obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."
Victor Hugo
obr
obr počet přístupů: 2915352 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39478 příspěvků, 5737 autorů a 390266 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Tři dary ::

 autor Zavel publikováno: 27.09.2019, 20:43  
 

Tři dary

Nevěřil jsem, že z nadpozemských dálek budu schopen zaostřit tak titěrnou drobnost. Být tam dole, zcela jistě bych ji přehlédl. Být však tam dole, určitě by mě ani nezaujala. Vždyť jich tam je tolik. Není těžké přehlédnout jeden druhého, a pokud chceme, netřeba se tolik snažit, dokážeme to velmi snadno. Takřka bez námahy, přirozeně. Nedozírné množství. Kdo se v nich má vyznat? Kdo jim má všem naslouchat? Ukázat tu jejich správnou cestu? Já byl tehdy jedním z nich. Malý. Velmi nenápadný. Snad jsem sám na něco podobného čekal. A jen málokdy se nakonec i dočkal. Snad šlo tehdy o hlas některého z druhů, které jsem zde nahoře až nyní potkal. A možná že jsem to byl jen já. Protože jsem však tak málo znal barvu vlastního hlasu, až jsem jej ani ve vlastním srdci a hlavě nerozpoznal. Jak snadné bylo nepopřát mu sluchu, potlačit jej, zaměnit s projevem výchovy či vlivu vlastního okolí. Mudrlantsky jej s pokryteckou slzou potlačit. Jak malicherné to celé bylo. Před kým jsem se skrýval? Sám před sebou? Čeho jsem dosáhl? Nyní, odsud, s onou nesmírnou vzdáleností za sebou, tváří se vše tam dole tak přízemní. Působí teď jasně a tolik marně, když čas od času nahlédnu život některého z lidí, s jeho bezcílným plahočením. Co naplat? Co mohu teď dělat? Pro ně? Co jim mohu dát z toho, co já sám nahlédl? Že by? Přeci? Vždyť vím. Něco udělat mohu. Aspoň drobnost je mi dovolena. Vždyť jde jen o smítko života. Ale jen jednou jedinkrát. Pro jednoho, pro kteréhokoliv. Volba je na mne. A já již vím, koho zvolím.

Na břehu mlžné řeky, kde průzračné vody mísí se s pokornou moudrostí vesmírných dálek, zdálo se to místo stvořené jen pro ně. Ať to bylo jakkoli, bylo jejich, neboť je prozářili silou svých lásek. Zelenalo se jejich souzněním a koruna nad nimi plodila to nejsladší ovoce. On, opřen o kmen stromu, seděl s hlavou vztyčenou a vzhlížel k nekonečnu, jež je prostupovalo. Ona, hlavu na jeho klíně, ležela se zavřenýma očima vnímajíc svou nejhlubší podstatou každičkou vteřinku vzácné chvíle, kdy dva takřka splývají v ojedinělé harmonii očekávání, nároků a jejich obětí. Neznali jména hvězd, natož souhvězdí, přesto však stávali se rádi často jejich oddanými diváky. Nevědomky tušili, že hmota nebes je součástí pozvolna umírajících těl, jež nesly nejisté duše světem života. Již si ani nedokázali vzpomenout, jak marně se svou existencí jeden bez druhého zapisovali do drážek záznamu, který jejich bytí zanechávalo na hladké desce vše prolínajícího časoprostoru. Ty doby se jim zrychlujícím se tempem vzdalovaly. A nyní jako by nebyly. Překryty dojmy nezměřitelně pronikavějšími spočívaly nyní na dně pamětí těch dvou. Nepropadly v zapomnění, jen byly záměrně drženy v jeho těsné blízkosti. Natolik přelomové jevily se jim chvíle, které svým svazkem přiváděli na svět, aby tak přetvářeli nejen svá okolí, ale především sami sebe. Nebránili se. Prostě se to celé dělo. Nezpozorovatelná síla třímající moc pohnout kontinenty, stejně jako zatvrzelou povrchností lidských srdcí, šířila se paprskovitě kolem nich a prosvěcovala kulisy, které je obklopovaly. A ta záře opouštěla s jejich splynutím zemský povrch a vyrážela hrdě k nebesům, k těm nedosažitelným krajinám, které zoufale doufaly, že budou objeveny, aby konečně směly vystoupit ze stínu a nakojit se energií vyslanou nebeskými sourozenci. Jak jsme si navzájem vzdálení!

Dlel však kdosi o něco blíže zdroji toho mocného pramene. Meziprostor, kterého se všichni dole bloudící s hrůzou v duši obávali, skýtal jim a každému poslední věčné útočiště. Obýván doslouživšími kmety, kteří znaveni odevzdali dávno svět svým dětem, halil svou mocí celý svět s oběma dřímajícími milenci mučivou touhou po odpovědích. Starci naslouchali, projevit se však směli jen zřídkakdy. A mnohdy tolik chtěli. Otázky zdola vysílané na všechny strany narážely povětšinou do zdí rozumu a jejich střípky se kupily v jedné vrstvě na druhou. Staří nad nimi plakali a posmutněle litovali všech slepě promeškaných chvil, které ve svých domovech ladem zanechali. Jak mohly být jejich životy jiné, kdyby věděli to, co dnes! Dnešní večer ale bude jiný! Z nejasných rozmarů zaslechnou milenci můj skřípající hlas. Vzácnost oné příležitosti zavazuje až nesnesitelně. Co jen jim povím? Musím si dát záležet. Jejich osud může nyní spočívat i v mých rukou. Jsem připraven. Snad.

A dívka s chlapcem zatím nic netušíce jeden v druhém pevně zaklesnuti bez hnutí žili každou vteřinku své existence tam na okraji nekonečně kolotajících vod. Vzájemné soustředění, jak tomu bylo vždy, jen zlehka hluboko pod povrchem rozrušovala slůvka věčných nejistot, která k sobě milenci vysílali. Aniž by byla některým z nich zachycena, opouštěla jejich časoprostor a prolínala celý svět a vesmír. Doufali v jakoukoliv odpověď, ale po tolika letech naučili se odpovídat si na ně sami. Každý však zvlášť a pro sebe. Snažili se, jak jen mohli jít tušenému hlasu shůry vstříc, avšak již si zvykli na mrazivé ticho kolem sebe. Je proto vcelku pochopitelné, jak mocně byli pohnuti, když bylo jednoho večera ticho narušeno. Ani v nejmenším se nebáli, strach nebyl tím, co plně ovládlo jejich duše a těla. Ba naopak! Oběma se tehdy k společnému údivu vybavila hřejivá vzpomínka, v níž jim dědeček před spaním tak poutavě vyprávěl cenné příběhy svého života, které nehodlal ponechat napospas rozkladné moci zubu času. Jako by seděl na stoličce vedle jejich polštářů, když se na břehu nemilosrdně uždibovaném pěnícími vodami dvě duše zaposlouchaly do jeho slov.

“Nečekejte příliš. Nebuďte zklamaní. Očekávejte jen tak vroucně, jak silně a opravdově toužíte. Ne více. Když jsem odcházel, byl jsem po pravdě řečeno trošku zklamaný. Ale stále jsem doufal, že tam, kam mířím, se vše dozvím a pramínky omezeného poznání, jenž jsem z nitek po celý život splétal, slijí se v mohutný proud naplněný absolutním uvědoměním, prozřením všeho skrz na skrz. Bohužel, nic z toho mne, ani mé kolegy tady nahoře nepotkalo, bude tedy dobré, když ani vy nebudete nic takového očekávat. To však ani v nejmenším neznamená, že byste po zbytek vám vyměřeného času neměli polevit v podobném usilování, jaké naplňovalo i mé fyzické bytí tehdy tam dole. Právě naopak. A právě proto jsem vás dnes oslovil.”

Poněkud pochmurný úvod. Takový od nefalšovaného hlasu shůry jistě nečekali. Snad je v prvních vteřinách i mírně zklamal. Zřejmě si představovali něco poněkud jiného. Avšak adresátem zjevení nebývá člověk každý den. Dojem z počátečního ohromení ani v nejmenším nepolevoval. Soustředěně tak vyčkávali další věty, které čeřily nadpozemskými vlnkami hladinu vzrušených myslí objímajících se milenců.

Dar první

“Žil jsem dlouho. Ne příliš, ale stačilo to. A řeknu vám, od chvíle, kdy jsem pochopil, že zde něco důležitého postrádám, něco, co nebude jednoduché nalézt, vleklo se žití s plazivou nesnesitelností den za dnem. Nelehko jsem odolával touze odhalit pravou podstatu toho, co mělo naplnit smyslem mou každodenní, dosud poněkud fádně přežívající existenci. To nutkání drásalo stále neodbytněji mou myslí. Tajuplné cosi chtělo se dát nalézt. Jasně jsem věděl jen jediné, a to že nejde o touhu po rodině ani potomcích. Ne, to skutečně nebylo ono. Jen pro to snad již dnes člověk nepřichází na svět. I to je jistě smysl jeho žití, avšak ne jediný. Může si snad již dovolit ten luxus opodstatnit čímsi osobnějším tu shodu náhod, že mu bylo dovoleno kráčet po této planetě. Vnímal jsem něco, co plněji ospravedlní vlastní bytí, neboť má podstata tím bude plně vyjádřena. A řeknu vám, trvalo to pěknou řádku let, než jsem konečně poznal, co je tím nástrojem, který právě mne plně uskuteční ve vašem časoprostoru. Každý však k cíli musí dospět sám a vlastním tempem. A když jsem stále častěji začal štětcem roztírat barvy na plátně, přesto že jsem tak mohl konat jen výjimečně, stalo se mi malování právě tím, co vyjádřilo moje pravé já. Nejen mému okolí, ale především mne. A setrvalo pak v mé mysli na jednom z nejpřednějších míst coby doživotní závazek až do chvíle mé smrti. Již nikdy zcela nezmizelo z mého života. Přesně jak jsem přísahal. Jako díky, že jsem mohl přijít na tento svět. A tak vás prosím, nepřestávejte pátrat po tom, co ve vašem nejhlubším nitru vyvolá pocit zcela celistvého žití. Po tom, co je vaším úkolem na tomto světě. Snad budete úspěšní. Ať už hledáte cokoliv, jakmile dojdete cíle, ten tajemný prostředník Vás propojí s nebem i zemí.”

Byl ohleduplný. Jak už moudří občas bývají. Dal jim tedy několik chvilek, aby to významné, co jeho slova nesla, nezapadlo v nespolehlivých lidských pamětích. Žádalo si však mnohem více času, aby to vše, co vyslechli a co ještě vyslechnout měli, řádně vstřebali. Aby nitky jeho poselství dostatečně hluboko zakořenily v každé molekule jejich zvolna plynoucí existence. Hloubavě hleděli do nejasné dáli, zatímco se již význam jeho daru polehounku vpíjel do samé podstaty dvou jedinečných bytostí. A když pak seznal, že jsou připraveni přijmout, co dalšího jim směl dát, neznatelně si odkašlal a spustil.

Dar druhý

“Jako když padne opona. Až poté, co prvotní opojení pominulo, byl jsem konečně schopen vidět ji skutečnou a od té chvíle jsem den po dni zažíval skutečnou lásku. Někdy silněji, jindy celkem neznatelně. Avšak zůstala s námi již napořád. Neprojevovala se patetickými scénami, za jakých snad kdosi slýchává chvění smyčců na napjatých strunách. Nic tak dramatického. Právě naopak. Ta naše, jak jsme věřili, skutečná láska žila s námi vskutku nenápadně. Nevnímána v každé minutě či dokonce vteřině dávala se na odiv jen v drobnostech a příležitost ke svému zachycení a snad alespoň letmému opěvování věnovala nám vskutku zřídkakdy. Věděli jsme však, že je s námi. Že je taková. Že chce být právě taková. A že taková má být. V drobnostech a detailech. V lehce pominutelných nepatrnostech. V nich vplouvala k nám ze svého úkrytu kdesi za hranicemi hmatatelné existence okolního světa, jako by skrz skulinky a škvírky nahlížela přímo do našich duší a srdcí, které se rozhodla poctít svou návštěvou. Jen pro naše oči zářily takové chvilky světlem životadárných hvězd. A takovou ji bylo třeba uchovat. Neplést si její pravou tvářnost s poblouzněním prvních dnů, ale kochat se její nenápadnou silou. Až do posledních dnů, po které nám bylo dovoleno být spolu. A to poznání vám nyní zde předávám. Nenechte je zapadnout. Dovolte, aby jeho prostřednictvím něco skutečného mohlo znovu projasnit náš svět. Aby zazněly skutečné housle a vy je konečně směli zaslechnout. Schovejte si je tedy. Žijte jej.”

S posledními slovy pocítil úlevu. I v místech, kde se již provždy nacházel, mu podobné vzpomínky vháněly slzy do očí. Věděl, že již nic takového nemůže zažít, a tak mu zbývala jen paměť plná mučivých vzpomínek, v nichž plně pociťoval něco skutečného, ryzího a pravdivého. Ta jistota zněla i v tom nejtemnějším zákoutí jeho duše. A tak získali čas všichni. Jak milenci stále se bázlivě choulící jeden k druhému pod rozkvetlou korunou, tak i štědrý dárce všude kolem navěky přebývající. Takových nadpozemských vnuknutí nedostává se nám opravdu denně, a tak není s podivem, že jejich příjemce vždy potřebuje chvilku na oddech, aby si uvědomil, co že se to vlastně odehrává a nic z darovaných zkušeností tak neminulo cíl. Ostatně, byl obětován celý jeden lidský život, aby spatřily světlo světa. Bylo by vskutku projevem neúcty nechat je zapadnout. Avšak ještě něco směl těm dvěma předat. Poslední, co považoval za důležité. Jeho poslední dar. A když pak byli všichni připraveni, on dávat, oni přijímat, naposledy k nim promluvil.

Dar třetí

“Snad si řeknete, že mně se odsud mluví tak lehce. S takovým nadhledem. Ale nenechte se mýlit. Až svým příchodem na toto místo jsem mohl plně prožít, čemu jsem do té doby uvěřil a co jsem pak v mém přesvědčení a víře každý den žil. Vy však máte proti mně výhodu. Jste stále na světě. A můžete jej pozorovat vlastníma očima. Bez zkreslujícího zprostředkování. Přímo a takový, jaký se vám vyjevuje. Jak se vám vyjevit dává. Že nevíte, o čem to nyní mluvím? Co že se vám to snažím sdělit? Ale jděte! Není přeci dílem pouhé náhody, že se vždy potkáváte právě tady. Na břehu řeky, na břehu vesmírného oceánu, pod hvězdnatým příkrovem, jenž na vás jako mírný a chápavý rodič shlíží, jako by vás chtěl všemi nástroji, které má k dispozici, uklidnit, že běh věcí uhání správným směrem. Každé z nedosažitelných sluncí i vám vysílá svou energii a vy ji zatím nevědomky vpíjíte celým tělem a celou myslí. Společenství celku se odráží v jednotlivostech a ty zase, jakoby na oplátku, oživují své rodiče. Jsou tak s bázlivou vděčností pozorováni svými dětmi, které však jediné mohou dát zaznít jejich jménu v tomto světě. Bez očí, úst a srdcí takových milenců a otevřených duší kojících se vesmírným svitem jako třesoucí se nejistá mláďata, by vesmír provždy zůstal jen surovou neživou hmotou. A nikdy by ani jeho nepatrným záchvěvům nebylo dovoleno dotknout se věčnosti. Jistě to tak nebudete vnímat každý den, to je v pořádku, ale přesto nedovolte, aby vás tento vztah opustil. Vědomí propojenosti sebe sama a vás obou s prostorem kolem přiblíží vás společně k poznání alespoň části celého smyslu. Oddělí důležité od malicherného. V širokém obrazu umožní rozpoznat ony významné drobnosti, které nesmí zůstat přehlédnuty, neboť právě ty dají zazářit všeobecnému pohledu přetékající rám celé malby. Nedovolte, aby vaše životy ovládly marnivé zbytečnosti. Vnímejte prostor a čas v jeho úplnosti. Jen díky vašim otevřeným očím to je možné. I pro to jste tu. I to je vaším úkolem. Spolu v objetí pod ochranou roky propletených větví. Vy jste vesmír. A vesmír je ve vás.”

Bez hlesu se k sobě ještě těsněji přivinuli. A strom nad nimi jako by se k nim s gestem ochránce hlouběji sklonil. Věděli, že dárce již nepromluví. Přesto si jeho věty budou pamatovat. Ne každé slovo, avšak to podstatné z toho, co chtěl dát, nezapadne. Zdálo se, že se k nim vše kolem přiblížilo. Jako by se vzdálenosti v prostoru i čase, mezi lidmi a rodnou Zemí náhle zkrátily. Již se necítili tolik osamělí. Ztracení v nesmírných hlubinách, které je drtily tichem svého nekonečna. Dosud jen vesmír uvnitř každého z nich jim skýtal útočiště. Nyní však věděli, že nebyl jediný. Tam venku je vítalo pradávné společenství, do jehož lůna se nyní vraceli. On pro to udělal, co mohl a předal snad to nejdůležitější, co měl. Nyní už je řada na nich. A posel bude nyní jen doufat, že si časem plně uvědomí, a celou svou bytostí zcela pojmou osvobozující skutečnost absolutní existence. Zárodky porozumění, které zasel, již pouštěly kořínky ve dvou zamilovaných srdcích a stále pochybujících myslích. Zatím nedokázali prohlédnout všechna poznání, která se jim snažil odhalit, na to bylo ještě příliš brzy, avšak již teď samými základy své podstaty zřetelně vnímali, že je již jeho dary neopustí. Tak tam seděli zaklesnuti o něco pevněji jeden v druhém a až když začalo být příliš chladno, že i společné teplo jejich těl zdálo se pozvolna vytrácet, vydali se ruku v ruce na cestu domů. Kam ale? Vždyť už byli doma! A když učinili ty první kroky, jako by to byly první kroky do nového života.

A on? Jako by shůry shlížel sám k sobě. Jak povědomý mu ten chlapec byl. A ta dívka! Vždyť ji znal. Byla jí tak podobná. Jen těžko v té chvíli ovládal své otcovské pudy.

"Jak bláhový jsem. Snad i díky proměně, kterou jsem zde prošel. Není lehké ubránit se, aby člověku její důsledky nestouply do hlavy. Jen počkejte! Jak jsem namyšlený. Co mě opravňuje považovat moji moudrost za hodnou následování? Proč dvěma vylekaným milencům předávám právě to? Kde je má ztracená pokora? Ba ne! Mají vlastní hlavu. A je to tak dobře. Jsou to jen jejich životy. Svět mají nyní v rukou. Co bych to ale byl zač, kdybych dětem nechtěl usnadnit cestu. Nemohu jinak. Ať o to stojí, či ne. Snad na něco takového čekali. Nejsem si jist. Já kdysi čekal. Ničeho většího se jim však nedostane. To již vím. Je jim dovoleno jen tušit, pochybovat a doufat. A čas od času některý z našich smí ruku k dílu přiložit. Víc jim zůstane prozatím zapovězeno. Snad je to tak správně a já se mýlím. Celý svůj život i nyní na věčnosti. A já je pouze ve své přemoudřelé nadutosti svádím z vlastní cesty. Stejně ji projdou. Snad spolu. Sami se poučí a cenné zkušenosti pak jednou tak dychtivě jako teď já budou toužit předat, aby přeci alespoň něco z jejich lety uhnětené duše zůstalo zachováno. Však i oni to tak budou cítit. Věřte mi. Čím blíže budou svému konci. Uvidíme. Vždyť se tu jednou potkáme. A pak si vše povíme. Času na to bude dost."


 celkové hodnocení autora: 100.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 1 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Šíma 27.09.2019, 20:42:34 Odpovědět 
   Zdravím.

Zajímavý text plný filosofování, pře-myšlení a dávání darů. Tak trochu jsem myslel na Ráj, Adama a Evu a Boha (jen ten had pod tím stromem mi tam scházel), ale možná se mýlím a celý příběh je o něčem jiném, čistou alegorii na pobyt v rajské zahradě. Kdo ví?

Hezký večer a múzám zdar.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Mezi nebem a ze...
Gareth
Slepý Cíl
Kalrath
Chtěla bych Ti ...
Rory
obr
obr obr obr
obr

Jsi pro mě ...
Admin
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr