obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915348 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39472 příspěvků, 5737 autorů a 390243 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Inferno - část 2 ::

 autor Doll publikováno: 24.10.2016, 23:25  
Druhý díl strašidelného příběhu z období sedmileté války v Evropě.
 

Ocitli se na severní straně opevnění, daleko od tábora. Uvědomili si, že nejlépe bude město obejít a vrátit se do ležení z druhé strany kolem letního paláce, kde von Neves kdysi často pobýval. To byla nyní minulost, vzdálená celá léta.
Přicházel zamračený podvečer, pravý protiklad letního dne se svým nesnesitelným horkem. Vyprahlá řeka i divoké hvozdy přišly o všechnu svou krásu, pokud v sobě vůbec kdy měly něco takového. Jen nad západním obzorem ještě doutnalo hasnoucí slunce, podobné žhnoucím plamenům z nějakého jiného světa...
Nedaleko za městem stál opuštěný palác. Tyčil se proti rudému nebi, tichý a tajemný. Nic nedávalo tušit, co se asi skrývá v jeho překrásných komnatách. Nad tím prázdným sídlem však visel stín. Stín utrpení a smrti. Sám musel uznat, že takhle si návrat domů kníže skutečně nepředstavoval.
Museli vyrazit rychle, dokud nepadne tma. Cesta byla dlouhá, protože se vydali velkou oklikou. Vinula se okolo lesklé vodní plochy, připomínající ohnivé jezero. Nebo to byl jen klamný odlesk plamenů na neklidné hladině?
Na břehu stál prostorný stan plný světel a tančících postav. Zněl odsud hlasitý smích a velice podivná hudba, která spíš připomínala křik mučených. Nad zlatavým jezerem vycházel planoucí měsíc v úplňku, i jeho nebeská tvář však nesla nevídanou barvu krve.
Zdravili je rozjaření hosté, odění v jemných krajkách podle poslední módy z Paříže. Matně mu připomínali ten typ lidí, se kterými se dříve stýkal - všichni pocházeli z lepší společnosti, bohatí a elegantní. Kníže von Neves opět pocítil to bolestivé bodnutí v paměti, i když netušil, co to znamená.
Byli pozváni na velkou hostinu, která se konala pod širým nebem. Stoly se prohýbaly pod těmi nejvybranějšími lahůdkami, perlivé víno teklo proudem a zdálo se, že jen málokdo z veselého panstva zůstal zcela střízlivý. Veselí vydrží ještě dlouho do noci, o tom nemohlo být žádných pochyb...
Avšak bezstarostní hodovníci - pánové v bělostných parukách s nabroušeným kordem u pasu a dámy oblečené v nádherném hedvábí, ověšené třpytivými šperky - v něm navzdory své zjevné noblese a vznešeným způsobům příliš důvěry nevzbuzovali. Zvlášť když nikdo nevěděl, co ti podivní lidé vůbec oslavují!
Byla válka, nesla s sebou jenom smrt a marnost. Smáli se a tančili mezi mihotavými světly, zcela lhostejní k bídě a utrpení všude kolem. Z čeho by se asi mohli radovat? Snad ne z pekla, které nekonečné boje o moc rozpoutaly na zemi!? Potom to nebyli lidé, ale samí démoni!
Klestil si cestu mezi masou hostí až ho křivolaká stezka zavedla na místa, která neznal. Zpočátku mu připadala povědomá. Musel tudy už někdy jít, tím si byl von Neves zcela jistý. Byly to přece jeho pozemky, vlastnil je celé léta. Tak proč je nepoznával!?
Světla pohasla a taneční rej se rychle vzdaloval, všude zavládlo nebezpečné šero. Bylo snadné ztratit hlavu, stejně snadné jako uklouznout a spadnout do bahna. Kníže netušil, že tichý kaplan jej zpovzdálí následuje.
Vydal se po zrádné pěšince, pryč od nočního veselí. Stromy, vysoké topoly a olše, se pozvolna kolébaly pod rukama mírného vánku. Nad hlavou mu poletovalo spálené listí. Teplý vzduch byl prodchnutý těžkým nádechem stojaté vody.
Zamířila k němu jedna dáma a jak kráčela, zavířila kolem ní róba ze zelené látky vyšívaná zlatou nití. Ucítil z silnou vůni růžové vody. Nebyla nijak nepříjemná. Zadíval se do dokonale nalíčené tváře s rudými rty. Její oči měly kalnou barvu, ne nepodobnou vodě z jezera.
"Všude jsem vás hledala, drahoušku," oslovila rozpačitého knížete. "Užíváte si večírek?"
"Nač to familiérní oslovení?" podivil se von Neves. "Já vám neznám."
"Vidím, že máte krátkou paměť," odsekla dáma v zeleném. "Anebo to děláte naschvál!"
"Nepamatuji si, že bych se s vámi kdy setkal."
"Známe se dobře. A vy to víte."
"Jak myslíte, drahoušku," řekl kníže s ironickým důrazem na poslední slovo. "Připouštím, že jsem se mohl zmýlit. Potkávám mnoho lidí a jejich tváře se časem stírají."
"Budu vám muset pár věcí připomenout," opáčila s ukřivděným výrazem.
Uprostřed ohnivého jezera se nacházel nevelký altánek, ke kterému vedla úzká lávka. Kymácela se pod jejich nohama, když vstupovali dovnitř. Dřevěná konstrukce dřív bývala natřená bílou barvou, ale ta časem vybledla. Nebyl v něm žádný nábytek, jen krásný výhled do okolí.
Kolem nich se rozprostírala zářivá hladina, ostře se na ní odráželo rudé světlo zapadajícího slunce. Zarostlé břehy ze zdály být daleko, tenké stvoly rozkvetlého rákosí zčeřil sténající vítr. Zněl jako hlas plný touhy po něčem, co není...
Von Neves si uvědomil, že kdysi se jednoho vlahého večera, začátkem července, díval na stejnou scénu. Ale byl tady s někým jiným. Minulost zůstala jen vzpomínkou, hořku vzpomínkou plnou sladké bolesti...
"Zase zamyšlený?" zeptala se dáma. "Zajímalo by mne, co vám táhne hlavou."
"Na něco jsem si vzpomněl."
"Já také! Vím, že myslíte na to samé!"
"O tom pochybuji," odvětil suše. "Vy nechápete, co se děje za branami paláce."
"Ta vaše hra už mne nebaví! Jste jiný, než včera."
"Včera?"
"Když jste až nad ránem odcházel z mého lože, sliboval jste mi, že mne znovu vyhledáte."
"Zbláznila jste se!?"
"Strávili jsme spolu celou noc. Vy nikdy nemáte dost!"
"Lhářko!"
Udeřil ji přes tvář tak prudce, že jí rozbil ústa. Křičela, ale on odcházel. Neměl se k ní otáčet zády, protože do něj strčila a kníže se zapotácel na kluzké podlaze altánku, prosáklé vlhkostí. Málem upadl, už ji od sebe nestihl odstrčit. Její bílé dlaně pevně obemkly jeho hrdlo. Měl pocit, že se dusí.
Šokovaný kaplan mu přispěchal na pomoc. Pokoušel se ji odtrhnout od knížete. Popadl ji za vlasy, až jí ze složitého účesu vyklouzlo pár rusých pramenů. Vypadlo z nich několik falešných perel, navlečených na tenké šňůrce.
Žena v zeleném na něj zaútočila s takovou zuřivostí, že se kněz v první chvíli ani nezmohl na odpor. Začal se bránit, až když mu vyrazila po krku. Její útlé ruce s ostrými nehty se zapletly do stříbrného řetízku, přetrhla ho a chladný kov ji spálil. Pálil jako led!
Kdyby jí v tu chvíli kněz pohlédl do obličeje, uviděl by v ní věc, která ani vzdáleně nepřipomínala lidskou bytost. Vykřikla a jako smyslů zbavená se rozběhla pryč, daleko do temnoty. Údery vysokých podpatků na plochých prknech lávky připomínaly zběsilé bušení kopyt.
Otec Cornelius zvedl zničený řetízek. Ve stínu dohasínajícího dne se leskl stříbrný křížek, pokrytý krvavými kapkami. Obrátil se ke svému veliteli, ale neviděl na něm žádné rány ani škrábance. Von Neves jen stěží nabral dech.
"Co to bylo!?"
"Ďábel!"
Kníže - stále napůl v šoku z toho, co se stalo - už neměl chuť strávit na hostině ani jedinou minutu! Spěšně opustil zchátralý altánek nad vodou, která v odlescích ohně připomínala vroucí masu roztaveného kovu. Šli travnatou cestičkou mezi stromy, nemocnými pekelným vedrem.
Podivná hudba zmlkla, stejně jako veselé hlasy a taneční rej. Lesík na břehu jezera působil ospalým dojmem, bez přítomnosti lidí v něm vládlo ticho a tma. Museli projít přes zpustlý sad, o který se nikdo nestaral. Za ním se vypínala stavba, krásná a ponurá za soumraku...
V oknech letního paláce by vyvěšená bílá a modrá vlajka. Von Neves ji poznal! Změnil úmysl, už se nechtěl vrátit ke svým mužům. S podivnými myšlenkami vyrazil směrem ke starému sídlu. Choval v sobě planou naději, že se tam setká s někým ze starých časů. Co když nejsou všichni mrtví!?
Vojáci se ztratili, asi zůstali na břehu u jezera ohně a zcela se oddali pití, veselí a jiným tužbám, které si museli během válečného tažení tak dlouho odpírat. Von Neves zůstal sám, zbyl mu jen otec Cornelius.
Jeho věrný stín, který by jej snad pokorně následoval až do horoucích pekel. Kněz měl velký strach o jeho duši, obtíženou mnoha hříchy.
Kníže se snažil zapudit nemilé vzpomínky na to, co bylo dřív. Už jej nic netěšilo na tomto světě, co ho dávno omrzel! Prožil až příliš mnoho. Sto metrů pod zemí by se von Neves viděl tisíckrát raději než zde, kde mu vše připomínalo jeho bývalý život...
Přistihl se, že vzpomíná dokonce i na kněžnu von Neves, ačkoli k ní nechoval žádné vřelé city. Jeho choť zemřela teprve před rokem na choleru. Na nemoc, která se šíří vzduchem a nese ji s sebou rozvířený popel z vychladlých hranic, kde hoří mrtvá těla obětí zlé nákazy.
Pamatoval si, že její smrt mu oznámil list, ohořelý kus papíru s červenou pečetí kohosi cizího. Kníže ji dávno oplakal, už na ni nechtěl dál myslet. A přece se mu vrátily vzpomínky na ženu, kterou tak důverně znal. Jak strašná musela být smrt synů pro matku!?
Ani zlomený otec si tak velkou bolest nedovedl představit. Možná by nad tím ani neměl uvažovat. Je to přece promlčená minulost, kníže o ní nikdy nemluvil. Po sedm let trvající válka mezi evropskými mocnostmi za sebou zanechala jen zkázu, zmar a smrt. A vypleněnou, neplodnou zem...
Některé sehnuté stromky poznával, protože je kdysi sám zasadil – mladé jabloně a hnušně, slabé a útlé jako bledá dívka. Na svěšených větvích jim dosud viselo listí, které ještě nestihlo uschnout.
První předsíň prorokovaného pekla, jak se psalo v posvátných knihách. Horký červenec byl zasvědcen smrti. Kaplan si všiml si uprutného boje za zamračeným čelem knížete. Osmělil se promluvit a řekl:
"Neztrácejte víru!"
"K čemu je mi víra, když žádný bůh není!?" vztekal se von Neves.
"Nerouhejte se!"
"Vy jste o nic nepřišel!" odvětil kníže. "Nezdědil jste žádné jméno. Neměl jste půdu ani statky, neměl jste syny, neměl jste nic!"
"Jsem chudý, tak to chtěl pán," připustil otec Cornelius. "I mne zkoušel řadou protivenství, ale já stále věřím."
"Blázne!"
"Bůh je milosrdný."
"Není psáno - nezabiješ? A proč se vedou války ve jménu božím!?"
"Božské záměry jsou nevyzpytatelné, to jste se už mohl naučit!"
"Jste pokrytec!" vykřikl von Neves. "Oba budeme zatraceni. Já proto, že jsem zabíjel a vy proto, že jste mi pomáhal!"
"Modlil jsem se za spásu vaší duše!"
"Duše!? Já nemám žádnou duši!"
"Nevíte, o čem mluvíte."
"Stovky mužů zemřely na můj rozkaz, stovky cizích vojáků," vzpomínal von Neves. "Smál jsem se, když umírali. Touha po krvi mi zatemnila rozum."
"Konal jste svou povinnost. Krev na vašich rukou je možné smýt."
"Čím? Odpustky!?"
"Nejsme ve středověku!"
"Církev je pořád stejná. Chce naše peníze, ale nedá nám ani rozhřešení."
"Litujete svých činů? Modlete se za mrtvé a oni vám odpustí."
"Až nyní vidím, jak jsem se mýlil. Blahoslavení jsou ti na věčnosti! Vlastně jsem jim udělal dobrou službu. Až moc dobrou službu, otče. Na rozdíl ode mne nemuseli přežít další den..."
"Nevolejte na sebe smrt," varoval jej otec Cornelius. "Jinak si pro vás přijde dříve, než by vám bylo milé."
"Smrt by byla pro mnohé vykoupení," opáčil von Neves. "Ale ne pro mne. Vy a já skončíme v pekle! Jednou přijde trest za naše hříchy, to si pamatujte!"
"Má duše je čistá jako slovo boží!"
"Až zemřeme, otče - a to bude hodně brzo, jak se mi zatím zdá - tak půjdeme do pekla společně! Provázel jste mne na bitevním poli, budete mne následovat i do podsvětí!"
Kněz mu nevěřil. Von Neves již nepromluvil ani slovo. Věděl, že nemá cenu se s ním přít. Otec Cornelius byl pevně přesvědčen o své pravdě, kterou mu nikdo nemohl vyvrátit. Byl mužem písma, kterému bezmezně důvěřoval.
Dlouhé hodiny strávené dogmatickými úvahami nad různými výklady Bible mu dávaly jednoduché odpovědi na ty nejsložitější otázky. Nezáleželo mu na tom, zda byly správné, či špatné.

***

Palác vypadal opuštěně. Mohutná křídla brány, porostlá psím vínem, působila odrazujícím dojmem. Jako kdyby před ní stáli dva hlídací psi připravení napadnout každého, kdo by se odvážil narušit jeho klid. Jak odvážní - nebo snad hloupí - by museli být poutníci odhodláni proniknout na místo, které střeží neviditelné bestie!?
Oba muži si byli jistí, že brána nezůstala uzamčená. Nový pán poloprázdného sídla se přece těší na návštěvy! Jinak by nevyvěsil do okna svou vlajku. Vlastně šlo o vlajku, která náležela knížeti von Neves, stejně jako všem minulým generacím jeho rodu. Pokud si ji někdo přivlastnil neprávem, pak pozná jeho nelibost!
Když se opřel do vysoké brány, začala hlasitě naříkat kovovým hlasem. Zarýval se do uší hůř než lidský křik. Možná to byla vinna nočního ticha, které vše zkreslovalo. I obyčejné věci v něm dostávaly mírně děsivý nádech.
Venku svítil měsíc, koruny stromů zářily v oslnivém přívalu stříbrného světla. Působilo ďábelsky, jako kdyby se na něj řinul ledový proud krve z otevřené rány v nebeské klenbě. Palác byl velký, ale pustý jako hrobka. Všude jsou dveře, otevřené brány do neznáma v chladné noční tmě...
Zmatený kníže bloudí nekonečnou řadou pochmurných komnat plných mrtvého majestátu a módního nábytku z dávno minulých časů. Na všem se usazuje silná vrstva prachu, kupodivu mu spíš připomíná padlý popel.
Stromy za okny byly sošné a nehybné. Kráčí zkamenělým les sloupů kdesi v hlubinách pobořeného paláce uprostřed zarostlého sadu. Či šlo jen o klamný dojem, ještě stonásobně umocněný okázalostí toho nesvatého místa!?
Kníže vyhlíží ven, ale nikoho nevidí. Zdálo se mu, že zahlédl v sadu někoho cizího. Musel to být jen noční stín, jeden mezi mnohými. Věří, že mu zde nehrozí žádné nebezpečí.
Poodejde od okna k dubovým dveřím. Skrývá se za nimi točité schodiště. Sleduje, jak do silné vrstvy prachu na kamenných stupních padá úzkými průzory ve zdech namodralý měsíční svit. Von Neves po něm stoupá vzhůru, až na vrcholek věže.
Pyšně se tyčila až s samým nebesům jako němá výtka těm, kteří neradi zvedají hlavu. Stál vysoko na věži, odzbrojen únavou. Vítr mu prohrábl vlasy a načechral i hebké peří na klobouku. Bylo pozdě a ochladilo se, oproti parným letním dnům to pro něj představovalo příjemnou změnu. Rozhlížel se kolem sebe...
Hvězdy nad jeho hlavou působily mdlým dojmem. Měsíční zář byla slepá a studená, stejně jako oči knížete, zaplavené noční temnotou. Ach ty oči, které již viděly umírat mnohé...
Zdálo se mu, že černá obloha je moc daleko. Země zase naopak příliš blízko, leží dole a volá jej k sobě. Že ho do sebe začíná stahovat, tušil v ní hladová ústa nějaké nepředstavitelně obrovské příšery s ostrými zuby!
Zapotácel se, stižen náhlou slabostí. Byl vyčerpaný a prázdný. Jako kdyby měl už dávno ulehnout do hrobu, kam patřil. Proč jej rodná půda nikdy nepřijala, když po ní tak toužil!?
Kníže pevně sevřel rukama nízké zábradlí. Zavřel oči a hlasitě počítal do deseti. Začal zhluboka dýchat, chladný vítr tančící na ochozu věže ho znovu vrátil do reality. Město, poklidně spící mezi dvěma horami, měl odsud jako na dlani. Blížila se k němu cizí armáda.
Chystala se zaútočit na nepřipraveného soupeře, oslabeného hladem a strádáním. Něco tak nečekaného bylo moc otřesné na to, aby to byla pravda. A přece musel sledovat krvavé divadlo, které se odehrávalo na hradbách. Z nejvyšší věže viděl pevně semknuté voje, jak se blíží ke branám. Snadno je zdolaly a nájemní žoldáci začali drancovat ulice, ležící za nimi.
Pevnost ozářená požárem vypadala jako ohnivá hranice. Hořící domy kolem ní připomínaly pekelnou výheň, kde se pečou hříšnící. Řeka, tekoucí mezi holými skalami, byla rudá jako krev a odrážela v sobě hrůzný obraz zkázy!
Odvrátil se od něj, celý bledý zděšením. Vzpomněl si na jednu knihu, co kdysi četl. Na obskurní spis, který hovořil o příchodu apokalypsy. Co když to byla budoucnost a teď se splnila všechna prorocká slova, která stála na stránkách svazku?
Nebo ho stíhala minulost, možná oživlé vzpomínky na bitvy, které von Neves vedl během sedmiletého tažení evropskými zeměmi!? Vrátilo se k němu to, co spáchal, aby ho osud potrestal? To, co bylo, jej neustále pronásledovalo...
Kníže utíkal po točitých schodech, lhostejný k nebezpečí. Musel pryč! Pryč z toho proklatého místa, dříve než nepřátelské jednotky dorazí až ke zdem letního paláce a vše srovnají se zemí.
Jako kdyby slyšel zoufalý křik umírajících, burácející řev ohně a zvuky padajících domů, ze kterých se staly ohořelé trosky. Nebo to byla dunivá ozvěna toho, co on sám kdysi spáchal na jiných!?
Už nemohl dál, běh ho vyčerpal mnohem víc, než by kníže čekal. Chtěl vystoupit ze stínů mramorových sloupků v hale, když jej náhle varoval zvuk tak zlověstný, až z něj ztuhla krev v žilách. Hlas? A kroky kohosi cizího!?
Ocitá se v jednom z nekonečného počtu pater, vrhne se do jedné ze stovek chodeb, vedoucích neznámo kam. Jde za těmi záhadnými zvuky skrz nespočet místností, ale nenalézá v nich nic víc, než prázdnotu. Tu prázdnotu, která jej děsí. Kam se poděli lidé!?
Všichni jsou pryč, i sluhové odsud utekli a ponechali letní palác svému smutnému osudu. A přesto má von Neves pocit, že není sám. Nedokáže se zbavit podivných myšlenek na mrtvé, které straší v jeho hlavě. Minulost ožívá, zatímco on umírá s každým okamžikem...
Válka přinesla smrt, nedala mu žádné naděje na nový život. Prožíval jenom utrpení, které nemělo právo nazývat se životem. Nemohl se vrátit domů, už nebylo kam. Za celé ty roky všechno, co znal a miloval, tak ošklivě sešlo!
Cizinec mizí jako nepolapitelný přízrak za zavřenými dveřmi. Kníže se ho snaží dohnat, ale není dost rychlý. Skřípání prken v podlaze jej dovádí k šílenství! Musí ho chytit! Copak jsou ty věci jenom pouhým výplodem jeho pomatené představivosti?
Zastavil se a tiše naslouchal ozvěně cizích kroků na kamenných stupních. Seběhl po schodišti do přízemí. Koutkem oka zahlédne pohyb – tam na konci chodby, která se utápí v temnotě. Visí tam zašlé zrcadlo v pozlaceném rámu, odkud na něj posměšně hledí jeho vlastní tvář!
Otec Cornelius se zastavil vedle něj, udýchaný a vyděšený. Kníže si ani neuvědomil, že kněz se celou dobu držel za ním. Tichý muž, oděný v obnošeném rouchu s krucifixem na krku a s biblí v ruce. Domníval se, že písmo svaté jej ochrání před démonem temnoty!?
Rudý majestát měsíce, zlý a zbujelý, zářil za černými okny opuštěného paláce. Jeho světlo bylo smrtelné svou krásou a jasem. Dokázalo by oslepit každého, kdo se odváží pohlédnout přímo na žhnoucí lunu.
Zámecké komnatě vévodily brokátové závěsy, na podlaze ležely nachové koberce a před ním viselo prázdné zrcadlo, ve kterém se neodráželo nic. Jeho tvář - ta tvář, kterou v něm von Neves spatřil - stála před ním! Ucouvl před svým odrazem, před dokonalým dvojníkem z masa a kostí.
"Proč jsi tak překvapený, kníže? Snad se nebojíš sám sebe!?"
"To není možné! Přišel jsem o rozum!?"
"Kdepak! Já jsem skutečný, žádný výplod chorého mozku. Copak jsi neslyšel, jak ti o tom vyprávěli? O věcech, co jsem vykonal tvým jménem?"
"To byly lži! Výmysly!"
"Napadlo mne, že bych tě mohl na chvíli zastoupit. Byla to zábava. Nikdo nic nepoznal!"
"Co jsi udělal?"
"Spravoval jsem tvé statky, když jsi válčil v Evropě."
"A sebral jsi mi mé milované sídlo, ty bastarde!"
"Netrvalo mi dlouho zabydlet se tu. Tví lidé potřebovali někoho, koho by mohli nenávidět!"
"Jak to myslíš?"
"Ti ubožáci potřebovali nějakou autoritu, chtěli se totiž odvolávat na její špatná rozhodnutí," rozesmál se zrcadlový odraz. "Museli mít někoho, komu by mohli dát za vinu každou katastrofu, co přišla."
"Ne!"
"Proč ne? Ty přece víš, že jsi nebyl vždycky dobrý velitel. Vzpomeň si, kolik vojáků stála tvá hloupost život!"
"Ve válce umírají všichni!"
"Máš pravdu, každý zemřel na tvůj rozkaz. Ani nemusel nosit uniformu. Ty jsi nešetřil nikoho, už vůbec ne prosté lidi. Jejich smrt pro tebe nic neznamenala."
"Proč mi to připomínáš? Myslíš si, že jsem na sebe pyšný!?"
"Ty ne! Ale já ano! Udělal jsi přesně to, co jsem ti celou dobu našeptával!"
"To jsi byl ty!?"
"Kdo jiný?"
"Ty jsi jen hlas v mé hlavě! Nejsi nic víc, než šílenství!"
"Ukážu ti, kdo jsem!"
Oko noci s lhostejnou blahosklonností - vlastní jen nemrtvým tvorům, kteří již nemají srdce v těle a žádnou krev v žilách - shlíží do skalnatých roklí na rozedraném úpatí divokého pohoří.
Přízračný svit s odpornou příchutí počínající demence padá do opuštěných sídel uprchlých ďáblů, kteří byli nuceni skrývat se před světlem. Jediný pohled na modravá nebesa pro ně znamenal jistou smrt, neboť bílý den s sebou přinášel sluneční paprsky. Žádní noční démoni je nedokáží vystát.
Von Neves viděl, jak se jeho věrný odraz mění v temnou bytost s netopýřími křídly, podobnou padlým andělům ze starých obrazů středověkých mistrů. Nyní poznal, co jim posloužilo za předlohu!
"Agape Satanas!"
Otec Cornelius se ji snažil zažehnat znamením kříže. Vystoupil pár kroků před knížete, takže stál mezi ním a zrůdným dvojníkem. Ďábel se po něm ohnal, jako kdyby od sebe odháněl obtížný hmyz. Zběsilá síla nárazu ho zabila, rohatý mu rozdrtil lebku o zeď. Čerstvá krev postříkala čisté stěny zneuctěné chodby.
Kaplanova postava v šedivé sutaně se bezvládně svezla na zem, k nohám svého velitele. Jeho víra - i když byla silnější než strach ze smrti - nemohla soupeřit se zlou mocí, která se zabydlela v opuštěném paláci. Nebylo před ní úniku!
Nepřátelské jednotky, opilé vítězstvím nad městem, dorazily ke zdem zchátralého zámku. Kníže slyšel křik vojáků a nesnesitelně hlasitý zvuk, jak se tříští sklo. Místnosti s rozbitými okny naplnil hustý dým, ve kterém se nedalo dýchat. Letní sídlo opanovaly plameny...
Nedalo se před nimi utéct. Jeho oči zalila temnota, černá jako samotné peklo. Celé tělo vzplálo mocným žárem. Ohnivý jazyk vyšlehl z úst, rozevřených ve výkřiku hrůzy. Oheň se rychle šířil! I tapety na zdech doutnaly a drobné plamínky podobné hadům se plazily po kobercích.
Bílá paruka zčernala, mosazné knoflíky na sametové vestě se roztekly, rajčí peří na klobouku se proměnilo v prach. Hořely i jeho šaty, špinavé a potrhané. Pálily jej a kůže pod mini se škvařila na uhel. Zraky nadobro vyhasly. Byl jen živoucí pochodní, pohlcovanou plameny z pekla...
Přestože vypálené oční důlky zely prázdnotou, spatřil umírající kníže v ohnivém víru ty nejodpornější bytosti, jaké si žádný smrtelník vůbec nedokáže představit. Nedaly se popsat slovy a každý člověk, co je spatřil, se vydával všanc šílenství.
Ale to už bylo dávno, o takových lidech se vyprávělo jen ve starých legendách. Byly živi za časů, když země za posledních výbuchů živelné zlosti otevřela podzemní jeskyně, ve kterých se skrývaly hladové obludnosti, žíznící po horké krvi. A je-li Bůh skutečně milosrdný, pak jej nechá zemřít...
Zase? Kolikrát to bylo? Co když už prožil vlastní smrt alespoň stokrát!?
Jeho duše i tělo propadly peklu a svět vezdejší - který bláhově nenáviděl a tolikrát ho proklínal - se pro něj navždy uzavřel. Již před mnoha a mnoha lety padl na bitevním poli. Lstivý ďábel na sebe vzal jeho podobu, aby mu nastavil křivé zrcadlo.
Kníže von Neves zjistil, že je v pekle. A vše se v něm pořád opakuje! Nekonečná válka, hříšní lidé stále znovu a znovu umírají, jen aby se mohli opět zrodit a prožívat tu trýznivou agonii celá léta a staletí. Celou věčnost, dokud nepřije poslední soud!
Probudil se uprostřed noci na nepohodlném lůžku pod tenkou přikrývkou, prosáklou krví a potem. Před očima se mu míhaly horečnaté vidiny, ty přece nemohly být pravda. Oheň uhasl, nezbylo po něm nic, než horký popel. Byl na bitevním poli, sám mezi mrtvými. Anebo se mu to jenom zdálo?
Vojenský tábor začínal ožívat až nad ránem, když se rozbřesklo a noční temnota nad hlubokými lesy pomalu ustupovala, podobně jako poražená armáda, když prchá před silným nepřítelem. Do stanu vešel otec Cornelius se zamračeným obličejem, který nevěstil nic dobrého. Promluvil dříve, než jej kníže stihl zarazit:
"Zvědové přináší špatné zprávy!"


 celkové hodnocení autora: 95.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 4 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 24.10.2016, 23:24:55 Odpovědět 
   Zdravím.

Barvité a čtivé vyprávění. Jako bych byl při pročítání se Tvými hrdiny a prožíval všechno dobré i zlé...

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 25.10.2016, 18:51:56  
   Doll: Díky moc, mám z toho radost. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Víš jaký to je?
Jo-y
Bestie
Lišák
Tajemství levan...
aliemmka
obr
obr obr obr
obr

Doznání
sumus
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr