obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je sen bdícího."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915697 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39814 příspěvků, 5810 autorů a 392510 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: OBRYS ::

 autor Tilda publikováno: 13.11.2016, 12:33  
Vy jste možná už skoro zapomněli, ale...
 

OBRYS

Marika kráčí parkem v pozdním listopadovém odpoledni a nadšenou tváří vyhledává mezi stromy poslední doteky usínajícího slunce, které pomalu, ale jistě natřásá meruňkově zbarvené podušky, aby do nich až do rána uložilo unavenou líc. Skoro to nehřeje, jenom slabě líbne, ale jí to stejně stačí k tomu, aby se jen tak pro sebe pousmála. A ta grimasa jí prozáří pěknou tvář, že kdyby tu někdo prošel, určitě by se ještě několikrát otočil. Nikdo tu však není kromě mladé ženy, lomozícího ptactva ve větvích a něčeho drobného u paty rozložitého kaštanu.

„A hele, jaké krásné a velké kaštany!“ Miluje ten leskle hnědý plod a jeho hořkou vůni a vždy si několik na zemi najde a potom si při výpravách do přírody s těmi kulatými a živými oblázky hraje v kapsách a bezmyšlenkovitě je prosýpá mezi prsty. Dokud podzimní bundu neodloží na pár měsíců do kumbálu a na věšák významně nepověsí péřovku. Když bundu namátkou po čase prošacuje, už seschlé chudáčky vyhazuje posmutněle do koše.

Kráčí dále po štěrkem vysypané pěšině a lákají ji ty souběžné, sotva znatelné stezičky ve spadaném patchworku listí, jakoby vtisknuté doteky srn nebo žen… Celá příroda je přehozená tou tlustou maskáčovinou v očekávání vzdušného a masivního útoku sněhových vloček a vzduch už voní příslibem mrazu a nepohody.
Marika má ráda všechna roční období a v každém si umí najít něco krásného, protože pomíjivého a když jde krajinou skládá ze svých vjemů a pocitů verše.

Doma, pokud se jí nápad líbí, zapisuje si do ohmataného kroužkového bloku. Stále se opájí nadějí, že i když už oběhala všechny místní folkové, rockové i jinak nezařaditelné hudební skupiny, i když její texty chválili, i když se jí už neozvali, že někdo – jednou, ji osloví… Píše přece pěkně, procítěně a lyricky… A kdyby uměla skládat i melodie – ty namyšlené „umělce“ by k ničemu nepotřebovala. Hudební talent však do vínku nedostala…

Počáteční husté řady stromů po pravici řídnou a tato část parku se otevírá ve velikou travnatou plochu až vzadu v dálce opevněnou černou siluetou navazujícího lesa. Na horním konci palouku je vymetené a uhrabané pískoviště, pár prolézaček a plastový, vesele barevný domeček, teď na začátku zimy zakrytý plachtovinou. Hřiště je samozřejmě pusté a Marika si hravě dokáže v duchu vykouzlit kulisu dětských hlásků, překřikování a výskotu. Zase se na chvíli zasní a trochu teskně se zadívá na navlhlou červenou skluzavku s jediným přilípnutým javorovým listem.

Pokračuje dál a těká očima po všech vybledávajících barevných revoltách téměř hibernujících rostlin, znalecky hodnotí poslední střih jako dlaň rovného trávníku, když tu ji něco zaujme.
Skoro uprostřed bezchybné, ještě pořád dost sytě zelené plochy něco leží. Nějaký tmavší obrys, oválný tvar neurčitého odstínu, oblý a lehce vystupující, který tam určitě nepatří… Je něco kolem půl páté odpoledne a zimní čas o hodinu krátí světlo a ukusuje bez pardonů ze dne. Marika ostří oči, ale na tu dálku detaily nerozezná.

„Vypadá to jako něčí tělo: velký pes, srnče…? Třeba je to zraněné, sražené autem a sem se dostalo, než vyčerpáním padlo… Třeba žije a potřebuje pomoc! Třeba je to dotek přírody, co mě sem zavedl. Proto jsem tam moc potřebovala ven. Ne abych vypadla z dusna bytu, ale abych někomu pomohla…“
Marika neváhá a vydá se rebelantsky přes trávník hned vedle cedule: „Na travnaté plochy vstup zakázán mimo vyznačené stezky!“

Zatravněná rovina je opravdu veliká jako menší fotbalové hřiště a Marice se zdá, že i když jde svižně, její cíl se nijak nepřibližuje. Ta tmavší oblina, jako by couvala a udržovala si od Mariky pořád stejnou bezpečnou vzdálenost… Žena přidá do kroku, botky už mokré a prsty v tenkých ponožkách ledové a oči napíná v tom houstnoucím šeru a stejně nic dobře nerozeznává.

„Nevzdám to, když už jsem skoro u cíle. Vždycky dokončím, co začnu. Nemohla bych se vrátit domů s prázdnýma rukama a s vědomím, že jsem zklamala!“

Sama sebe přesvědčuje, když jde v šedé tmě a utěšuje se pojistkou v podobě baterky v mobilu. Tou si posvítí, pokud padne úplná tma. A zavolat pomoc taky může, pokud bude potřeba… Připadá si bezbranná a zranitelná jako krtek na té otevřené ploše, kde na ni může z jakéhokoliv směru něco vyběhnout a vylekat ji k smrti, když se viditelnost kvapem horší. Ale divný pocit tísně rázně zaplaší myšlenkou na utrpení čehosi před sebou.

Teď, teď se jí zazdálo, že uslyšela tichý sten, zakňourání, šelest a vzdech…

„Hej ty, neboj… Počkej a já ti pomůžu. Neboj, prosím…“ zašeptá dopředu a zase trošku přidá do kroku.
Tma před ní ještě zčerná a Marice dojde, že je blízko pásu borovic, které lemují louku z druhé strany. I ten obrys, ke kterému směřuje, se schoval ve tmě.

„Tak to je konec… Pokud mi to zmizí v podrostu, v té temnotě nic neuvidím! Hej ty, počkej… Opravdu ti neublížím… Pomohu ti do tepla a bezpečí… Počkej na mě, prosím…“

Volá polohlasně a doufá, že jemně a dostatečně vroucně, aby TO nevyplašila. Pokud je to divoké zvíře, lidí se bojí instinktivně. Ale pokud trpí, třeba se podvolí… Nikdy nebyla v kontaktu s ničím takovým a může se jenom domýšlet.
Už stojí váhavě mezi prvními mohutnými kmeny a nevidí ani neslyší nic než vrzání mokrých větví ve večerním větříku, tiché houkání sovy, jímž zahajuje noční lov a zanedbatelný šelest pod nohama.

„Mami…?“ Ozve se najednou zpoza vzdáleného kmene břízy, přízračně kostnatě svítícího mezi jinak černými pni jehličnanů.
Marice poskočí srdce úlekem a dech se zadrhne a ona napíná oči k bílému kmeni. Ano, něco se o něj ze strany opírá a něco jej maličko stíní…

„Jsi to ty, maminko…? Moc to bolí… Prosím vezmi mě domů… Už jsem tu tak dlouho sama… Bojím se a je mi zima a mám takový HLAD… Maminečko, prosím…“

Ten hlásek je tenký a vystrašený, chvilku tak tichý, že musí Marika napínat uši a chvíli vemlouvavý, že ji až tlačí a rezonuje a šumí ve zvukovodech.

„Neboj, ubožátko… Dovedu tě k mamince, chceš? Jen zůstaň, kde jsi. Najdu si tě, neboj…“

Marika klopýtá přes popadané větve, jež se jí schválně nastrkují pod nemotorná chodidla a děkuje náhodě, že si to malé vybralo světlou kůru břízy, která ji dobře navede. Už je u stromu a už vidí matnou siluetu dítěte. Je to dítě, musí to být dítě a ne srna, jak si zpočátku myslela. Najednou vypadá menší, než dříve. Tma podivně zkresluje a šidí zrak…
Stojí vzpřímeně a opírá se o kmen a třese se vzlyky a opuštěností… A ona už ji drží v náruči, když se jí ta chudinka na poslední chvíli sesunula do napřažených paží. Ona, protože je to děvče šesti až osmileté. S dlouhými a zacuchanými vlásky, v potrhaných a chatrných tenounkých šatečkách, bosé a na kost vyhublé, se slabým, těžko definovatelným odérem. Je zároveň nepříjemný a zároveň čímsi důvěrně známý a Marika neví proč. Jakmile je ochranitelsky a s úlevou obejme, až do páteře jí projede ledový šíp a paže jí rozvibruje zimnice a nechce přestat.

„Bože, děvčátko, ty jsi tak promrzlá! Musíme tě zahřát!!!“
A sama cvaká zuby a zuřivě tře dívence ramínka a balí ji do své věrné bundy a fouká jí do dlaní a hladí mokré a špinavé tváře. A nic nepomáhá a ta malá je ledovější snad ještě víc. A kupodivu se netřese zimou, jako by si na ni už dávno zvykla. Vážně se dívá Marice do očí velkýma tmavýma očima, tak rušivýma v tom tmou načrtnutém, bledém oválku obličejíku.

„Maminko, mně není ani trošku zima. Však tobě taky nebude, uvidíš… A kdybys chtěla, budeme si tady v lese hrát… Mně zima nevadí a už mě skoro nic nebolí, když jsi mě pohladila. A když jsi mě našla. Já jsem věděla, že mě najdeš!!! Víš, byla jsem starší, schoulená a čekající na louce. Šestnáct skoro – tak dlouho mi trvalo, než jsem tě zase našla… Ale jsem si řekla, že takhle se ti více zalíbím. Mohu být stará, jak jenom budeš chtít… I novorozeně přisáté ti k prsu… Ukážu ti všechny moje roky, abys o nic nepřišla. Jak jenom budeš chtít, zlatá moje maminko…“

A podívá se po Marice zpytavě, v neproniknutelně temné zornici tolik prastarého moudra, které by v žádném dětském oku nemělo být. A ji, ubohou, bodne tisíci mrazivými ostny po celé délce páteře, jako by jí nějaký narušený chirurg opakovaně vrážel mezi obratle lumbální jehly…

„A nebudu trpět hladem, neboj se. Já nemám potřebu jídla ani spánku, tepla ani slunce. A ty si taky rychle zvykneš a nic ti chybět nebude, když jsi se mnou. Teď jsi tady a už mě nikdy neztratíš, viď, že jo!? Jsi přece moje milovaná maminečka!“

Marika je zmatená a podivně otupělá, hladí tu brutálně zacuchanou hlavičku, vyplétá z kadeří kousky kůry a větviček. A málem přikyvuje a málem uvěří, že ta zvláštní dívka je její dcerka.

A potom se na malou chvilku vzpamatuje a ztýranou tvář v dlaních, pohupuje se mírně a potichu si šeptá:
„Co to s tebou je, ty hloupá! Žádnou dceru nemáš!!! Mohla jsi mít, ale nemáš… Jsi sama, to dobře víš… A tamto už je tak dávno, zapomenuté, zaváté sněhy tolika zim, že už to ani pravda není. Že jsi tehdy udělala tu „věc“, za to nemůžeš… Přinutili tě přece. Styděli se za tebe a chtěli se k tobě otočit zády. Muselas tak a ne jinak, aby sis zachovala tvář… Nebo ne…?“


(Tehdy nějak tušila, že v sobě nosí holčičku. Tehdy, těch pár týdnů, než k tomu došlo ji váhavě oslovovala jménem: „Stello… Stellinko moje maličká…“
A potom bylo všechno jinak. Ona, mladinká, sotva patnáctiletá, nechala jiné, aby jí řídili život. Nevzepřela se, nebojovala, jenom se vystrašeně a zbaběle krčila v koutku pohovky, uhýbala před pálícími šlehanci slov a apaticky čekala na konec… A náhle bylo po všem a ona se s pomocí psychofarmak a zlomené vůle učila zapomenout. Šlo to nakonec podivně snadno a po letech si vzpomněla jen v den „výročí“…
Ano… Bylo by jí něco kolem šestnácti… Ale jaká mysteriózní 3D tiskárna dokázala utkat její tělo, jaká dosud utajená síla přírody jí vdechla život…? Jak je to možné, když zemřela jako pouhý shluk buněk, červíček zatím ničím nepodobný dítěti?!)


Marika cítí, že její mozek vláční čím dál více a čím dál více pociťuje zimu vně i uvnitř svého těla.
Už nechce zkoumat, jak je to všechno možné, nechce hádat, jaká tajná zákoutí mozku pootevřela dvířka a obalamutila její oči tak dokonalou fabulací. Chce to nechat tak… Stalo se a nejde odestát, stejně jako tehdy, kdy zradila a podílela se na vraždě.
Dokáže se pousmát na dítě a dokáže pocítit první zážeh vroucné lásky, která v ní tam někde hluboko na dně duše čekala. Dokáže Stellu milovat, teď už si je jistá. I když dívčina tvář, jež je věrnou kopií její, je zvláštně proměnlivá a střídají se na ní v rychlém sledu všemožné kladné i velice nebezpečně vypjaté emoce. Ano, bude ji milovat a splácet bez reptání dluh…
Dlouho spolu sedí na kupě spadaného pichlavého jehličí a matka poslouchá, co si nikdy neuměla představit. Svírá se jí srdce a kdyby mohla, plakala by krvavé slzy hanby…



***



„Říkej mi zase Stellinko, jako kdysi… Je to moc pěkné jméno, maminko. Líbí se mi a vždycky se mi líbilo. Škoda, že jsi mi tak řekla jenom párkrát. Já čekala každou minutu a ty jsi mlčela, jen tvoje srdce prudce tlouklo a moje moře se zmítalo…
A potom bylo ticho… Potom, když mě to tak hrozně moc zabolelo. Potom, když místo tepla, hebkého namodralého přítmí, houpajících vlnek a poklidného tepu tvého srdce, jsem se ocitla ve tmě a chladu tak strašlivém, že jsem chtěla jenom křičet a křičet a nikdy nepřestat. A potom bylo světlo. Maličké a mihotavé a váhavé. Skoro zhaslo a já ucítila další hroznou bolest, ale potom na mě mrklo a vzalo mě k sobě. A něco mi pošeptalo, že tě zase najdu. Že ty mě najdeš… A už se nikdy jedna druhé neztratíme…“

A děvče se opatrně pousměje, jako by to nikdy ještě nezkusilo a ta grimasa je trochu křečovitá a trochu divná… Bere Mariku za bezvládnou paži, nekompromisně jí zatíná tenké prsty do předloktí, že i přes látku bundy cítí ostré nehtíky a vede ji hlouběji mezi stromy.



A ona se nechává vést. Stejně odevzdaně, povolně a bez boje, jako když si ji nechala vzít tehdy před lety. Jde počínající nocí a ví, že nejdou domů do světla a tepla čtyř stěn. Jejich domovem teď bude les. Jeho temná, vlhká a studená odvrácená strana. Nikdy už se nezahřeje a nikdy už se neusměje na živého člověka ani jiného tvora. Nikdy už nepocítí teplé paprsky slunce a nikdy si do kapes neposbírá pár lesklých a voňavých plodů Jírovce. Zemřela a nezemřela tak docela a bude žít a nežít. Nechává se vést tam, kde na ni po celé roky Stella čekala opuštěná a nechtěná.

A ne, nebyla tak docela sama. Marika cítí v zádech skryté pohledy mnoha jiných, stejně ztracených dětí, které čekají na maminku… Cítí jejich zášť a závist, že je Stella předběhla. Cítí tak hluboký vztek, tak obludný pocit zrady, tak nekonečnou bolest, že se o ty neznámé a pomýlené matky bojí a přidá do kroku.

„Neboj se jich, maminko… Jsou to jenom děti – jako já. Však brzy budou taky šťastné. Dočkají se dříve nebo později… Se mnou jsi v bezpečí... Ony to vědí a dokážou být trpělivé: i já byla!“


Marika je a vždycky byla mámou. Od teď bude žít ve stínech po boku své spokojené a švitořící dcerušky, která jí toho musí ještě tolik povědět a ukázat. Někde hluboko uvnitř sebe to možná věděla, tajila a tutlala. Že její zrada, natolik krutá a neomluvitelná, se jednoho dne dočká odplaty. I když byla tehdy dávno příliš mladá na tak těžkou volbu. I když...

Od teď přestane naivně vymýšlet květnaté a prázdné texty k ničemu a každý večer začne novou, usměvavou a barvitou pohádkou pro Stellu…


 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 7 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 13.11.2016, 12:32:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Příběh je "hororově laděný", myslel jsem i na baladický nádech. Onen obrys se stal pro naši hrdinku osudným, nabyl podobu dítěte, které si hlavní hrdinku odvedlo do temného a chladného lesa. Kolik takových "maminek" skončilo kdesi mezi stromy? Napsáno čtivě.

Hezký den a múzám zdar.
 ze dne 13.11.2016, 14:03:33  
   Tilda: Zdravím a velice děkuji! T.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
marker.publishers
(27.10.2020, 20:24)
Emmajackson2711#
(23.10.2020, 08:22)
Filion
(14.10.2020, 22:49)
Koala
(14.10.2020, 20:43)
obr
obr obr obr
obr
Temné svitky - ...
Peter Madness
HROZIVÝ PREDÁTO...
Dandy518
Ledový sever- P...
Iserbius
obr
obr obr obr
obr

Poslouchám ticho myšlenek...
dita k.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr