tady na tomhle molu? Tak to promiň, ale mám větší nároky."
Měl pravdu, jasně, že měl. Obdivovala jsem ho za tu sebekontrolu, kterou se dokázal řídit. Podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Snažila jsem se mu nedívat na plavky, i když mě pohled hodně často zrazoval. Chytil mě okolo pasu a líbnul do vlasů. "Zblázním se z tebe, Anet. Nedokážu se tě nedotýkat, a po dnešku tuplem ne."
Místo odpovědi jsem mu jen víc stiskla ruku. Točil se se mnou svět z pocitu, že jsme se zbláznili. Že do toho jdeme po hlavě a nemyslíme na možné následky. A že by jich bylo.
Skočili jsme šipku do vody a plavali na druhý břeh. Každou chvíli mě zastavoval, přitáhl k sobě a políbil nebo alespoň pohladil. "Dneska tě usnout nenechám," zašeptal mi těsně před břehem, kde už byli ostatní účastníci našeho pochodu. Potom se ode mne odtrhnul a plaval k břehu jinudy, kvůli ostatním. Chápala jsem to. Vlastně jsem za to byla ráda.

Cestou už ode mne tentokrát neodbíhal. Denisa s Květou nás nechaly být, Květa pochopila a co si myslela Denisa mi bylo upřímně jedno. Vyprávěli jsme si, co plánujeme v létě, každý jsme měli své plány a ten druhý nám do nich vůbec nezapadal. Napadlo mě, co bude dál, jak to bude dál ale nechtěla jsem na toto téma zabrousit. Možná proto, že jsem to tušila. Nebo spíš věděla.

Opékali jsme kýtu, šéf se staral o oheň a Michal o zábavu. Hrál na kytaru a kdo chtěl, ten mohl zpívat s ním. Přišla jsem z budovy, vykoupaná, s mokrými vlasy a on mi očima ukázal na volné místo vedle sebe. Posadila jsem se k němu a zpívala s ním. Určitě naschvál vybíral takové písničky, kde byla alespoň jedna sloka zavádějící. Jedli jsme, zpívali, povídali si a byl to vlastně moc příjemný večer, kdybych nebyla nervózní z toho, co bude. Co vlastně bude? Půjdeme spát, každý zvlášť?

Stmívalo se, vlasy mi už dávno uschly, kýta se dojídala a lidé se začali pomalu vytrácet.
"Doufám, že neodejdeš," pošeptal mi Michal do ucha. Jak bych mohla! Místo toho jsem se zhluboka napila vína. Na odvahu!
Když odešel i šéf a zbyla nás jen hrstka jedinců, podal si Michal nový zpěvník. "Tak teď si dáme trochu jiný žánr, ne?" navrhnul a mrknul na mě.
Hned první písnička mě překvapila. "Když jsi chtěla pannou zůstat, tak jsi měla husy pást, neměla jsi do kasáren za vojáky chodívat," začal Michal a já si všimla, že se skoro všichni chytli a zpívají s ním. Neznala jsem slova, tak mi nezbylo nic jiného než se dívat do Michalova zpěvníku. "Já za nima nechodila, oni mě tam tahali, a pak se mnou na kavalci různý věci dělali..."
Díky uvolněnější náladě jsem si opřela hlavu o Michalovo rameno, všiml si toho a v nestřeženém okamžiku, když se nikdo nedíval, mě políbil do vlasů.

Byla půlnoc, když odešli i ti poslední. Zůstali jsme tam sedět, jen já a on. Dávno už nehrál, kytaru odložil, objal mě kolem ramen a přitáhnul si mě k sobě.
"Vidíš ty hvězdy?" ukázal nahoru nad nás. "Tam nahoře je souhvězdí Panny. Když jsou hvězdy jasné, měly by představovat ležící postavu."
Dívala jsem se nahoru a snažila se mezi tolika hvězdami najít ty, které myslel. Hvězdám jsem nerozuměla, ale v tu chvíli bych mu odkývala asi úplně všechno. Položila jsem si nohy na lavičku a položila se mu hlavou do klína.
"Takhle se mi bude do nebe líp dívat," vysvětlila jsem mu to prakticky, ačkoliv to nebyl ten pravý důvod. Chtěla jsem mu být prostě jenom blíž.
"To ale nevím, jestli mě teď ty hvězdy budou bavit," nesouhlasil. "Budu se snažit," povzdychnul si. Vyprávěl mi příběh, starý tisíce let a u toho mne hladil po vlasech. Čím dál častěji se ke mně sklonil, aby mi věnoval polibek, buď na čelo, nebo na tvář, mým rtům se vždycky vyhnul.
"To souhvězdí Panny podle Řeků může představovat Héru, patronku manželství," dokončoval svoje vyprávění.
Zvedla jsem k němu obličej, abych se mu podívala do očí. "Není to zvláštní, že nad námi svítí zrovna ona?"
Povzdychnul si. "Anet, některý věci jsou mezi nebem a zemí. Co to ukazuje mně bych asi ještě věděl, ale u tebe je to krapet složitější, nemyslíš?"
"Možná nám Héra říká, že máme mít rozum a jít spát," napadlo mě. Jedním pohybem si mě posadil na klín.
"To chceš? Chceš jít spát?"
Byla ve mně malá dušička, byli jsme si tak blízko, tak dlouho jsem si to přála a když to najednou přišlo, nevěděla jsem si rady sama se sebou. Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe.
"Je tady hroznej bordel, neuklidíme tu trochu?"
"A pak mi říkej, že já jsem srab," ušklíbnul se na mě. "Ale jo, asi to je dobrej nápad." Vysvobodil mne ze svého sevření a já opět pocítila půdu pod nohama, kde jsem si byla jistější.

Nasbírali jsme skleničky a papírové talíře na tácy a šli to odnést do kuchyně. která byla kupodivu stále otevřená. Zřejmě ji obsluha zapomněla na noc zamknout. Na stropě svítilo slabě světlo z jedné zářivky, ostatní jsme nechali zhasnuté. Narovnala jsem nádobí do dřezu a začala ho vysouvací hadicí umývat, zatímco Michal vyhazoval papíry do koše na tříděný odpad. Hned při první příležitosti se ke mně přitočil a přitiskl se zezadu ke mně.
"Nechceš někdy přijít umýt nádobí i ke mně domů?" objal mě kolem pasu.
"Tos uhodl," odpálkovala jsem ho a prsty mu cákla vodu do obličeje.
"Héj," bránil se naoko. "Abych tě tady neosprchoval."
"Smůla, sprchu držím já," vyplázla jsem na něj jazyk a znovu na něj mírně cákla.
"Jsem o půl metru vyšší než ty, přeperu tě raz dva," varoval mě s úsměvem. "A věř, že bych to udělal moc rád."
Otočila jsem se čelem k němu a v nestřeženém okamžiku na něj chrstla vodu z hadice. Dostal zásah přímo do vlasů.
"Tyyy," zasyčel a zatvářil se nebezpečně. Přiskočil ke mně a vyrval mi sprchu z ruky. "Teď si sundej mikinu, nebo ti ji zmáčím," rozkázal.
"Ne, to nesmíš, bude tady mokro," dostala jsem záchvat smíchu a snažila se mu sprchu vzít. Aby mi dokázal, že to myslel vážně, namočil mi nad dřezem rukáv.
"Říkám ti dělej," přimhouřil oči. "Počítám do tří. Jedna..." Raději jsem ho poslechla a mikina šla dolů. Zůstala jsem tam stát v tričku a teplácích.
"Tak se mi to líbí, když jsi poslušná" zatvářil se spokojeně. "Teď si sundej to triko."
"Co?" vyjekla jsem. "Na to zapomeň!"
"Myslel jsem to dobře," pokrčil rameny a obrátil sprchu s vlažnou vodou proti mně. Můj jekot musel být slyšet po celé budově. Voda mi máčela tričko a tekla dolů na tepláky. Vypnul vodu.
"Povídám ti, sundej si to tričko," rozkázal mi znovu. "A můžeš to vzít zrovna s teplákama."
Pod jeho pohledem jsem se třásla jako osika, nebylo to ale zimou, bylo to vzrušením. Přetáhla jsem si triko přes hlavu a tepláky nechala sklouznout na zem. Stála jsem tam jen tak ve spodním prádle, tom krajkovém a snažila se nevnímat jeho oči, které mi skenovaly tělo od hlavy až k patě. Využila jsem zaváhání a přiskočila k němu, abych mu vytrhla sprchu z ruky. Měl větší sílu než já, takže se o ni se mnou přetahoval, ale nakonec jsem zvítězila. Určitě mě nechal vyhrát, stačilo mi ještě projet hlavou. Byl pro každou špatnost.
"Svlíkni se!" poručila jsem mu. Na rozdíl ode mne neprotestoval a poslechl. Brzy byl mokrý od hlavy až k patě, stejně jako já. Přistoupil ke mně, sprchu mi vzal a zvedl ji nad moji hlavu, takže se proud vlahé vody valil přes můj obličej dolů. Mlčky jsem polykala pramínky vody, tekoucí přes má ústa, než je zakryl svými. Jazykem si razil cestu dovnitř, zkoumal každý jejich záhyb a ustal, až když se propletl s mým. Odložil sprchu, aby měl volné ruce a sevřel mě v náručí. Cítila jsem jeho jazyk, hrající s tím mým vzrušující francouzskou hru a jeho ruce, bloudící po mém těle. Sjížděly mi po zádech níž, ke kalhotkám, přejížděly mi po tenké látce mezi stehna a zpět. Vysadil mne na kuchyňskou desku, roztáhnul mi nohy, aby ke mě mohl být blíž a rty mi sjížděl po krku níž, k podprsence. Mezi námi byla už jen slabá látka, tiskl se dál ke mně a prozkoumával mé tělo, když se najednou ozval něčí hlas z chodby.
"Je tady někdo?" Byl to náš šéf. Ztuhli jsme při představě, že by nás tam vyrušil. Slyšeli jsme kroky, které se blížily ke dveřím, strachy jsme ani nedutali. Tohle by bylo opravdu faux pax! Najednou se ozval zvuk vypínače, kolem nás se rozprostřela tma a v zámku dveří cvaknul klíč. Cvak. Byli jsme zamčeni v naprosté tmě. Rozsvítit by bylo bláznovství, protože bychom tím na sebe mohli upoutat pozornost. Naše oči si na tmu pomalu přivykaly, v záři měsíce, který na nás svítil z okna jsme dokázali rozlišit obrysy toho druhého.
"Nakonec je to docela romantický," zašeptal Michal.
Naklonil se ke mně a políbil mě. Tma ve mně nakonec zbavila zbytku studu, který ve mně ještě byl. Studu a předsudků, morálních přesvědčeních a rozumu. Všechno šlo stranou. Přenesl mě na pracovní stůl, který byl uprostřed místnosti a položil mě na něj.
"Anet, nechci, abys toho litovala," řekl mi. "Stačí říct a já toho nechám, i když budu trpět jak zvíře."
Místo odpovědi jsem ho políbila. Tohle se prostě muselo stát a já tomu nechtěla bránit.
"Chci si s tebou hrát," pošeptal mi do ucha. Souhlasila bych se vším, co by chtěl, takže jsem jen mlčky sledovala, jak mi roztahuje ruce i nohy a poslušně jsem tak zůstala. Srdce mi vzrušením bilo jako na poplach. V šeru jsem ho sledovala, jak trhá své tričko na cáry, které mi následně váže okolo zápěstí a kotníků.

Ležela jsem na kuchyňském stole s přivázanýma rukama i nohama k jeho rohům. Obcházel okolo mě dokola a zálibně si mě prohlížel.
"Co s tebou uděláme?" naklonil se nade mnou a pošeptal mi do ucha, při čemž mi ho špičkou jazyka oblíznul. Projela mnou elektrická vlna. Vadilo mi, že se ho nemůžu dotýkat a že nemůžu mít situaci pod kontrolou.
"Rozvaž mě," poprosila jsem ho, ale on jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Kdepak. Celý měsíce si se mnou jen hraješ a já bych tě měl poslechnout? Dneska to bude podle mě." Ze zdi sundal kuchyňský nůž a na prkénku vyzkoušel jeho ostrost. Byl jako břitva.
S nožem v ruce se přiblížil ke mne. "Co myslíš, čeho tě mám zbavit jako první?" zeptal se mě pomalým, líným tónem. Děsil mě a vzrušoval zároveň. Vyhoupnul se na stůl a klekl si nade mne. Všiml si mého piercingu v pupíku.
Zaujalo ho to. "Copak to tu máme?" řekl a sklonil se k němu ústy. Cítila jsem jeho jazyk, jak si s ním pohrává a z mého hrdla se vydral povzdych. Bylo šílené mít ho tak blízko a jen čekat.
"Copak copak?" všiml si mé nedočkavosti. "Snad někam nespěcháš? Máme spoustu času, hezky lež, dokud neřeknu." Já, zvyklá rozkazovat jsem teď sama ležela a nedutala.
"Je na čase podívat se dál," rozhodl se a znovu mi nožem zajel pod podprsenku. Cítila jsem studený kov, jak mi přejíždí mezi prsy a nekontrolovaně se otřásla. Stačil by jediný špatný pohyb a je po mě. Proč tak slepě důvěřuji někomu, koho vůbec neznám? Jen proto, že s ním pracuju? "Bojíš se?" zeptal se mě a na rtech mu hrál drzý úsměv.
"Ne-e," dostala jsem ze sebe. Můj hrudník se zvedal a zase klesal s každým nádechem a výdechem. Sklonil se ke mně, aby mě políbil. Žádný něžný polibek, vrazil mi drsného francouzáka a mě tím ještě víc vydráždil.
"Paráda," zašeptal, když se ode mne odtáhnul. "Můžeme pokračovat, chceš, abych pokračoval?"
Oblíznul si palec a přejížděl mi s ním od břicha nahoru, vytvořil cestičku mezi prsy a potom obkresloval krajku podprsenky. Jeho oči sledovaly můj výraz, který říkal jen jedno. Vem si mě.
Místo toho se ze mě zvedl a postavil se ke stolu k mým nohám. Nožem mi zajel mezi ně, až se dotkl mých kalhotek. Instinktivně jsem ucukla.
"Jsi potvora," zašeptal. "Jestlipak to víš?" Mluvil se mnou jako s malým dítětem a mě se to najednou hrozně líbilo. Nečekal na moji odpověď a pokračoval. "Jsi ta největší mrcha, co jsem kdy poznal. Hraješ si se mnou celou dobu, nemysli si, že jsem si toho nevšiml. Ta tvoje prdelka v sukýnce, panebože, kterej chlap by se na ni vydržel jen dívat? A přitom ses tvářila jako královna. Všechno jsem to snášel, abych večer mohl jít domů udělat si to do umyvadla. A pokaždý jsem si u toho představoval, že tě mám."
Odmlčel se, aby mě rukama hladil po nohách. Masíroval je od stehen až dolů ke kotníkům.
"A ty tvý punčochy. Nemysli si, že jsem si nevšiml, že nosíš samodržící. Jsou fakt moc pěkný. Chci z tebe mít všechno, ne jenom něco." Jeho pohled spočinul na mých rudě nalakovaných nehtech. "Seš děsně rajcovní," zamumlal a sklonil se k nim. Bral do úst každý prst zvlášť, lehce, pomáhal si jazykem a potom, když ho měl celý uvnitř, ho sál. Vzpínala jsem se, tělem mi projíždělo chvění a já to napínání nemohla vydržet.
Všiml si toho. "Tak ty se mi budeš vzpouzet?" řekl přísně. "Řekl jsem ti, že máš bejt hodná, takhle ne." Oddálil se od mých nohou a znovu sáhl pro nůž. "Víš, co teď udělám?"
Zavrtěla jsem mlčky hlavou. Tvářil se tak hrozivě, měl nade mnou kontrolu a já věřila, že by byl schopen všeho. Nožem se přiblížil k mé noze, vybral si malíček a jemně do něj zespod píchl. Jen to štíplo, ale stejně jsem pocítila teplo, které mi tam začalo pulzovat. Dotkl se ho prstem a vzápětí mi na něm ukázal kapičku krve.
Obešel stůl k mé hlavě a tu kapičku mi obtiskl na rty, aby se k nim hned sklonil a vsál ji do svých úst. "Chutnáš mi," zamručel spokojeně. "Když budeš zlobit, udělám to znovu."
Byla jsem totálně paralyzovaná a na rtech jsem cítila nasládlou pachuť krve. Nikdy jsem nic takového nezažila.
Nožem mi přejel nahoru, přes krajku podprsenky k jejím ramínkům. Postupně odřízl nejdříve jedno, pak druhé a nakonec mi nůž položil vedle obličeje na desku.
"Možná je na čase se svlíknout," usoudil. "Abys ze mě taky něco měla."
Bez okolků se svlékl a já se při pohledu na něj zajíkla. Představovala jsem si, že ho mám a ten pocit prostoupil celým mým tělem. Zase poznal, na co myslím. Nahý přistoupil ke mně.
"Líbí se mi, když sténáš," pousmál se a schválně se ke mně natočil tak, bych měla dobrý výhled. Byl ode mne tak blízko a já nemohla vůbec nic. Stačil by jeden jediný krok, chtěla jsem se ho dotýkat, cítit jeho vůni... Namísto toho se vzdálil k ledničce a něco z ní vytáhl. Přitočil se zpátky ke mně a než jsem mohla zareagovat nebo se na to jakkoliv připravit, vložil mi do podprsenky na každé ňadro ledovou kostku. Zakřičela jsem, bylo to tak studené, led mi umrtvoval bradavky a já cítila něco mezi rozkoší a bolestí. V tu chvíli, kdy jsem nebyla schopna vnímat cokoliv jiného, mi nožem rozpáral kalhotky.
"Jsi tak krásně mokrá," liboval si a hladil mne po vnitřní straně stehen výš něčím hladkým. Kostky ledu se mi na prsou rozpouštěly a jejich voda mi stékala po krku do vlasů. Bradavky jsem měla úplně umrtvené, necítila jsem látku podprsenky, ale o to víc jsem vnímala, jak si mne posunul na hranu stolu a vniknul do mě. Nemohla jsem vydržet být potichu, mé zasténání se neslo nočním tichem. Chytil mne za boky a pomalu do mne přirážel. Moje tělo, tak dlouho čekající na tuhle chvíli, zareagovalo po chvíli prudkým výbuchem, bylo to tak silné, že jsem se na stole svíjela škubavými pohyby, ten pocit ve mně dozníval, tepal, instinktivně jsem se od něj odtahovala, protože jsem si myslela, že už to dál nemůžu vydržet, ale on se nenechal a dobře věděl, že to stačí párkrát zopakovat a já budu zase znova, zase znova budu křičet ta nejsprostší slova, budu ho prosit, aby přestal, aby mě už přestal mučit, protože víckrát už to nezvládnu. Naposledy jsme byli spolu, svezl se mi do náruče a zůstal tak ležet. Podařilo se mi vyprostit ruce, probírala jsem se mu prsty ve vlasech, přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Byl jen můj, můj, můj.
Odtáhnul se ode mě, aby mne odvázal.
"Promiň, nebyl jsem na tebe moc zlý? Někdy se nedokážu ovládnout," zašeptal něžně a pomohl mi vstát. Nohy se mi na první pokus podlomily, tak tak mne zachytil do náruče. Přála jsem se do ní schovat a už nikdy ji neopustit.
"Bylo to..." hledala jsem vhodná slova. Mohla jsem použít Zvláštní. Jiné. Vzrušující. Děsivé. Krásné. Těžko vybrat jen jeden výraz.
"Nechci, aby to skončilo," zašeptala jsem, stále ještě omámená tím, co se právě stalo.
"Já taky ne, Anet. Teď tě nemůžu nechat jít spát," zavrtěl hlavou. "Mám nápad."

Probudila jsem se do slunečného dne. Trvalo mi pár vteřin než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Jsme. Michal se vedle mne zavrtěl a objal mě okolo pasu. Usmála jsem se. Věděla jsem, že už je vzhůru, ale ani jeden jsme nechtěli porušit tu vzácnou chvíli. Byla to ta nejkrásnější noc v mém životě a bolelo mě, že už to nikdy nezažiju. Že se ho už nikdy nebudu moct dotknout, pohladit, políbit.

Z té kuchyně jsme vylezli oknem, v náručí své svršky, totálně zmáčené vodou. Spoušť po sprše jsme tam nechali, stejně jako ostatní další stopy, čímž možná tím nasadíme brouka do hlavy všem kuchařkám. A co? Potichu jsme si sbalili věci na pokojích a odjeli pryč. Kam? Chtěli jsme být sami, chtěli jsme si náš poslední společný den užít do poslední chvíle. Recepční v hotelu poblíž byl naším nočním příjezdem zaskočen, ale nakonec nám dal za příplatek pěkný pokoj s koupelnou a snídaní.

"Co budeme dělat?" ozval se najedou.
"Asi budeme ještě chvíli ležet a pak si zajdeme na snídani," odpověděla jsem, i když mi bylo jasné, že na tohle se neptá.
"Zlehčuješ situaci," napomenul mě.
"Já vím," přiznala jsem se. "Co bys chtěl slyšet?"
"Někam spolu utečeme," kousnul mě něžně do ramene.
"Kecy," odbyla jsem ho. Proč by se mnou utíkal? Má svých závazků víc než dost.
"Jsi zlá," zamračil se a přitočil se ke mně, aby mne políbil.
"Nejde to," namítla jsem. "Všechno je proti nám. A věř, že bysme si za chvíli lezli na nervy. Jsi jinej živočišnej druh než já. Každý potřebujeme něco jinýho."
"Anet?"
"Hm?"
"Lituješ toho, co se mezi námi stalo?"
Otočila jsem se k němu a položila si hlavu na jeho hruď. "Ne."
"Ne?"
"A ty?"
"O mě mluvit nemusíme. Já nemám čeho litovat, nemám tolik co ztratit. Ty jo."
Povzdychnul si. "Nechceš si to rozmyslet?"
"K čemu by to bylo? Krom toho je pozdě."
"Kdy to máš?"
"Za měsíc. Už máme oznámení."
To ticho se dalo krájet. "Můžu se přijít podívat? Nebude mu to vadit?"
"Jasně že nebude," přikývla jsem. "Náhodou mu seš prej sympatickej."
Zasmáli jsme se tomu oba. Byl to takový ten zoufalý smích, který jsem měla ještě dlouho v uších.


 celkové hodnocení autora: 98.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 10 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 30 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Jarda 09.04.2015, 9:48:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Tak jsem si prošel všechny WSka. V tomto je nejvíce erotiky, na mne možná až moc. (Ikdyž...no když se rozepíšu, tak taky nevím kde končí hranice.)

Co se mi na této povídce líbí?
Na to jak je dlouhá, je poutavá. Z počátku to trochu nudí, ale pak to dostává rychlost, dynamiku a spád. Realistický děj nezůstává na jednom místě, stále něčím zaujímá, jde to do předu. Byť jen vedle pouhého kupování bot a trička tu jsou dobře zmapovány vnitřní pocity dvou lidí, mezi nimiž to jiskří.
Další věcí, která mne upoutala je slovní zásoba. Zaujalo mne množství sloves, které používáš po přímé řeči, jenž dokáží vyjádřit pocit postavy nebo i naznačit děj. Je z toho cítit vypsaná ruka.

...a co mi při čtení vadilo?
Mezi těmi hrnci, bych to přibrzdil, nebylo to zas až tak věrohodné. Na neznámém místě se tak rozjet ve střízlivém stavu BDSM?
U některých autorů jsem tu zvyklý, že při přímé řeči vynechávají řádek. Je to pro mne lépe přehledné, ale to není věc pro vytknutí díla.

Celkově určitě palec nahoru a kdybych se dostavil dříve byla by to jedna z povídek, jenž bych nominoval. PĚKNĚ JSEM SI POČETL.
 ze dne 09.04.2015, 10:35:32  
   Nat Danielová: Jardo, já Ti moc děkuju za zastavení a za to, že Ti mé dílko stálo za napsání dlouhého komentu. Vážím si toho.
Děkuju! Nat
 Cyrano 20.03.2015, 16:09:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Cyrano ze dne 19.03.2015, 14:54:39

   Mohla bych nic neznamená, mohu už je jinčí kafe! Ano, můžeš!
I když já bych při těchto hrátkách nikoho nesvazoval...:-)))
 ze dne 20.03.2015, 17:18:52  
   Nat Danielová: V tom případě jsem potěšena, myslím, že je to dost dobrý koment :-) :-) :-)
A Cyrano - já též ne.
 Cyrano 19.03.2015, 14:54:39 Odpovědět 
   Erektivní!.-*
 ze dne 19.03.2015, 21:02:41  
   Nat Danielová: Hm, tak to bych při tomto tématu mohla trochu namyšleně brát jako pochvalu? :-)
 phaint 14.03.2015, 18:38:42 Odpovědět 
   Nat, tak tys to odpálila jako ohňostroj! Erotika jako z učebnice svádění. Dostal mě ten konec, kdy vyplynulo, že šlo o předsvatební sex, což je teda horor sám o sobě. A kdybych měla nakouknout za roh, co s nima bylo dál, tak Anet svému nastávajícímu nepochybně zahýbala průběžně furt, pak si začala připadat nepochopená a omezovaná... a šla hledat štěstí k jinému, dokonale tvarovanému zadku ;)
Trochu moc dlouhé, i když to samozřejmě vyplynulo ze zadání.
A jen maličkost - zarazila jsem se u obratu "batoh nebyl uzpůsoben na takové množství zavazadel" ;)) Ale jinak jednoznačně 1.
 ze dne 15.03.2015, 15:02:57  
   Nat Danielová: Phaint, děkuju Tobě a vlastně i ostatním níže, že jste mne neodsoudili jako tu úchylnou :-) Z toho jsem měla vážně strach.
Jak by to mohlo pokračovat dál? Asi jak jsi předeslala, pokračovalo by to a když by to prasklo, zjistila by, že Michal za to nestojí, že měla růžové brýle a on je jiný živočišný druh. A bylo by pozdě, namlátila by si...

Ta délka - mám vůči vám, čtenářům, vážně výčitky! Každopádně jste super, že jste se tím prokousali, smekám.

Nojo zavazadla, myslela jsem jako věci, ale zní to divně, viď?
Nat
 čuk 14.03.2015, 16:42:54 Odpovědět 
   Vzájemné flirtování až k opravdové vrušivosti, erotice a sexu: všeho je v textu požehnaně. Snad až trochu zdlouhavě. Věrohodné je vcítění do obou hrdinů a jejich psychologie. Poučení z příběhu je: nevěřte ženám, snadno na svého snoubence mohou zapomenout. Příprava sexu v kuchyni je v textu signalizovaná (zvlášť při tom společném ubytování, čekal jsem, že k sexu dojde i dřív). Konec je pěkně napínán. Mně zprvu napadlo řešení více na vahách, ženy ospravedlňující: kdyby Michal byl podobojí a měl svatbu se svým partnerem (tady už ta nevěra by nebyla tak jasná, a sklon k naznačenému sadismu by byl asi pochopitelnější - obé je k diskusi).
 ze dne 15.03.2015, 14:58:50  
   Nat Danielová: Čuku děkuji, samotnou mne mrzí, že je to tak zdlouhavé, ale chtěla jsem čtenáře dostat do obrazu a v kratším pojetí by mi to nešlo.
Nevěra, to je věc, děje se stále a stále se dít bude, to jest krutá pravda. Hormony a rozum, kdo s koho.
Děkuju za hodnocení a úvahy. Michal byl složitá povaha, avšak velmi heterosexuální a promiskuitní se závazky. Jenže to by bylo na jiný příběh. Nat
 petulin 14.03.2015, 13:33:15 Odpovědět 
   Ahoj.

Pro tenhle text nemám slov. Úplně mi sebral dech. Romantika, erotika, vzrušení, uvěřitelnost, kuchyň. Má to vše, co bylo v zadání a moc dobře se mi to četlo. Bomba. :)

Zdravím.
Petulin.
 ze dne 15.03.2015, 14:52:01  
   Nat Danielová: Petuline, ahoj, jsem ráda, že se Ti to líbilo a že jsi znovu nabral dech :-) Byla by to škoda! Nat
 Jenny 13.03.2015, 19:36:29 Odpovědět 
   Nat,
takže jsem zpátky a hned moje kroky mířily k tobě, coby poslední účastnici wéeska, dneska je krásnej den, třináctka moje štěstí, takže mám i radost, že nám to vyšlo na dnešek, navíc pátek třináctýho, co může být lepšího, neboj, už k věci :-)
takže, musím tě pochválit, píšeš dobře.
ne dobře jako na trojku, ale dobře jako na pochvalu. všimla jsem si toho už v těch předešlých rychlovkách, že jsi neustrnula v milence, ale umíš schopně vtipně a vůbec celkově pojmout kde co
(líbilo se mi to s tím jak se autobus vynořil z lesa :-) )

na příběhu oceňuji kontinuitu, plynulost s jakou je psán, i když jeho tvorba nemusela znamenat otázku dvou odpoledních káv :-)
co mi vadilo, tak ta sado-maso, lehká verze, přesto
já si prostě neumím představit tu situaci, kdy jsem takhle napospas s někým, koho defacto neznám, škubne mu v hlavě, pak v ruce a je vymalováno, naopak mi chybělo propuknutí vášně tam, kde k ní pro mě bylo nejblíž, u vody
ale beru v potaz, jen co mi nesedlo
naopak konec je takovou hořkou třešinkou
možná by se to dalo chápat i jako svým způsobem, nebo zvláštní pojetí "rozlučky" se svobodou, tedy tou Anetinou

přesto, že se mi nelíbilo to co jsem psala, máš můj obdiv.
takže.
 ze dne 13.03.2015, 19:49:43  
   Nat Danielová: Jenninko, ty moje třináctko, mám to stejně, taky je to můj oblíbený den - když máš k tomu ještě třináctého svátek, nejde to ani jinak.
Jsem táda, že se Ti to líbilo, trápila jsem se s tím už dost dlouho, protože jsem to nechtěla nechat sklouznout k obyčejnému aktu u vody, přišlo by mi to moc prvoplánovité, a snad i nudné, chtěla jsem víc, chtěla jsem to natahovat, takový to hraní, čekání, napínání... A to sado, no to byl původně ten druhý příběh do we, a jak jsem se nemohla pořád rozhodnout, který sem dát, tak jsem to prostě propojila. Musím říct, že Aneta Michala přeci jen znala, nebyl úplně cizí, ale něco jinýho spolu pracovat a něco jinýho toooo, žejo? :-)
A nechtěla jsem šťastný happy end, prostě aspoň na konec trochu dráma...
Takže na konec: děkuju, děkuju, děkuju!
 Tonyend 13.03.2015, 15:13:46 Odpovědět 
   Uff! Prokousal jsem se hustým textem, který má v sobě sílu na mnohem rozvinutější příběh, takto stlačen je pro mne méně čtivý pro délku, ne jednolitost, čtivý plastickým pohledem na ty aktéry. Erotikou to žije, dýchá, a rozvíjí se.
S porovnáním s jinými příspěvky velmi dobrá práce.
 ze dne 13.03.2015, 19:44:36  
   Nat Danielová: Já moc děkuju, za to, že jsi se tím hustým textem prokousal, chtělo to notný kus odvahy, na tu délku! Jsem ráda, že tam byla erotika znát, bála jsem se, že si tu všichni poklepete na čelo. Hezký večer, Nat
 Svetla 13.03.2015, 13:07:14 Odpovědět 
   Ahoj Nat, uz jsem Te cetla. Erotiky je tam dost, sexu taky :0). Ona je sice mrcha, ale na druhou stranu jsem rada, ze hajzlik neni on. A oba navic vedeli, do ceho jdou.

Ta dominance a tak - nenechala ses trochu inspirovat tou Padesatkou?

Je to ctive, dialogy uveritelne a i rozsahle to je. WSko splneno.
 ze dne 13.03.2015, 13:25:13  
   Nat Danielová: Světlu, díky za vše! Jen okrem té padesátky, myslím, že ani ne, nebylo to vůbec plánované a rozhodně nechci, aby to vypadalo, že se opičím. Jen jsem nechtěla, aby to byl jen takový samotný akt, nechtěla jsem ho vynechat úplně a naopak jsem mu chtěla dodat trochu dobrodružství či tak něco. Prostě jsem nechtěla, aby se z toho stal obyč romantický noční love moment - týjo, hustej název :-)
 Šíma 13.03.2015, 11:47:35 Odpovědět 
   Zdravím.

No... takové sexuální harašení na pracovišti s erotickým koncem v kuchyni (doslova a do písmene) a to i s malým strachem, zda nebudou odhaleni. Kam se hrabe 50 odstínů šedi! ;-) Jen ten konec je trochu bolavý (myslím, co se týče zlomeného srdéčka), pokud jsem to dobře pochopil, někdo si tam bude někoho brát (nechutná však zapovězené ovoce nejlépe?)... Ale myslím, že je WS splněný... Líbilo.

zdraví šíma (hříbek)
 ze dne 13.03.2015, 12:12:39  
   Nat Danielová: Děkuji Ti, Šímo, za známku i koment, vážím si toho, že jsi to přečetl, ač je to děsně dlouhé. Ano, bude si tam brát, ona... život je někdy ... svině...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Ammes
(10.5.2022, 19:50)
Míra Zdanovec
(26.4.2022, 15:45)
Novalie
(12.12.2021, 23:06)
stromeček
(7.12.2021, 21:05)
obr
obr obr obr
obr
Let sovice
deuxEm
XV.
Marek Dunovský
1. Košile
montana
obr
obr obr obr
obr

Intoxication
MrsSelfDestruct
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr